„Když neumíte psát, zůstaňte doma,“ křičela na mě. Na tuhle poštu už nepáchnu!

Když jsem se konečně dostala k přepážce, měla jsem u sebe formulář, který jsem doma vyplnila, ale přiznám se – nebyla jsem si úplně jistá, zda to všechno bylo správně. Některé kolonky mi nebyly jasné a propiska, kterou jsem měla, škrábala a vynechávala. Přemýšlela jsem, že se prostě zeptám u okénka, co kam patří.

A pak to přišlo. Podala jsem balík a papíry pošťačce a ona… bez jediného pozdravu mi zabodla prst do prázdné kolonky a spustila zlostný monolog. Špatně vyplněný formulář, použitá černá propiska, za to, „lidi neumí dneska nic vyplnit“ a že právě kvůli nám všem tam budou až do večera bez přestávky. Její hlas ztichlou frontu rozřízl, všichni přestali mluvit a já cítila, jak mi stoupá krev do tváří.

Snažila jsem se vysvětlit, že jsem si jen předvyplnila něco a o zbytku se právě chtěla poradit, ale že rozhodně nechci zdržovat. „Když neumíte psát, zůstaňte doma,“ odsekla bez jediného náznaku pochopení. Celá situace byla tak absurdní, že jsem na chvíli nevěděla, jestli se mám smát nebo plakat.

Nakonec mi pošťačka chvilku po otráveném zamumlání dovolila kolonku doplnit. Rychle jsem to udělala, zaplatila a s pocitem úlevy odešla od okénka. Venku před poštou jsem to musela celé prodýchat. Bylo mi trapně, byla jsem rozklepaná, ale postupně mi došlo, že to vůbec nebylo o mně. Ta paní je prostě den co den pod tlakem, se stovkami lidí, kteří chtějí rychle vyřídit svoje záležitosti. A tentokrát si to vybila bohužel na mě. Rozhodně neomlouvám její chování… a přiznám se, že na téhle pobočce už mě neuvidí. To si raději zajedu ještě někam dál, než už teď.