Manžel pozval na Velikonoce bratra s rodinou. Očekává, že je budu obskakovat

Když jsem Karlovi řekla, že z toho radost nemám, začal mě uklidňovat, že jednou za čas je prý musíme pozvat. „Pak už je zase dlouho neuvidíme,“ říkal s úsměvem. Mně to ale moc vtipné nepřišlo. Jsem z toho dost otrávená, ale zrušit už to nejde. I když jsem přemýšlela, že jim řeknu, že jsem nemocná. Eliška se bojí všech nemocí. Možná by zabral covid, nebo chřipka?

Jenže pak si říkám, že bych tím zkazila Velikonoce sobě i dětem. Protože na chatě je to vždycky nejlepší. Na druhou stranu nechci, aby se Karel s bráchou kvůli mně rozhádali. Nedávno jim umřela maminka, ta nejúžasnější tchyně, jakou jsem si mohla přát. A tak se teď potřebují.

Tenhle deníček je taková moje zpověď o rozporuplných pocitech z blížících se Velikonoc. Vím, že bych měla víc zapojit Karla, jenže i když se snaží, většinou mi moc nepomůže. Často nadělá víc škody než užitku. Když ho pošlu na nákup, vždycky koupí něco jinak, než chci. Takže to zase bude hlavně na mně.

Jediné, co mě trochu povzbudilo, je předpověď počasí. Mělo by být hezky a tepleji, takže půjde být venku. Protože v chatě bychom se všichni asi zbláznili. Navíc se tam sice dá zatopit, ale není to úplně na zimní počasí.