Máma má skoro sto kilo. Přesto mi po porodu řekla, že jsem jako hroch

Mám dvě malé děti. Mladšímu synovi jsou čtyři měsíce, staršímu rok a půl. Narodili se čtrnáct měsíců po sobě, takže poslední dva roky byly moje tělo i hlava v permanentním zápřahu. Těhotenství, porod, kojení, další těhotenství, další porod, znovu kojení. Po dětech mi zůstalo asi deset kilo navíc.

Nejsem z toho nadšená, ale ani zničená.

Můžu se hýbat, cítím se docela dobře a po šestinedělí jsem začala opatrně zase cvičit. Jím rozumně, snažím se, jen ta kila prostě zatím drží.

Byla jsem s oběma kluky u mámy na návštěvě, když si mě najednou prohlédla a pronesla: „No, já v tvém věku tolikhle neměla.“

Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela.

„Měla jsem padesát tři kilo,“ pokračovala. „Vždyť ti není ani třicet a jsi jako medvěd.“

Zůstala jsem na ni koukat.

„Promiň, mami, ale porodila jsem krátce po sobě dvě děti. Ty jsi nás měla s velkým odstupem. Ve třiceti jsi měla jen bráchu, mě až o několik let později.“

Máma se ale nedala.

„No a zničila jsi mi postavu,“ odpověděla. „Po tobě už jsem nikdy nezhubla. Ale to je tím, že jsem byla starší. Ty jsi mladá. Po bráchovi jsem byla na původní váze skoro hned.“

V tu chvíli už mě začínala přecházet chuť být diplomatická.

„Dobře, ale já mám dvě děti prakticky najednou. A navíc ani teď nejsem nějak závratně tlustá. I kdybych těch deset kilo už nesundala, tak jsem s tím vlastně v pohodě.“

To byla zřejmě chyba.

Máma se na mě podívala téměř pobouřeně.

„No to snad nemyslíš vážně. Vždyť jsi jak hroch. Podívej se na sebe!“

A tím návštěva skončila.

Beze slova jsem vstala, sbalila věci, oblékla staršího, mladšího dala do autosedačky a odjela domů.

Možná to se mnou máma ve svém vesmíru myslí dobře. Možná má pocit, že mě tím motivuje. Možná chce, abych „se sebou něco dělala“. Jenže mezi starostí a ponižováním je docela zásadní rozdíl.

Já moc dobře vím, že jsem větší než před dětmi. Nepotřebuji zrcadlo v podobě vlastní mámy, která mi bude říkat, že jsem medvěd nebo hroch.

Navíc ve chvíli, kdy kojím tandem, starám se o dvě děti s minimálním věkovým rozdílem a snažím se vůbec nějak fungovat, opravdu nehodlám svoje tělo trestat za to, že nevypadá stejně jako před dvěma těhotenstvími.

A přiznávám, že urážky od člověka, který sám téměř třicet let bojuje s výraznou obezitou, snáším ještě hůř. Od vlastní mámy, bych čekala více pochopení.