Konec motání hlavy (?)

Poslední část mého deníčku...

Konec motání hlavy (?) Konec motání hlavy (?) Zdroj: Canva

Dobře, pro klid mojí i vaší duše uděláme lumbálku. Příjdu v pátek a moc se bojím, jako každý, komu chcou narvat jehlu do páteře. Vybavena coca colou stojím na značkách. Všichni jsou super, sestřičky, lékařka, co mi to na po desáté píchá do zad a říká, že jsme tam. Holky na pokoji, co sice odchází domů, ale dávají mi rady nebrečet a hlavně ležet. Celou noc nespím, mám v těle tolik kofeinu, že by se o tom zdálo i výrobci coca coly. Je mi mizerně, čůrám jen za pomoci, v mém případě bratra, né sestry, ale je mi to jedno, čůrat musím. Na mísu, samozřejmě nesmím vstávat. Přítel nemá čas za mnou přijít, v leže začínám přemýšlet, zda to vůbec přítel je. Mamka příjde. Dělá mi to radost. Ale nemůžu zvednout hlavu, abych ji projevila vděk. Dvacet čtyři hodin utíká fakt pomalu. Střídá se směna za směnou a já pořád čůrám do mísy. Noc plná kofeinu se přehoupne k ránu a je tady chvíle, kdy si můžu sednout. Mám z toho obrovský respekt, nerada bych postpunkční syndrom, kdy mi v hlavě budou zvonit kovadlinky. Tohle divadlo se naštěstí nekoná. Posadím se a svět je zase normální, jen mě bolí v zádech a toužím si sednout na záchod. Seberu všechnu odvahu a vstanu. Tohle prý můžu zvládnout sama bez sestřičky. Takže vstávám aaaa padám. Přistání bylo jistě tvrdé, ale já o něm nemám ani tušení. Probudím se znovu na posteli. Někdo na mě mluví. Super, nepočůrala jsem se. Omdlení se prý stává, ale sestřička se na mě usmívá a říká, od vás jsme to nečekali. Nejsem počůraná, super, tak dáme druhý pokus na záchod. Teď už je to lepší. Dojdu tam sama. Od doby, co chodím na záchod zase jako člověk, je svět krásnější. Na pokoj mi přidělili paní, co čeká na lumbálku. Teď můžu machrovat a uklidňovat ji, že to je v pohodě. Paní se hrozně bojí, není připravená jako já s coca colou. Nevadí. Mamka odpoledne příjde, tak mi koupí ještě jednu. Jsem ráda, že můžu udělat něco pro někoho jiného. Budu tady s ní bdít celou noc a čekat na propuštění a první výsledky. Celou noc jsem chodila na záchod, jako bych chtěla dohnat těch předešlých 24 hodin. Ráno čekám už jen na vizitu a budu moct domů. Teda domů ne, bolí mě záda, takže mamka mi poskytne azyl, abych nebyla sama. Ranní vizita je tady. První otázka. Jste očkovaná na encefalitidu? No jasně v osmnácti jsem se očkovala naposledy, takže jsem ne? Osm let zpět se to odehrálo. Takže odpověď je jasná, to vás ale nechrání. Takže jste pozitivní na encefalitidu. Dostanete žádanku na infekci, s tím nic neuděláme a vaší neuroložce ještě dojdou výsledky ohledně RS. RS? Tu jsme přece vyloučili. Ne úplně, nález byl nejasný. Jak nejasný? Demializace na mozku neodpovídají RS? To ale neznamená, že ji nemáte. Cože? Ne? Aha, takže zase počkáme. Takže za vše snad může jen klíště. Doma první co tak googluju, protože googl je nejlepší doktor. Hlavní téma Encefalitida. Postihla mi mozek, proto se motám, ale děkujme bohu, že to není horší. Teda zatím…

