Máma chtěla vyhodit starý cibulák po babičce. Dodnes jí to nemůžu odpustit

Stál ve vitríně a prakticky se nepoužíval. Máma ho vytáhla možná jednou nebo dvakrát do roka, když přijela návštěva, která podle ní stála za to, aby se kvůli ní vytáhlo „lepší nádobí“.

Já ho nesnášela. Připadal mi starý, nudný a strašně nemoderní. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, jestli bych si ho jednou chtěla vzít do vlastního bytu, asi bych se mu vysmála.

Jenže pak babička zemřela. A po několika letech se máma rozhodla předělat byt. Vitrína šla pryč, věci se třídily a najednou přišla řeč i na cibulák.

„Co s tím budeme dělat?“ zeptala se máma.

Pokrčila jsem rameny. Bylo mi tehdy něco přes dvacet a pořád jsem ho vnímala jen jako staré nádobí. Neměla jsem pocit, že by na něm záleželo. Máma ho přitom nechtěla nikomu nabízet. Prostě řekla, že ho vyhodí.

A tak ho vyhodila.

Část možná někomu rozdala, několik kousků prý skončilo kdovíkde. Dodnes vlastně přesně nevím, co se s celou soupravou stalo. Tehdy jsem nad tím vůbec nepřemýšlela.

Jenže čím jsem starší, tím víc mě to mrzí.

Nejen kvůli tomu, že jsem se nedávno dočetla, že některé staré kusy cibuláku mohou mít pro sběratele cenu. Samozřejmě nevím, jestli mezi tím naším nebyl nějaký, který měl větší hodnotu.

Mrzí mě to hlavně proto, že to byla součást mého dětství. Měla jsem cibulák spojený s babičkou a její výbornou koprovkou, kulajdou nebo boloňskými špagetami. S jídlem, které dnes už nikdo neumí udělat úplně stejně jako ona.

Nedávno jsme se s mámou o babičce bavily. Měla výročí úmrtí a mně najednou přišlo líto, jak málo nám po ní vlastně zbylo. Pár fotografií, několik obrázků, které nakreslila, nějaké dopisy a pár drobností.

A tehdy jsem si znovu vzpomněla na cibulák.

Na to nádobí, které mi jako dítě připadalo ošklivé a zbytečné. Na které jsem se ve dvaceti dívala jako na obyčejné harampádí. A které bych dnes dala nevím co za to, aby stálo zase ve vitríně.

A čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že některé věci člověk pozná jako cenné až ve chvíli, kdy už je nemá.