Kolegyně přes léto příšerně přibrala. Mám se jí na to zeptat, nebo to ignorovat?

Tady ta otázka obéznosti u nás pořád rezonuje. Kolem sebe moc takových lidí, kteří by měli nějaký větší problém nemám, ale o to víc mě překvapila taková náhlá změna, se kterou přišla po prázdninách kolegyně. Moc dobře jsem si vědoma, že někteří lidé mohou takovou změnou projít třeba kvůli nemoci a proto to bylo první, co mě napadlo. Jenže jak s tím teď pracovat?

Napadá mě hned několik důvodů, co se mohlo stát, ale všechno jsou to spekulace. Bylo léto, naprosto všichni jsme využili pěkného počasí a dovolených a trávili hodiny a hodiny na plážích a posedávání u grilu s lahvinkou vína. Bezesporu nikdo z nás v takových chvílích nepřemýšlel nad tím, že by měl ještě stihnout fitko, takže úplně chápu, že když někdo nemá rychlý metabolismus, za léto může tolik nabrat. Jenže tam někde vzadu v mysli mě pořád napadá, jestli to není něco vážnějšího.

Pamatuji si, že když moje vlastní máma podstupovala léčbu rakoviny, nabrala za pár týdnl opravdu dost kilo navíc. Byl to stres a léky a musím říct, že tenkrát byla ráda za každou možnost si o tom popovídat. Kdyby měla kolegyně opravdu takový problém, ráda bych byla člověk, kterému se může svěřit, ale samozřejmě se jí nechci vnucovat. Třeba je to úplně jinak.

Navíc si vybavuju dobu, kdy se o váze mluvilo úplně jinak. Někdo přibral a první otázka zněla, co se stalo, případně následovala dobře míněná rada, že by měl „trochu ubrat“. Dnes už víme, že tak jednoduché to opravdu není. Jenže pak člověk stojí vedle kolegyně, vidí tu změnu na první pohled a přemýšlí, jestli obyčejné „Jsi v pořádku?“ může být projevem zájmu, nebo spíš nevyžádaným komentářem k jejímu tělu.

Takže zatím dělám to nejbezpečnější, co mě napadlo. Neříkám nic. Jen se usmívám, ptám se, jak si užila léto, a velmi intenzivně se snažím nedívat na její břicho. Což je mimochodem překvapivě těžký úkol, jakmile si jednou uvědomíte, že se na něj nemáte dívat.