Letní lásky jsou ty nejkrásnější

O životě

Ano, tento příběh je o jedné letní lásce. Jak jsem si totiž četla deníčky o letní lásce – řekla jsem si, že určitě musím přidat i tu svou... Doufám, že vám taky vykouzlí úsměv na tváři.

Bylo léto. Byl to první rok, kdy jsem pracovala. A první léto jsme si udělali sraz s lidmi ze školy. Na sraz jsem samozřejmě jela. Těšila jsem se na všechny, se kterými jsem se přes rok neviděla. Těšila jsem se, že si budeme povídat zážitky z pracovního procesu i ty z osobního života.

Cesta vlakem byla příjemná. Bylo horko, v té době nebyla klimatizace, a tak byla všude otevřená okna a lidi se procházeli a postávali u oken na chodbě. I já jsem tam stála a bavila se s procházejícími. Měla jsem na sobě trekingové sandály a krátké šaty, na které jsem si namalovala obrázek květin. Stejnou jsem měla i náladu. Květinovou, voňavou a veselou. A taky romantickou. Dívala jsem se na krajinu, na lesy, kterými jsme projížděli, a nechala na sebe foukat vítr. Stres z práce (zaměstnání bylo na vysokých pozicích ve stresových tabulkách) vítr odfouknul. Setkala jsem se s jedním klukem, co pracoval na jiném oddělení v naší firmě, a pokecali jsme. A skvěle. O horách a Tatrách… Předtím jsme se sotva na chodbě pozdravili.

V městě jsem koupila meloun a jela na chatu. Příměstský autobus byl trochu jiné kafe než vlak, ale co už.

A jak jsem se blížila, viděla jsem, jak na mě mí kamarádi už čekají. A mávají. Vystoupila jsem a všichni jsme se smáli. Uviděla jsem jednoho týpka, který k nám nepatřil. Trochu mě to naštvalo, neboť byl přece jen mimo. Byl to kamarád našeho spolužáka. Znala jsem jej letmo z kdysi a nějak mě nedojímal. Sraz probíhal úplně skvěle. Jak jsme byli mladí a nadšení, tak jsme si říkali naše první zážitky, které jsme ve škole absolutně neočekávali, že se mohou dít. Povídali si o životě. Povídali si o partnerech (teda někdo, já jsem byla single). Povídali si o všech plánech. Vzpomínali. Dělali si srandičky. Šli si zaplavat. A tam jsem si sundala šaty – jako vždy jsem měla depku, že vypadám blbě. Ale tehdy jsem přece jen sportovala, a tak vypadala asi fajn. Zahlédla jsem, jak se na mě ten týpek kouká. A v duchu si řekla – tak koukej, to jsem já.

Byla jsem dál ve své dobré náladě. A jak jsem skočila do vody, tak jsem byla šťastná a nechávala vše plynout. Večer jsme si povídali u ohně. A pak jsem si povídala jen s ním. Najednou mi začalo být velmi dobře. Najednou jsem ho neviděla jako týpka, co je úplně mimo, ale jako někoho, s kým je mi táááák dobře. Seděli jsme spolu a bavili se o všem možném. A já si užívala blízkost někoho, s kým jsem se cítila – no, jako v jiném světě.

Jak jsme se rozjížděli domů, tak mě kamarád i s týpkem dovezli na nádraží. Vtipkovali jsme, že mi ujede vlak. A týpek řekl – aspoň bys tu s námi zůstala. A podíval se na mě a já bych skoro chtěla, aby vlak frnknul.

Zase jsem začala v práci „zařezávat“. Nastaly běžné dny. Ale něco se změnilo. Dlouho jsem netušila, co to je. Pak jsem na to přišla – nechávám si narůst vlasy… Vzpomněla jsem si, že mě vlastně týpek u ohně pohladil po vlasech a zeptal se „a proč ty nemáš dlouhé vlasy?“ Během roku ze mě byla dlouhovláska. Měla jsem krátký vztah s kolegou – ano, s tím z vlaku. Ale nějak to nedopadlo. Ani nevím proč.

Nastalo léto. Znovu jsme se setkali s týpkem. A jak jsem jej uviděla, věděla jsem, že jej mám ráda a že bych strašně chtěla, aby chtěl i on mě. A týpek se na mě díval, pohladil mi vlasy a já usínala s hlavou na jeho rameni pod širým nebem. Domluvili jsme si schůzku. Bylo to jednoduché – v práci jsem povýšila a šla dělat na centrálu, a tak jsem už nebydlela tak daleko. Týpek byl na našem srazu jenom na odpoledne a večer, ráno brzy odjížděl i s batohem, mačkami a celým příslušenstvím na další dobrodružnou cestu a měl se vrátit za 2 měsíce.

