Máma plánuje Vánoce. Já se jen bojím, že už se jich nedožije

Jenže zatímco ona plánuje, co budeme dělat za tři měsíce, já přemýšlím, jestli tu vůbec bude.

Má pokročilé onkologické onemocnění a zároveň demenci. Její paměť se zhoršuje a někdy si nepamatuje ani to, co jsme si řekly před několika minutami. Nepamatuje si, co jí řekl lékař, a někdy se mě na stejnou věc zeptá několikrát během jednoho odpoledne.

„Tak co myslíš, uděláme letos vanilkové rohlíčky?“ zeptá se.

„Jasně,“ odpovím.

O chvíli později se zeptá znovu.

A já jí znovu odpovím stejně.

Kdysi by mě to možná rozčilovalo. Teď mě to bolí. Protože si uvědomuji, že jednou se mě už možná nezeptá.

A právě tahle myšlenka mě někdy přepadne úplně nečekaně. Sedím naproti ní, dívám se na její ruce kolem hrnku a najednou si říkám, kolikrát je ještě budu moci držet.

Hned se za tu myšlenku zastydím.

Máma je přece tady.

Pije čaj. Směje se. Plánuje Vánoce. Ještě pořád mě potřebuje. A já místo toho, abych si užívala, že spolu sedíme, už v hlavě prožívám okamžik, kdy tu nebude.

Někdy mám dokonce pocit, že o ni přicházím postupně. Ne najednou, ale po malých kouscích. Některé věci už si nepamatuje. Některé rozhovory s ní už nejsou takové jako dřív. Občas se na mě podívá a já vím, že mě poznává, ale zároveň je v jejích očích něco, co tam dřív nebylo.

A přesto je to pořád moje máma.

Člověk, kterého miluji, může sedět přímo přede mnou a já po něm zároveň začnu truchlit. Je to zvláštní pocit, který se těžko vysvětluje někomu, kdo ho nezažil.

Nejhorší jsou chvíle, kdy si uvědomím, že žádná příprava mě na její odchod nepřipraví. Můžu vědět, že přijde. Můžu o tom přemýšlet každý den. Můžu si říkat, že jsem měla dost času se s tím smířit.

Ale až ten den přijde, bude mi stejně chybět.

Proto se teď snažím dělat něco, co mi ještě nedávno připadalo nemožné. Když máma začne mluvit o budoucnosti, nesnažím se v duchu počítat, kolik času nám zbývá.

Poslouchám ji.

Když chce plánovat Vánoce, plánujeme Vánoce. Když chce péct cukroví, bavíme se o cukroví. A když se mě potřetí zeptá, jestli letos uděláme vanilkové rohlíčky, odpovím jí potřetí.

„Jasně, mami. Uděláme.“

Protože nevím, jestli spolu letos opravdu upečeme cukroví.

Ale dnes ještě můžeme.