Když i ty nejhezčí dny se mění na ty nejhorší...

Když se rodí andílci...

Když i ty nejhezčí dny se mění na ty nejhorší...

Ležím v posteli vedle svého přítele a pláču, zatímco on spí. Jsem ráda, že si dovolil po několika dnech trápení aspoň trochu uvolnit v kruhu mojí rodiny…
Miluju ho a vím, že by byl úžasným otcem naší dcerky. Vím, že se trápí uvnitř stejně tak moc jako já a také vím, že se snaží co nejvíc mi být oporou v této těžké situaci. Přesto nezapomínám, že to není jen o mě ale i o něm, že i on potřebuje cítit lásku, porozumění, povzbudit a hlavně utěšit…

S přítelem jsme do teď neznali, co to opravdová bolest znamená. Minulý, práv ukončený rok, nám není souzen a my přesto věříme, že ten nový bude o něco lepší. Otěhotněla jsem letos v květnu a potratila v den mých 25. narozenin. Bolest to byla, ale to jsme neznali ještě, co to opravdová bolest znamená…

Jelikož jsem potratila samovolně, podařilo se mi znovu otěhotnět poměrně dost rychle, takže jsme po dvou měsících měli znovu úsměv na tváři a věřili jsme, že tentokrát to prostě doklepeme.

Nikdy nezapomenu na první kopance našeho děťátka… Na ty dny, kdy jsem si konečně přiznala, že bříško nemám jen z přejídání. Taky nezapomenu na ten den, kdy jsme to oznámili rodině, kdy jsme se dozvěděli všichni naráz, že čekáme holčičku… Bylo to mých nejkrásnějších 6 měsíců mého života. Bohužel utekly tak rychle…

V sobotu, pár dní před Vánoci, jsem balila dárky a těšila se na jeden z nejkrásnějších dnů v době těhotenství. Naše první Vánoce ve třech.
Jak jsem tak myslela na malou v bříšku, bylo zvláštní, že ten den je taková tichá…
Utěšovala jsem se tím, že jen spinká, či je nějak špatně natočená… Moje intuice ale hovořila jinak…

Další den jsem se, zatímco můj přítel byl pryč, rozhodla zajít sama do své porodnice. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ten den se už nevrátím domů…

Doktor kontroloval miminko a jeho pohled a minuta ticha ve mne vyvolala zatmění…
Ne… Říkala jsem si, prosím jen to ne…
Bohužel mi bylo oznámeno, že malé netluče srdíčko…

Byla jsem úplně mimo, nechtěla tomu věřit, neuvědomovala jsem si, co se to děje, měla jsem jen strach. Strach z toho, co bude… Pak to bylo už rychlý… Anička přišla na svět až další den k večeru… Byla to bolest jak psychická, tak fyzická… Byla jsem na všechno sama… Bez svého přítele po boku a své rodiny…
Věděla jsme ihned, že malou nemůžu vidět…
Chtěla jsem co nejrychleji na vše zapomenout, hlavně ať to všechno zvládnu a jsem v pořádku doma…
Prostě mi to nedocházelo… Bála jsem se už jen o sebe, o svoje zdraví…
Pak jsem vinila sama sebe, že přeci mám truchlit a místo toho se bojím, co se mnou bude…

Samozřejmě všechno na mě dolehlo v den mého propuštění… Vánoční svátky jsme strávili v rodinném kruhu. Ty se z jednoho dne na den proměnili v obyčejné všední dny…

Do nového roku si budu přát jen to jediné… to stejný asi jako každý z nás, kdo si prošel tím stejným…

Zasloužíme si mít zdravé miminko… Dáme mu totiž všechnu lásku, kterou máme…

Děkuji své rodině a hlavně mému příteli za všechno, co pro mě dělají…

Jednou Filí, budeš tím nejlepším tátou kterého si naše děťátko může přát…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
684
5.1.21 13:14

Je to hrozné moc hrozné. Vím jaké to je. Všechno bude za čas o něco lepší a budeš na malou vzpomínat s láskou, že s tebou strávila pár krásných měsíců. Moc moc držím palce ať to s přítelem zvládnete a za čas budete mít krásné, zdravé, živé miminko u sebe ❤️

