Kouzelné Vánoce mého dětství

O tom, jak naše maminka (asi za pomoci kouzel jinak si nedovedu vysvětlit, jak by to zvládla :) ) s naším tatínkem pro nás připravovali ty nejkouzelnější Vánoce na světě!

Kouzelné Vánoce mého dětství

Mám dva sourozence. Bráchu a ségru. Jsme narozený po roce. Já, jakožto první, ještě před prvním jarním dnem (začátkem 80. let), brácha je květňátko narozené rok po mně a sestra se narodila v horkém létě další rok po bratrovi. Tři roky – tři děti… Prý to tak naši chtěli. Byli jsme tlupa!

Nevím, do kdy jsem věřila na Ježíška. Ačkoliv si z dětství pamatuji opravdu mnoho, kdy jsem přestala věřit, že dárky nosí Ježíšek, si nepamatuji. Ani přibližně. Mohu si jen domyslet, že to bylo někdy v době, kdy většina dětí přichází na to, že to s tím Ježíškem nebude asi až tak záhadné, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Mé vzpomínky na Vánoce, tehdy v oněch pro spoustu dospělých „prázdných“ 80. letech, jsou ale KOUZELNÉ doposud! Ten čarokrásný čas nastával již pár dní před tím, než přišel Mikuláš.

V tyto dny jsem byla nervózní dětským tajemným stresem z onoho „svatého muže“, který k nám chodíval a za básničku podával obrovitánské maminkou uštrikované ponožky, které jsme pod tíhou nadílky nemohli kolikrát ani unést.
Někdy si Mikuláš přivedl čerty. Ti klečeli na zemi, chrastili řetězy a dělali bububububu. Moc jsem se jich nebála. Bývala jsem fascinována tím pánem v bílém hábitu, se zakroucenou berlou a hlubokým hlasem. Míval bílé rukavice. To mi přišlo TAK vznešené. Bylo jasné, že čerti ho poslouchají, a tak jsem, jakožto hodné dítko (o své hodnosti jen malinko pochybující), nemusela mít strach a cítila jsem se panem Mikulášem chráněná.

Básničku jsem ale vždy odříkávala s pocitem knedlíku v krku. Po mně recitoval brácha, o kterého jsem se bála, byl (a stále vlastně je) pěkný raubíř, tak jsem si nebyla jistá, zda i jeho Mikuláš může před čerty ochránit, když tak zlobí! A ségra byla malinká, ta jen vyvaleně koukala.
Některé roky se ale stalo, že Mikuláš přišel sám a povídal: „Čerti čekají dole. Když tu bude nějaké zlobivé dítko, zavolám je.“

Mohlo mi být něco kolem šesti let, když 5. prosince večer mamka odešla ven hledat Mikuláše, jestli ho někde potká, jestli na nás nezapomněl. Mikuláš se poté zjevil sám, bez čertů. Zůstala jsem jako každý rok fascinovaně zírat na toho Mikuláše, bráška vedle mne. A v tom…!!! TEN MIKULÁŠ MÁ NÁUŠNICE JAKO MÁ NAŠE MAMKA!!! Všechno se mi najednou pospojovalo v hlavě a mně to došlo! Tak to tedy je! :-) Měla jsem radost, že jsem to prohlédla. Chtěla jsem to pošeptat bráchovi, ale mamka, převlečená za Mikuláše zahartusila: „Co je šeptem, to je čertem.“
Zahřměla to tak, že jsem na chvíli byla ochotná uvěřit tomu, že prostě pan Mikuláš jen nosí stejný náušnice jako maminka, která, chudák, běhá po návsi a hledá ho netušíc, že on už je u nás. :-)

5. prosinec byl vždy tak sváteční večer. A po něm jsme už den za dnem čekali na Ježíška! Peněz moc nebylo a tak jsme se všichni tři pravidelně dělili o čokoládový adventní kalendář. Každý třetí den jsme si stoupli na židle, otevřeli „tlamičky“ a mamka nám každému dala jednu pidičokoládičku – vždy za tři dny zpětně.
Nepřišlo nám vůbec divné, že máme jen jeden kalendář. Banány, které nám někdy Mikuláš nadělil, nám mamka také dělila. Vždy ovoce rozkrojila na třetiny a my potom křičeli: „On má větší půlku, on má větší půlku.“

Na Štědrý den jsme drželi půst, abychom viděli zlaté prasátko. No, já ho nikdy neviděla! Vždy mne to moc mrzelo, protože jsem poctivě trpěla hlady. Všechny děti jsme se strašně moc, moc, moc těšily na večer. Až přijde konečně TEN JEŽÍŠEK!

Bydleli jsme na vesnici – kousek od krajského města, školka byla pár metrů od našeho domova. Do onoho „velkoměsta“ jsme se jako děti podívaly opravdu málokdy. Na Štědrý večer jsme ale vždy odjížděli s tatínkem na procházku po městě. Naši nás oblíkli, nandali nám čepice, rukavice, sněhule a šlo se. Mamka ale musela vařit, a tak s náma nechodila.
Táta si ale něco zapomněl doma! „Počkejte tu, musím se pro něco vrátit, za chvíli jsem tady.“

Jééé, to byly dlouhé minuty na zahradě, po tmě, samy… „Tak, už jsem tu,“ zavolal táta a vyrazili jsme našim modrým embéčkem směr město. Klidné, tiché, vylidněné město, za okny světla stromků. „Aha, tady už Ježíšek byl,“ představovala jsem si vždy.

