Každý den spolu je třeba oslavit
Oslavme každičký den, kdy jsme spolu. Když byl manžel měsíc v Anglii, neměli jsme ještě děti, volali jsme si každý večer na Skype, měli jsme ho puštěný celý večer a dívali jsme se na stejný díl seriálu. Teď si volá s dcerami, na mě vyjde řada málokdy, a vypráví dceři před spaním pohádky.

Svátek Svatého Valentýna - tak tento svátek si nepamatuji, že bych někdy slavila. Slavíme 13. 3. a vlastně každý měsíc 13. To jsme byli před osmi lety na prvním rande. Pak se připojilo datum 17. 9., ale to se přiznám, že na to zapomínám hlavně já. To jsme měli svatbu. Jinak se snažíme dělat si každý večer hezký, otevřeme láhev vína, pustíme si film nebo seriál a něco dobrého.
Bohužel čím více máme dětí, tím méně času a příležitostí na oslavu. A to máme jen dvě, té mladší je rok a pospí toho ještě méně než ta starší. To jsem si myslela, že méně spát už žádné dítě nemůže.
Když jsem podruhé otěhotněla, tak mi manžel sdělil, ze zhruba v termín porodu má odevzdat habilitaci, kterou teprve začal psát. Přišlo mi to nereálné a samozřejmě ji odevzdává až teď, když je dceři 15 měsíců. Další pecka byla, že měl hned za 4 měsíce po porodu odletět pomáhat zavádět výukový program na univerzitu do Iráku na měsíc. Horší je pro mě snad už jen Severní Korea. Kamkoli jinam bychom jeli s ním.
Do Iráku „naštěstí“ vstoupil Covid a koná se právě teď, o rok později. Nemám žádnou pomoc v okolí, jsem na vše sama. Rodiče máme sto kilometrů daleko a pracující. Naštěstí již existuje moderní technologie a tatínek může vyprávět aspoň dceři pohádku před spaním a já uspávám tu mladší. Navíc starší dcerka je šikulka a když jde do tuhého, tak se z dračice promění v nejšikovnější pomocníci.