Kterak dobrá vůle a důvěra páchaly radost v redakci eMimina

Už několikrát jsem byla vyzvána k napsání Deníčku a vždy jsem se výzvě úspěšně vyhnula, neměla jsem ten správný pocit, že mám co aktuálního sdělit. Tentokrát se do toho plna dojmů pustím. A nejde o nic menšího než o pohádku o mezilidských vztazích.

Kterak dobrá vůle a důvěra páchaly radost v redakci eMimina

Začnu obloukem:

Nevím, zda máte podobnou zkušenost, ale pracuju v kolektivu 17 holek a je to pro mne naprostá novinka. Z mnoha důvodů: většinou jsem pracovala ve dvojici nebo v malém kolektivu do 5 lidí. Většinou - vlastně vždy - ve výhradně mužském. Proto si občas připadám jak na jiné planetě, planetě, kterou jsem pouhých 46 let neznala :)
Kromě toho, že je většina kolegyň minimálně o generaci mladších, ukazují mi vše dobré, co se nová generace naučila z chyb té naší. Umějí sdílet, umějí myslet jedna na druhou, umějí se podržet. Umějí spolupracovat a umějí být upřímné. Umějí si vážit pomoci. Rády si vzájemně dělají radost. Jistě, nejsou dokonalé, zaplaťpánbůh. To by se s nimi nedalo vydržet :) A naštěstí jim chybí zkušenosti, čímž jistou hodnotu získávám v týmu i já :D

Kromě 17 mladých a krásných žen tým doplňují i muži. Jsou tři, jeden lepší než druhý, vtipní, velmi chytří, velmi rychlí. Obrovští srdcaři a pracanti. Nepracují, oni projektem žijí. Co mi na nich imponuje ještě víc je ale to, že všichni tři jsou ukázkoví tátové od rodin. Jo, souhlasím. Mám kliku. Takový tým má obrovskou výhodu - když si jeden nevšimne, napraví to druhý. Je kreativní a výkonný. Je radostný v kterékoliv době. A daří se mu.

Sociální sítě pro mne asi už zůstanou podivným světem jásavých rozesmátých tváří, které bohužel ale vídám právě jen tam.

Vsuvka mimo téma - klidně přeskočte:
Kdysi mi svět sociálních sítí definovala příhoda z parníku, kam jsme poprvé vzali 3letého syna. Na parníku byl otec, matka a dospívající dcera. Bylo naprosto jasné, čí nápad byl parník. Tatínek se snažil, nadšeně vyprávěl a ukazoval - matka a dcera jen otráveně posedávaly, mračily se a nudily. Po chvilce tatínek vytáhl fotoaparát a stala se zázračná proměna. Matka a dcera vytáhly rozzářené úsměvy, narafičily pózu a tatínek fotil. A hádejte, co se stalo, když fotoaparát zase uklidil? Nemýlíte se. Děvčata se opět otráveně usadila a dál se nudila. Doslova si svlékly radost. Příběh, který vypráví sociální síť, byl ovšem báječný.

Zkrátka - kouzlu sociálních sítí jsem nepropadla a v podstatě jim nerozumím. Ale mají své přednosti. Občas můžete zjistit, že skvělý člověk a kolega má narozeniny. A pak je skvělé, že se objeví skvělá kolegyně (díky, Zuzi), která si všimne a upozorní na to. A šéfová, která myšlenku podpoří.

Pak už zbývá jen drobnost - najít v době covidové cukrárnu s dortem a doručit ho oslavenci pro radost a jako poděkování za přístup. Skvělé je, že v okolí cílové destinace je asi 15 cukráren, to musí vyjít.

No… drobnost… Ona to je brnkačka, v Praze… Jsou tu cukrárny, taxíky, donáškové služby. Jenže mimo Prahu a mimo dosah běžných podobných služeb to je krapet složitější. Vlastně celý proces vypadá následovně – musíme sehnat dort, zajistit dopravu, provést vzdáleně platbu a doufat, že to vyjde.

O hodinu později už víme, že vlastně nehledáme dort, hledáme výjimečného člověka, který nám to překvapení pomůže zrealizovat.

První cukrárna nemá celý dort, má zákusky, ale je tam jen zaměstnanec a neví, jak zajistit dopravu. (Jo.. a detail… jsou 4 hodiny odpoledne.) Druhá cukrárna totéž. Třetí cukrárna má zavřeno, čtvrtá, pátá… dvanáctá má zákusky a víno, ale opět - je to moc komplikované a chybí ochota.

A je to jak v pohádce, zbývá už jen ta poslední. A děje se malý zázrak. Mají celý dort, poslední, dokonce čokoládovo malinový. Mají i dobré a kvalitní víno. Shodou okolností je přítomen i člověk, který má cestu kolem místa určení a je ochoten dort odvézt. A zbývá drobnost. Zrealizovat platbu. Na dálku. Bez aplikací, které to usnadňují. A bez čísla účtu cukrárny.

V tu chvíli už to vypadá zase bledě. Jedinou možností je požádat paní z cukrárny, aby přijala platbu na svůj soukromý účet a uhradila dort za nás.

Takže si to představte – jste zaměstnanec cukrárny a máte si na sebe vzít riziko za cizí dort a dražší víno. Jen proto, abyste pomohla cizímu člověkovi udělat radost. Musíte důvěřovat, že naprosto cizí člověk na telefonu bez jakékoliv záruky vám skutečně peníze na účet převede. Šla byste do toho?

A my jsme měly kliku. Paní do toho šla. Našly jsme jednu z patnácti v celém okolí, našly jsme výjimečného člověka. Děkujeme!

PS:
Jo a obdarovaný měl fakt radost :)

PS 2:
A přidávám bonus, komunikaci, která proběhla po předávce dortu:

„Dobrý den, dortík s vínkem byly v pořádku doručeny a platba již přišla. Pán byl velice překvapený a myslím, že jste mu udělaly velikou radost. Jste skvělí, když v této nelehké době dokážete někomu udělat takovou radost a ještě takhle na dálku. Smekám před vámi. Přeji vám hezký den a vše jen dobré. Jana Vaníková, cukrárna na Radnici.“

„My všechny vám moc děkujeme za pomoc, onen pán je pracant a srdcař, zaslouží si udělat radost. A radost měl, díky Vám. Byla jste poslední pokus a byla jste skvělá. Moc vám děkujeme, všechny. A smekáme před Vámi, protože důvěřovat někomu v této době je ještě těžší než dělat radost.“ Vaše eMimino

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
61
2.3.21 01:54

Tak to je úžasný příklad toho, jak to jde, když se CHCE :dance: Krásný příběh :potlesk:

  • Zmínit
  • Nahlásit
36
2.3.21 12:26

:srdce: Kéž by takových ochotných bylo víc!

  • Zmínit
  • Nahlásit