Táta nás prováděl křížem krážem městem. Uf, už kolikrát bolely nožičky, chtěli jsme už domů, na večeři, ke stromečku, rozbalovat dárky. Ale kdepak, táta chodil a chodil. Co na tom, že jsme náměstí obešli už několikrát a všechny vánočně nazdobené výlohy jsme už prozkoumali.
Když jsme se, celí zmrzlí, konečně vrátili domů, na sporáku se smažily řízky, vonělo to tam purpurou (táta dodnes „ten smrad“ nesnáší), na stole bylo prostřeno slavnostním jídelním servisem. Je to tady! Štědrej večer nastal! Do obýváku je zavřeno – Ježíšek tam má asi dost práce.

Večeři naši schválně natahovali, co to šlo! :-) Po večeři nesmí chybět dezert v podobě vánočního kompotu – vrchol večeře. Všechno možné i nemožné kompotované i čerstvé ovoce je smícháno v jedné obrovské míse.

„No ták, táto, jez… Ty to jíš schválně dlouho.“

„Neslyšeli jste už zvoneček?“

„Kdepak, to se vám něco zdálo.“

My, děti, jsme napnuté k prasknutí. Už bychom TOLIK chtěly ke stromečku. Snad na nás ten Ježíšek nezapomněl!

„Mami, tak se jdi podívat!“

Maminka se konečně zvedá od prázdné misky od kompotu a jde se podívat do obýváku. Minuty se táhnou… Najednou všichni mlčíme, i brácha! Natahujeme uši, abychom nepřeslechli zvonění! „Cinkilinki, cinkicinky!“ Zvoní!!!

Jdeme do obýváku! Ooohhh! Ježíšek tu byl! Obrovitánský, nazdobený strom, na němž hoří svíčky a prskají prskavky. To je vůně! A těch balíčků! Ani uřvaný, upovídaný bráška nemá slov! Ježíšek přinesl krásný strom! Je to poprvé, co letos vidíme stromeček. U nás ho totiž nosí Ježíšek! A je to NÁDHERA. Krása, tajemnost, světlo svící. Je to něco, co „se zjevilo“ u nás v obýváku! Je to opravdový vánoční zázrak…

Když odcházíme z domu, táta se vrací pro „něco, co zapomněl“. To běží do sklepa, nese nahoru mamce dvoumetrový smrk (nechápu tu obsesi mít velký stromek, i tohle tátovi vydrželo doposud :-) ). Přidělává mamce strom do stojánku a utíká za náma.
Mamce začíná totální kolotoč. Ano – ta pravá štědrovečerní pohodička. Není dnes schopna mi říci, jak to dělala, v jakém pořadí a jak to vše zvládla. Každopádně – než nás táta protáhne několikrát skrze město, ona vyndá ozdoby, nazdobí strom, schová bedny od ozdob, zabalí dárky, dá je pod stromeček, obalí řízky, připraví stůl, obleče se, nalíčí se a začne smažit kapří řízky.
Je to neuvěřitelný maraton. Na konci večera musí být totálně vyřízená, unavená, ospalá.

Děkuju mamce a tátovi za to, že nám dokázali roky připravovat takové Vánoce. Bylo to tak silné, že dodnes cítím ten pocit, když vidím rozsvícený stromeček, jako tehdy, když jsem vešla do obývacího pokoje. Vůně jehličí mne pokaždé vrací do dětství. Jsem zase malá holka. A chci, aby takovýto čarovný a tajemný pocit z Vánoc zažívala i moje dcera. Vždyť kdy jsou Vánoce hezčí, než-li v dětství, čase zázraků a kouzel? :-) Kéž by i moje dcera měla jednou stejně čarokrásné vzpomínky na Vánoce, když byla malá!

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
141
24.12.20 03:32

Páni 🤩 Úplný Kája Mařík ❤️. Máš zlatou maminku! Krásné svátky! :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1304
25.12.20 22:11

Prekrasny denicek :srdce: uplne me to vratilo do meho detstvi, taky jsme mivali takove Vanoce a dekuji mamce a tatkovi, ze je takove kouzelne dokazali udelat.
Totez delam i u svych deti :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6603
26.12.20 09:37

Deníček je hezky čtivě napsaný, ale přijde mi hrozně smutný. Je mi hrozně líto maminky, krásné Vánoce se přeci dají udělat kouzelné i tak, aby chudák ženská na konci dne neplivala krev. Vlastně chudák ženská, co si Vánoce ani pořádně neužije, místo aby se radovala spolu s rodinou je sama a maká za 4.

  • Zmínit
  • Nahlásit
655
26.12.20 23:12

@Heivka Taky to velmi podobně dělám pro své děti. A též mám inspiraci z dětství, jen nás tatínek netahal po městě, ale chodívali jsme do přírody. Je to trošku honička, ale ty rozzářené oči za to každý rok stály. Myslím, že ani moje maminka by to nechtěla jinak a já sama jsem vděčná za každý rok, který jsem svým dětem toto vánoční kouzlo mohla dopřát. Teď už se tak nemusím honit, věří jen nejmladší a starší pomáhají, ale taky nejsou tak úplně ty Vánoce, jako, když ještě věřili a všechno zařídil Ježíšek.

  • Zmínit
  • Nahlásit