Na infekci se mě ujme skvělá doktorka, zpětně bych řekla, že to je Dr. House v sukních. Společně jsme se dopátrali i k tomu, že jsem opravdu klíště měla. Vznesla jsem námitku, že jsem ale neměla kolem žádné kolo, co značí napadení klíštětem. Tu skvělá doktorka hned smetla ze stolu, že o borelióze se přece nebavíme. Aha. No a co se mnou teď? Léčba na to není, musíte počkat, až to odezní uděláme ještě nějaké krevní testy a uvidíme. Nu dobrá. Krevní testy vyšly dobře a já na neschopence vyčkávala, kdy se to zlepší. Byla jsem doma už rok, ale zlepšení se nekonalo, ba naopak, vše se tak nějak horšilo. Jako bonus jsem měla angínu za angínou a antibiotika jsem brala už místo svačiny. V tomhle období mi moc pomáhala mamka. Ztratila jsem rok života. Rok se svým synem. Nikam jsem nemohla, nebo spíše jsem nikam ani nedošla. A pak se udála ta změna. Při pozorování, zda mi je líp nebo hůř, jsem si jednou změřila teplotu a byla tam. Druhý den zase. Další den zase. Ráno ne, ona ta mrška se ráno schovala, ale jak den plynul tak rostla až na nějakých pro někoho obyčejných 37,4. Ale u mě to nebylo obyčejné a hlavně, teplota stoupala a mně se hlava motala a únava zvyšovala. Můj přítel moc neměl na to, se se mnou stýkat jen o vycházkách (byl z daleka) tak jsme se v dobrém rozešli. Rozhodně mu to nemám za zlé. Sama bych se sebou nevydržela, kdybych nemusela. No, zdravotní stav se nelepšil a má lékařka už nevěděla kudy kam, tak se uchýlila k hospitalizaci na infekčním. Prý mě tam celkově proklepnou, primářku tam dělala Dr. House. První den jsem se v pyžamu uložila do postele na infekčním oddělení. Odebrali mi tak 10 zkumavek krve, další zkumavku moči a ještě chtěli vzorek stolice. A začalo se testovat. Sestřičky mě měly chodit měřit teplotu co hodinu, ale asi je to nějak nebavilo, tak to zvládly jen třikrát za den a světe div se, teplota nebyla. Začala jsem připouštět, že teď už to mám jen v hlavě a má teplota neexistuje. A potom to přišlo, vždyť já doma neležím, pořád něco dělám, tak jsem začala obcházet chodbu, abych zvýšila svou aktivitu. A světe div se, teplota byla na světě. Při ranní vizitě Dr. House v sukních uznala, že to úplně normální není a pak se to stalo, podívala se mi do krku. A bylo to tam. Mé mandle byly plné čepů, které nejspíš způsobují infekci v mém těle. Verdikt jasný, musí ven. A já se s Dr. Housem nehádala a kývala, že pokud to vše vyřeší, tak s chutí do toho.
Nemocnice ve vedlejším městě, po zavolání primářky z infekce, mi dala nejbližší možný termín. Takže týden po diagnóze encefalitidy a zánětlivých čepů jsem si to vyšlápla na příjem do vedlejší nemocnice. Strach jsem měla ukrutný. Přeci jen, médii už proběhla aféra o nepovedené operaci krčních mandlích malého chlapce. Ale personál i primář byli skvělí, vše mi vysvětlili a dalšího rána jsem šla na sál. Probuzení potom bylo kruté, v krku jsem měla tak dvěstě žiletek a nemohla jsem polknout. Sestřičky přišly se skvělým plánem na rychlé zotavení v podobě kloktadla, ale já nikdy nekloktala. První den jsem se snažila tu kloktací tekutinu tak nějak v záklonu dostat do krku. Nešlo to. Má kolegyně na pokoji byla kloktací profík a tak přišla s pár radami, jak na to. Třetí den už jsem dělala i něco podobné kloktání, ale úlevu to nepřinášelo. No pozitivum to mělo, zhubla jsem za týdenní pobyt dvě kila, to by se mi nikdy nepodařilo. Po 15 dnech mě slavnostně propustili z nemocnice jako zdravou. Jenže po dalších třech dnech, kdy se můj stav zlepšoval, mi praskl patrový oblouk. Vydala jsem na ORL kde mi to bylo sděleno. Má lékařka mě politovala, že se to moc často nestává a musím vydržet, ono se to samo zacelí. Týden trvalo, než se zmenšila bolest, co jsem v krku měla. Postupně jsem se začala zlepšovat, ale teplota neustávala. Na infekci jsem se dozvěděla, že to chce čas. Dva roky jsem strávila na neschopence. Dál už nebyla možnost prodloužení, musela bych žádat o invalidní důchod a na tuhle diagnózu byla pramalá šance ho dostat. Jsem 6 let po odstranění krčních mandlí a diagnóze encefalitida spojená s únavovým syndromem a stav se trochu zlepšil. Pořád jsem unavená, pořád se mi někdy motá hlava a sem tam příjde i teplota. Dost utrpěla má psychika po tomto zážitku, ale žít se musí dál. V práci jsem na částečném úvazku, víc bych nezvládla. Často musím odpočívat a jako bonus jsem si po prodělaných infekcích pořídila tachykardii, ale úspěšně ji blokuji betablokátory. Nevím, zda někdy budu úplně zdravá a věci budou tak jak dřív, ale jsem ráda, že se RS nepotvrdila ve sledování na neurologii, ovšem zůstávám dál. Pozitivum je, že i v těchto krutých časech nemoci jsem našla skvělého partnera do života. Měla jsem svou vysněnou svatbu (černou) a i přes nepříznivý zdravotní stav jsem si pořídila druhé dítě. Holčičku Serafínu.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
1142
20.10.21 15:32

Čekala jsem jak tvé deníčky dopadnou a teda tak klíště mě nenapadlo 8o :mrgreen:
Držím palce ať už je jen lépe, dva roky trápení už jistě stačilo :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1594
21.10.21 03:50

Taky jsem čekala, jak dopadne celý příběh a upřímně, nezávidím ti ten stav. Prodělat operaci, lumbálku a stále nebýt 100% fit do života, teď už vlastně “bez příčiny.” To by mě unavovala jen ta situace…
Tak přeji, ať se vše jednou 100% srovná. :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
4737
21.10.21 08:50

Četla jsem bez dechu všechny tvé deníčky, jsem moc ráda, že jsi se takhle statečně držela a ve finále na svou nemoc, s pomocí odborníků, přišla :potlesk:
Myslím, že dr. house v sukni jsi byla částečně i ty, jelikož ty sama znáš své tělo nejvíc a díky sebepozorování jsi napomohla lékařům :palec: moc ti držím palce, ať jsi takhle pozitivně smýšlející člověk, hodně zdraví tobě i tve rodině a ještě chci zmínit toho manžela, že nejdůležitější je mít k sobě člověka, který tě podrží za každé situace :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
22.10.21 13:18

Hlavně, že to dobře dopadla, bala jsem se horšího konce. Nás známý měl taky velké problémy s motanim hlavy, řešilo se to pár let, než mu diagnostikovat spinocerebelární ataxii. Hnusná nemoc která se nedá léčit. Prosím ponechat anonym, nemoc je vzácná, nechci veřejné roznaset informace o jinych lidech.

  • Nahlásit
21428
22.10.21 22:57

Budu se za Tebe modlit, aby to bylo i lepší než doteď. :andel: :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
369
23.10.21 08:47

Uff, tak to muselo byt hrozne. Vygooglujte si prirodni lek Chlamydil, myslim, ze by vam pomohl.

  • Zmínit
  • Nahlásit