  • Zmínit
  • Nahlásit
179
5.1.21 14:49

Snad to nebude znít moc jak klíšé, když napíšu, že mě to moc mrzí :kytka: :hug: Z Tvého psaní ale cítím, že jsi úžasná a silná žena, která i v tak těžké chvíli nezapomíná na svého partnera a na okolí. Neboj, bude zase dobře. Moje maminka taky přišla ze začátku o dvě děti a nakonec jsme tři sourozenci. Já vlastní děti mít nemůžu a kdybych mohla, tak tohle by pro mě byl ten nejhorší scénář a nevím, jestli bych to pobrala tak jako Ty. Přeji Ti, ať se na vás zase všechno v dobré obrátí a budete si v náruči chovat ten malinkatý uzlíček nekonečného štěstí. :andel:

  • Zmínit
  • Nahlásit
5.1.21 23:12

@Klara0225 Děkuji za tvá slova Klárko.. :)
Hezky si to napsala a já na mámou vzpomínám už teď s úsměvem.. zapálim vždy svíčku a mám pocit jako kdyby tu byla s náma… jsem totiž nějaká moc klidná 🙈…
mrzí mě i vaše ztráta miminka… snad už to pro vás není až tak bolestivé. :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
5.1.21 23:17

@NEITIRI

Jste moc hodná :srdce:
Je až překvapivé kolik lidí mi říká, že jsem silná a zvládám to… asi na tom něco bude 🙈 I když každá žena co si tímhle projde je ta nejsilnější! I vy jste silná, protože bohužel nemáte tu možnost jako některé ženy stát se matkou… a přesto dokážete říct ostastním matkám tak milá slova… Jste dobrý člověk ♥️ A doufám, že v životě máte z čeho mít radost.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5129
5.1.21 23:33

Milá autorko,
Uteklo už docela let, kdy i já ležela v slzách vedle svého skvělého muže a truchlila pro našeho syna. Dnes by mu bylo přes osm let, vždy ho budu milovat a nikdy na něj nezapomenu. Dnes kolem mě běhají dva synové, 7 s téměř 2 roky. Děkuji osudu, vesmíru či Bohu, nevím… Že je mám. Z celého :srdce: vám přeji, ať za 10 let můžeš říct totéž.
Každá bolest nás dokáže posílit.
Přejí vám v novém roce jen to dobré.

  • Zmínit
  • Nahlásit
684
6.1.21 08:23

@Schnabelka není vůbec za co. V takové chvíli je člověk rád, že na to není sám co takovou ztrátu zažije :hug:. Taky malému rozsvitime andelicka každý den aby věděl, že na něj pořád myslíme a nikdy nezapomeneme. Vždycky to budou naše malé lásky, které s náma nemůžou být ❤️

  • Zmínit
  • Nahlásit
205
6.1.21 09:44

Bohužel nám se toto stalo v listopadu 21+0. Nic horšího jsem v životě nezažila. O to víc cítím, že chci znovu otěhotnět.
Partner byl tou největší oporou.

  • Zmínit
  • Nahlásit
403
8.1.21 22:11

Vždy si říkám, že jediné „pozitivum“ na tomto je, že to miminko umřelo milované, chtěné, u maminky a že se dělalo vše, aby tu bylo co nejdéle. Bohužel nic lepšího na tom není, je to strašně smutné, ale jeho život měl smysl, dali jste mu krásného půl roku a i to se počítá! Další miminko snad přijde brzy a snad s ní budete moci ujít mnohem delší cestu a jednou vyprovodí ono Vás. Držím palce.

  • Zmínit
  • Nahlásit
249
7.2.21 23:10

Krásně jsi to napsala, taky mám za sebou ztrátu naší maličké ve 38 týdnů. Přítel mi byl největší oporou a já mu chtěla být tou jeho. Zvládli jsme to, prošli jsme si vším společně. Zařizování pohřbu, matriku, pojišťovnu… byl tu když jsem se hroutila, plakal se mnou. Povídal si se mnou, když ostatní mlčeli. Už je to rok a půl co nás opustila Marika a také čtyři měsíce a týden co se narodil její bratříček Adámek.
Nezapomínej, že už tím tatínkem a ty maminkou jste i když andílka. Věřím, že dalšímu miminku dáte tolik lásky, kolik to jen půjde. Přeji vám aby jste měli brzy plnou náruč.

  • Zmínit
  • Nahlásit