Než jsem na schůzku došla, začaly se dít věci. Na novém místě to bylo zprvu na hranici životnosti a já bývala hotová. Jednou večer mě začalo strašně bolet břicho… Po chvíli to polevilo, ale stejně mi bylo zle a musela jsem k doktorovi. „Budete muset na operaci.“ A tak jsem šla – ale dohodla jsem, že mi operaci, která mě může v životě hodně ovlivnit, udělají v jiném městě. U někoho, kdo je v tomhle velice dobrý. V práci mi vyšli vstříc. Věděli, že to bude na delší dobu. Co se mohlo zkomplikovat, to se zkomplikovalo. Po operaci jsem musela být v klidu, pak jsem začala brát léky a hormony.

Schůzku s týpkem jsme odsunuli na neurčito. Trochu mě mrzelo, že třebas nenabídl, že za mnou přijede. Ale věděla jsem, že vlastně neproběhla ani naše první schůzka. Myslela jsem si, že mě třebas nechce nějak odradit. No a hlavně jsem měla hodně starostí sama se sebou.

Odjel do ciziny a přes prvních pár smsek naše komunikace řídla a řídla. Byla jsem sama ze sebe v depce, snažila jsem se nějak ze svých zdravotních lapálií dostat a trochu se psychicky dát do kondice bojovnice. Léčení a omezený pohyb navíc vykonaly své – přibrala jsem asi 10 kg. Svaly fuč. Ale začala jsem být zdravotně vcelku fajn a vrátila se také do práce. První měsíce jsem stres z práce nemohla vyběhávat ani jinak vysportovávat. Postupně jsem se ale nějak vzchopila, přestala být smutná a začala zase vidět svět z té lepší stránky.

A jednou mi takhle volá kamarád. „Podívej, pojď s námi na výlet. To dáš. Uvidíš, bude se ti to líbit.“ Trochu věděl, s čím jsem bojovala. Taky jsem věděla, že mě má rád a že se nemusím bát. Když jsme se spolu viděli, tak mi třebas pomohl, když viděl, že mě něco bolí. A tak jsem šla.

A… byl tam i týpek. Podívali jsme se na sebe. Šli na výlet. A šli a šli. Všichni jsme se nějak bavili a týpek říkal o svých cestách po horách, o Africe a Nepálu a o svých výkonech na skalách a o tom, jak musí být pořád v kondici. Jak je hrozné, když jsou lidi líní nebo jen sedí u počítačů a tloustnou. A pak se na mě koukl… a má letní láska z jiného světa mi sdělila : „A ty – ty bys měla taky něco dělat a začít se hýbat!“ Kamarád, co mě pozval, něco zablekotal, protože mu to přišlo taky velmi trapné.

Zprvu mě to urazilo. Jakou holku asi ne. Ale zažila jsem v poslední době i jiná, horší sdělení… A tak jsem se nadechla a pomalu vydechla. Doma jsem brečela. Obrečela svou letní lásku – jaký je to deb*l. Dlouhé vlasy mi zůstaly. Už v nich není jen touha po tom být žensky ženská, ale taky povědomí o tom, že jsem zvládla různé věci a nemusí mě rozhodit, když mě někdo uráží. Mé děti si s nimi rádi hrají a manžel miluje, když jej s nimi šimrám. Ale to je už jiný příběh.

Váš příspěvek
kruel
Kecalka 311 příspěvků 10.07.18 09:38

Deníček celkem fajn ;) , jen mi trochu vadilo pořád to oslovení „týpek“ :kytka:

Citronkalekninka
Zasloužilá kecalka 646 příspěvků 1 inzerát 10.07.18 12:18

Me ty denicky o letnich laskach nejak neba. :nevim:

Darvulia
Kecalka 252 příspěvků 10.07.18 21:56

Ale něco se změnilo. Dlouho jsem netušila, co to je. Pak jsem na to přišla – nechávám si narůst vlasy…

:mrgreen: :mrgreen: nene

Lucie Pytlik
Kecalka 186 příspěvků 10.07.18 23:04

Jeee, jako dobrý, ale tyyypek. To je na mě asi moc :pankac: Jinak, ale super

Příspěvek upraven 10.07.18 v 23:04

Russet
Extra třída :D 12176 příspěvků 11.07.18 00:12

@kruel
Jo, týpek mi tam taky neseděl. Na konci jsem pochopila. Big love z toho nebyla.

Russet
Extra třída :D 12176 příspěvků 11.07.18 00:14

@Citronkalekninka
Ještě tu nebyl žádný, u kterého bych se zasnila nad tou svou :nevim:

FreeLady12
Nadpozemská drbna 26467 příspěvků 11.07.18 10:20

Takové o ničem… :nevim:
Příště jen raději vymysli nějaké jméno. „Týpek“ do deníčku vůbec nesedl.

G.a.b.c.a20
Kecalka 394 příspěvků 11.07.18 11:39

Nevim, docetla jsem do pulky a vic cist ani nemam chut.. a to osloveni „typek“ je fakt des.. :roll:

Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Šampo...

Mám jizvu na rtu