Když i ty nejhezčí dny se mění na ty nejhorší...
- Prázdná náruč
- Schnabelka
- 05.01.21
- Sdílet
Když se rodí andílci...
Ležím v posteli vedle svého přítele a pláču, zatímco on spí. Jsem
ráda, že si dovolil po několika dnech trápení aspoň trochu uvolnit
v kruhu mojí rodiny…
Miluju ho a vím, že by byl úžasným otcem naší dcerky. Vím, že se
trápí uvnitř stejně tak moc jako já a také vím, že se snaží co nejvíc
mi být oporou v této těžké situaci. Přesto nezapomínám, že to není
jen o mě ale i o něm, že i on potřebuje cítit lásku, porozumění,
povzbudit a hlavně utěšit…
S přítelem jsme do teď neznali, co to opravdová bolest znamená. Minulý, práv ukončený rok, nám není souzen a my přesto věříme, že ten nový bude o něco lepší. Otěhotněla jsem letos v květnu a potratila v den mých 25. narozenin. Bolest to byla, ale to jsme neznali ještě, co to opravdová bolest znamená…
Jelikož jsem potratila samovolně, podařilo se mi znovu otěhotnět poměrně dost rychle, takže jsme po dvou měsících měli znovu úsměv na tváři a věřili jsme, že tentokrát to prostě doklepeme.
Nikdy nezapomenu na první kopance našeho děťátka… Na ty dny, kdy jsem si konečně přiznala, že bříško nemám jen z přejídání. Taky nezapomenu na ten den, kdy jsme to oznámili rodině, kdy jsme se dozvěděli všichni naráz, že čekáme holčičku… Bylo to mých nejkrásnějších 6 měsíců mého života. Bohužel utekly tak rychle…
V sobotu, pár dní před Vánoci, jsem balila dárky a těšila se na jeden
z nejkrásnějších dnů v době těhotenství. Naše první Vánoce ve
třech.
Jak jsem tak myslela na malou v bříšku, bylo zvláštní, že ten den je
taková tichá…
Utěšovala jsem se tím, že jen spinká, či je nějak špatně natočená…
Moje intuice ale hovořila jinak…
Další den jsem se, zatímco můj přítel byl pryč, rozhodla zajít sama do své porodnice. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ten den se už nevrátím domů…
Doktor kontroloval miminko a jeho pohled a minuta ticha ve mne vyvolala
zatmění…
Ne… Říkala jsem si, prosím jen to ne…
Bohužel mi bylo oznámeno, že malé netluče srdíčko…
Byla jsem úplně mimo, nechtěla tomu věřit, neuvědomovala jsem si, co se
to děje, měla jsem jen strach. Strach z toho, co bude… Pak to bylo už
rychlý… Anička přišla na svět až další den k večeru… Byla to
bolest jak psychická, tak fyzická… Byla jsem na všechno sama… Bez svého
přítele po boku a své rodiny…
Věděla jsme ihned, že malou nemůžu vidět…
Chtěla jsem co nejrychleji na vše zapomenout, hlavně ať to všechno zvládnu
a jsem v pořádku doma…
Prostě mi to nedocházelo… Bála jsem se už jen o sebe, o svoje
zdraví…
Pak jsem vinila sama sebe, že přeci mám truchlit a místo toho se bojím, co
se mnou bude…
Samozřejmě všechno na mě dolehlo v den mého propuštění… Vánoční svátky jsme strávili v rodinném kruhu. Ty se z jednoho dne na den proměnili v obyčejné všední dny…
Do nového roku si budu přát jen to jediné… to stejný asi jako každý z nás, kdo si prošel tím stejným…
Zasloužíme si mít zdravé miminko… Dáme mu totiž všechnu lásku, kterou máme…
Děkuji své rodině a hlavně mému příteli za všechno, co pro mě dělají…
Jednou Filí, budeš tím nejlepším tátou kterého si naše děťátko může přát…
Z Tvého psaní ale cítím, že jsi úžasná
a silná žena, která i v tak těžké chvíli nezapomíná na svého
partnera a na okolí. Neboj, bude zase dobře. Moje maminka taky přišla ze
začátku o dvě děti a nakonec jsme tři sourozenci. Já vlastní děti mít
nemůžu a kdybych mohla, tak tohle by pro mě byl ten nejhorší scénář a
nevím, jestli bych to pobrala tak jako Ty. Přeji Ti, ať se na vás zase
všechno v dobré obrátí a budete si v náruči chovat ten malinkatý
uzlíček nekonečného štěstí. 
