Letos píši Ježíškovi i já

Tak už se to zase blíží – Vánoce – svátky některými osobami milované a toužebně očekávané, jinými zatracované. Nastal čas napsat dopis Ježíškovi. Naši potomci intenzivně píší a malují už nejméně čtrnáct dnů, přesně od té chvíle, kdy začali ve školce a škole pravidelně trénovat na vánoční vystoupení a také si chystat výzdobu tříd.

Z jejich urputné snahy jsem nabyla dojmu, že svátky jsou doslova za rohem. A tak chci přispět svou troškou do mlýna, třeba mi Ježíšek nějaké to přání splní…

Milý Ježíšku,

zřejmě tě lehce rozhodí, proč ti píši zrovna já, osoba dávno dospělá, když máš nyní tolik starostí se sháněním dárků pro děti, ale i dospělák má přece svá tajná přání a tužby. Tolikrát jsem slyšela, že oplýváš kouzelnou mocí, a tak věřím, že bude v tvých silách alespoň některá má přáníčka vyplnit.

Moc by se mi hodily nové nohy, ty moje jsou již životem značně opotřebované, občas si
troufnou i zabolet. To víš, téměř čtyřicet let každodenní chůze, a v posledních letech neustálé popobíhání a nahánění neposedných dětí, vrhajících se bez pudu sebezáchovy do silnic a korun vysokých stromů, to na těch mých nožkách prostě zákonitě zanechalo následky. Nový model v počtu dvou kusů by mi hodně pomohl.

Nepohrdla bych ani dalším párem rukou, ne nechci se stát chobotnicí, ani jí nezávidím počet jejích chapadel, jeden pár horních končetin navíc by pro mě byl zcela dostačující.

Zrovna před pár dny mi opravdu chyběl. Při cestě z pošty, ověšena několikero balíčky, se nejmladší dítě najednou zašprajcovalo u výlohy s hračkami. Veškeré pokusy o odlákání děvčátka od té magické podívané se míjely účinkem, já jen zoufale stáčela oči k hodinám na náměstí a skrze sevřené zuby pronášela jednu modlitbu za druhou, všechny měly stejný obsah – ať stihneme vyzvednout starší syny ze vzdělávacích institucí včas. Pár rukou, který by energicky uchopil dítě, a byť by řvalo a vzpouzelo se, donesl by ho spolehlivě domů, scházel.

Jo a mimochodem přišla jsem na to, že moje paní profesorka zpěvu nejspíš šíleně lhala, když tvrdila, že síla mého hlasu by mohla rozbíjet skleničky ve vitrínách. Na děti tato údajná síla nestačí. Jediný živý tvor, který hne brvou, je kocour, a to jen proto, aby po mně hodil naštvaný výraz: „Co tu jančíš, uklidni se,“ a spokojeně se otočil na druhý bok.

Možná bych měla nápad, mohl bys třeba naučit další fráze tu mluvící panenku naší dcerky. Pořád jen trapně opakuje Pápá, ham a máma. Kdyby se z jejího nitra ozvalo přiměřeně zvučným tónem třeba: „Můžeš si konečně umýt ty ruce.“ „Netahej to jídlo do postele.“ a „Dej okamžitě ruce pryč ze svého bratra,“ hodně by mi to usnadnilo práci.

Pak jsem se tě ještě chtěla zeptat, zda bys ve svém kouzelném skladě nenašel nová okna, nejlépe taková, na nichž by neulpívaly otisky prstů a dětských pusinek, alespoň pár dnů po vyčištění.

Když už jsme u těch všech přání, nedokázal bys docílit toho, aby se naši dva synové zamilovali do zeleniny? Zatímco dcerka se pravděpodobně měla narodit jako králík. Pokaždé když jdeme krmit morčata, snaží se jim nějakou zeleninu zcizit, i když samozřejmě dostává dost své vlastní, synové tento zázračný koktejl vitamínů bytostně nesnášejí a mě už tak nějak přestává bavit tvořit na talíři okurkové hady a mrkvové žirafy, víš kolik času to zabere?

No, pěkně jsem se rozepsala, nejsem zrovna skromná, ale pomni, že jsem byla celý rok hodná, starostlivá, obětavá a milující manželka, matka, dcera, teta, snacha i švagrová, tak si snad něco zasloužím, ne?

Kdybys ale usoudil, že nic z mých pošetilých přání není hodno splnění, dopřej mi jediné, zachovej zdraví našich dětí, nás, i všech našich blízkých, a také prosím uchovej tu dětskou nevinnost našich potomků. Ať v tebe tak krásně naivně věří ještě alespoň pár let.

Tobě přeji, abys celé Vánoce přežil ve zdraví. Až se vrátíš z té štědrovečerní nadílky, nezapomeň si uvařit teplý čaj, to víš, viry poletují všude kolem, tak abys třeba nenastydl…

Jelikož jsem si téměř jistá, že vánoční přípravy už mi v tomto roce nedovolí zasednout ke klávesnici a vypotit nějaká další moudra, což je asi dobře, ráda bych tímto deníčkem popřála všem svým pravidelným čtenářkám a čtenářům, i těm náhodným, a vůbec všem na eMiminu, ty nejkrásnější a nejzářivější svátky prožité přesně podle vašich představ a přesně s těmi, se kterými je prožít chcete.

Pokud mě nesemele kolotoč povinností, mé psaní si najde své čtenáře a mozek vyčaruje nějaké nápady, ráda se o ně s vámi v příštím roce zase podělím. Tak tedy šťastné a veselé.