Kolegové se vracejí z homeofficu do kanceláře. Cítím nepříjemnou změnu

Najednou mi připadá, že se všichni chovají trochu jinak. Kolegyně, se kterou jsem ještě v červnu chodila na oběd, teď sotva zvedne oči od počítače. Šéf svolá poradu a všichni zpozorní, protože nikdo neví, jestli se bude řešit běžný pracovní provoz, nebo něco úplně jiného. Začíná to být den ode dne nepříjemnější.

A nejhorší na tom je, že vlastně nevím, čeho se bojím. Jestli toho, že o práci přijdu já, nebo že o ni přijdou kolegové, se kterými pracuju roky. Mám teď pocit, že musím dávat větší pozor na to, co říkám a komu. Mám začít být opatrnější, nebo si mám prostě říct, že dokud mi nikdo nic neřekl, není důvod panikařit.

Třeba dneska u kávovaru. Stála tam kolegyně z vedlejšího oddělení s dalšíma dvěma lidma a jakmile jsem přišla, rozhovor najednou utichl. Usmála se na mě a zeptala se, jestli už jsem měla dovolenou. Úplně obyčejná otázka. Jenže já jsem v tu chvíli měla pocit, že jsem něco přerušila a jako obvykle jsem po zbytek dne přemýšlela, nad obsahem jejich rozhovoru.

Upřímně jsem možná jen paranoidní, ale od té doby jsem začala sledovat, kdo s kým chodí na kafe, kdo koho zavolal do kanceláře a kdo se na koho při poradě podíval. Takže pokud se nakonec ukáže, že se žádné propouštění nechystá, mám aspoň jistotu, že kariéru v personalistice už mám skoro nastartovanou.