Kde všechni ti muži jsou? I

Deníček o hledání toho pravého...

*

Co si budu namlouvat. Vždycky jsem byla trochu divná. V dětském kolektivu jsem rozhodně nepatřila k průbojným holčičkám.
V zájmovém kroužku „Sportovní hry“ jsem nevynikala a ani tenis, na který mě rodiče zapsali s vidinou wimbledonského talíře, se nestal mým koníčkem. Nejraději jsem si četla zašitá někde v koutě. Maximálně jsem se vypnula k pro mě nadlidskému výkonu a šla si hrát se dvěma kamarádkami na rodinu. Většinou jsem představovala excentrickou tetičku z Německa, která přijíždí na návštěvu, přiveze balík s čokoládou, sní pískovou bábovku, vypije bahnitou kávičku, podrncá panenku v kočárku a zase odjede někam na cestu kolem světa.

Asi mám štěstí, že komunisté to zabalili dřív, než jsem se hlásila na střední. Někoho tak nekolektivního, navíc se zálibou ve hře na imperialistickou tetičku, by určitě soudruzi na střední nepustili. A nebo smůlu? Možná bych zvolila povolání, kde se to mužskými jen hemží a nemusela kolem třicítky řešit otázku - Kde HO ulovit?

Na střední s námi do třídy chodili celkem tři osoby mužského pohlaví. Jednoho hned první den klofla prozíravá spolužačka a dodnes se ho nepustila. Druhý byl silně věřící jehovista. Třetí byl fakt divnej… Lépe nebylo ani na vysoké. Při vzpomínce na dětská léta jsem si podala přihlášku na pedagogickou fakultu, obor němčina - dějepis. Dva z celých třech spolužáků nás velmi brzy informovali, že mají přítele, třetí měl těsně před svatbou. Bída… Občas jsme se s ostatními nezadanými spolužačkami pokusily navštívit párty pořádanou studenty některé technicky zaměřené fakulty. Bída… Volní jen mimoni, ostatní v doprovodu dámy. Tu tam se nějaký zájemce objevil, ale láska jako trám z toho nikdy nebyla.

Ani nástup na základní školu, kde jsem pár let učila, neznamenal zásadnější obrat. Doufala jsem v nějakého toho pohledného tělocvikáře či osamělého tatínka. Na rodičovské sdružení ale chodily jen maminky a tělocvik učila důchodkyně, která nehodlala místo potenciálnímu sličnému tělocvikáři pustit.

A tak jsem po jedné rodinné oslavě, kde tetička (nikoli z Německa) vyjádřila obavu, jestli ta Helenka není nějaká „divná“, že se ještě nevdala, protože se vdaly i ošklivější holky ze vsi, došla k rozhodnutí, že na to musím vědecky. Zodpovědně jsem prostudovala pár odborných publikací a článků a vyrazila na lov.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
868
3.2.18 10:32

Úvod super, ale teď to chce hlavní děj:)

  • Nahlásit
  • Zmínit
9598
3.2.18 10:59

@elibro Předpokládám, že bude pokračování. :lol:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3.2.18 10:59

Děkuji za zpříjemnění rána, jsem se krásně zasmála uvodnímu popisu. :*

  • Nahlásit
  • Zmínit
3.2.18 12:16

Těším se na pokračování :potlesk:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2194
3.2.18 13:29

Velmi dobre :potlesk:

  • Nahlásit
  • Zmínit
21513
3.2.18 14:12

Pěkné :potlesk: Těch použitelných volných chlapů je asi fakt málo, ptž vedle je deníček s podobnou tematikou.
Ad. technici „mimoni“. Musím se smát, ptž jednoho takového jsme před léty porodila. Je mu 17, je moc hezkej, hloupej taky není, ale když jsem ho pozorovala v tanečních…:nevim: No, beru to z té pozitivní stránky - babičkou ještě jen tak nebudu :lol:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3201
5.2.18 11:03

Taky jsem byla vždy „ta divná“ a našla sem si ještě divnějšího manžela. :-D Hezký úvod, jdu se vrhnout na pokračování. :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
5.2.18 14:54

Děkuji za reakce! Pokračování je!

  • Nahlásit
  • Zmínit