Máma mi nikdy miminka pohlídat nechtěla, bráchovi teď hlídá celé dopoledne

Mám dvě děti po čtrnácti měsících. Teď už chodí do školky, už se to všechno tak nějak usadilo a já mám pocit, že jsem konečně zase člověk, a ne jen chodící mlékárna a automat na přebalování. Teď už jsem z toho v podstatě venku, ale byly doby, kdy jsem se cítila opravdu vyčerpaná. Fakt dno. Manžel byl celé dny v práci a já neměla ani chvilku pro sebe. Pamatuju si dny, kdy jsem si ani nestihla vyčistit zuby, protože jakmile jedno dítě usnulo, druhý se vzbudilo s řevem.

Vybavuju si, jak jsem tehdy, úplně hotová, s kruhy pod očima až na tváře, prosila mámu o pomoc. „Mami, prosím, aspoň na hodinu bys je povozila v kočárku? Jen aby si moje hlava odpočinula od toho pláče,“ škemrala jsem skoro v slzách.

A co mi na to tehdy řekla? S ledovým klidem mě odmítla, že ona cucálky nehlídá. Prý kojené děti u ní nemají co dělat. „Já taky nikdy děti hlídat nedávala, to zvládneš,“ odsekla mi tehdy, jako by to byla nějaká soutěž v tom, kdo víc trpěl. No zvládla jsem to, ale byla jsem fakt hotová. Ta pachuť z toho, že mě v tom vlastní máma nechala vymáchat, ve mně zůstala dodnes. Ale jasně, udělala jsem si ty děti, vyžrala jsem si to, až do dna.

Jenže to, co se stalo dneska, mi vyrazilo dech. Brácha má teď taky malého prcka. Je to přesně ten „cucálek“, o kterém máma vždycky mluvila s takovým odporem. Přijdu k ní na kafe a co nevidím? Máma v obýváku, na klíně bráchovo mimino a culí se na něj, jako by to bylo to nejúžasnější stvoření na planetě.

„Jé, ty hlídáš? Aha…“ vypadlo ze mě dřív, než jsem stačila zapojit nějaký filtr.

„No jo, hlídám,“ odpověděla mi zářivě. „Musejí si taky mladí odpočinout, že jo.“

Cítila jsem, jak mi rudnou uši. Mladí si musejí odpočinout? A já jsem byla co? Stará kůže, co nic nepotřebuje? „A jak dlouho ho hlídáš?“ zeptala jsem se a snažila se, aby mi nepřeskočil hlas.

„No jen chvilku, jen dopoledne,“ odvětila máma naprosto přirozeně.

„Prosím? A mně jsi nemohla tenkrát pohlídat ani hodinu?“ Už jsem to v sobě neudržela. Všechna ta křivda z těch probdělých nocí se vyvalila ven.

Máma na mě vrhla takový ten svůj typický pohled „zase přeháníš“ a pronesla: „No to nešlo, tys je měla na sebe hrozně nafixovaný.“

Zasmála jsem se, ale byl to takovej ten hořkej smích. „No měla, protože mně je nikdo pohlídat nechtěl ani minutu! To proto, že byli dva? Jakto, že to teď najednou jde?“

Místo omluvy nebo aspoň nějakého vysvětlení máma jen otráveně odsekla: „Prosím tě, snad nežárlíš? To není hezké. Přej a bude ti přáno.“

Super no, dík za poučku. Sebrala jsem se a odešla. Sedím teď doma a koukám do zdi. Asi fakt žárlím, ale nedovedu to pochopit. Proč bráchovi může hlídat celé dopoledne a u mě byl problém i pitomá hodina s kočárkem před domem? Proč se u něj uznává, že si „mladí potřebují odpočinout“, zatímco já jsem si to prostě musela vyžrat sama, protože „ona taky nikdy nikoho neotravovala“?

Nejvíc mě mrzí to její shazování. Jako by moje vyčerpání tehdy nebylo skutečné, nebo jako by si brácha zasloužil víc podpory jen proto, že je to kluk. Cítím se jako dcera druhé kategorie. Má mě fakt za žárlivou hysterku, ale mně jde o princip. Proč nemůže oběma měřit stejně. Je to pro mě poučení, nikdy nebudu dělat mezi svými dětmi rozdíly a vždycky se jim budu snažit pomoct.