Když vidím těhotnou, chce se mi brečet. Proč jí to vyšlo a mně ne?

Děti jsem vždycky chtěla, ale nikdy by mě nenapadlo, že to nepůjde. Přítel má špatný spermiogram, já zase endometriózu. Je to celé tak složité. Věřila jsem, že přes umělé oplodnění to vyjde. A taky to dvakrát vyšlo, ale vždycky přišel potrat na konci prvního trimestru.

Doktoři mi nabízejí darovaná vajíčka, protože ke všemu máme i horší genetiku. Jenže všechno to stojí tolik peněz a nervů. A já přestávám věřit tomu, že se nám to někdy povede.

„Tak si dítě adoptujeme,“ řekl mi přítel před časem. Jenže mně to přijde šílené. Já nechci adopci. Chci být těhotná, užívat si těch devět měsíců, kdy by ve mně rostl nový život. Nedávno jsem zjistila, že moje dobrá kamarádka je těhotná. Po dvou letech snažení jim to vyšlo přirozeně. Měla bych mít radost, přát jí to. Místo toho jsem probrečela celou noc. Proč to vychází jí a mně ne?

Možná mi napíšete, že si mám dojít k psycholožce. Ale tohle všechno já řeším. Dokonce jsem nějaký čas užívala antidepresiva, snažím se rozptýlit, chodím cvičit, ale prostě to na mě celé padá a nevím, co s tím. Hlavně už mám panický strach z dalších pokusů. Protože to zklamání, když místo vytoužených dvou čárek přijde menstruace, nebo když vám těhotenství potvrdí a pak o miminko přijdete, to je něco, s čím se nedokážu poprat.

Bohužel nám to začíná skřípat i s přítelem. V posledních měsících mě nebaví sex, večery trávím nejraději sama u knížky. Často si představuju sebe s břichem, hodně o tom sním. A přítel mi vyčítá, že se mu vůbec nevěnuju, dokonce ho ani neposlouchám, když mi něco říká.

Vím, že je to všechno v hlavě a musím se sebrat, jinak ztratím i jeho. Ale potřebuji se z toho všeho vypsat. A budu ráda za vaše zkušenosti, rady, tipy. Protože vím, že zázraky se dějí a snad se tak stane i nám. Stačilo by mi jedno děťátko a byla bych nejšťastnější člověk na světě.