Manželka obléká našeho syna jako holčičku. Bojím se, že mu tím ubližuje

Nikdy jsem si nemyslel, že jednou budeme doma řešit barvu triček. A už vůbec ne to, jestli je v pořádku poslat našeho čtyřletého syna do školky v růžových legínách a třpytivém tričku s jednorožcem.

Manželka obléká našeho syna jako holčičku. Bojím se, že mu tím ubližuje Manželka obléká našeho syna jako holčičku. Bojím se, že mu tím ubližuje Zdroj: Canva

Manželka tvrdí, že jsou to jen kusy oblečení. Že děti přece neznají klučičí a holčičí barvy a že bych měl přestat řešit, co si myslí okolí. Navíc prý si Ondrášek všechno vybírá sám. Líbí se mu růžová, třpytky i princezny a nechce nosit tričko s bagrem nebo dinosaurem jen proto, že se to od kluků očekává.

Jenže já neřeším sousedy ani děti ve školce. Řeším našeho syna.

Nejdřív mi to připadalo jako roztomilá dětská hra. Na karnevalu chtěl být princezna. Smáli jsme se tomu. Pak si doma oblékal sestřiny šaty a pobíhal v nich po bytě. Ani tehdy jsem z toho nedělal vědu. Jenže postupně se něco změnilo. Manželka mu začala sama kupovat šaty, čelenky, třpytivé boty a dokonce i dětský lak na nehty. Když jsem se jí zeptal proč, odpověděla mi, že ho nechává být tím, kým chce.

Já si ale nejsem jistý, jestli to opravdu chce on.

Jsou mu čtyři roky. Většinu věcí, které nosí, stejně vybíráme my dospělí. A někdy mám pocit, že místo toho, abychom ho nechali objevovat svět po svém, do něj promítáme vlastní představy. Tedy alespoň moje žena.

Vždycky si totiž moc přála holčičku. Když byla těhotná, nechtěli jsme znát pohlaví miminka a ona dopředu nakoupila plnou komodu růžových šatiček, sukýnek a čelenek. Už tehdy jsem jí říkal, že bychom měli počkat a pořídit raději neutrálnější oblečení. Smála se tomu a tvrdila, že když se narodí kluk, stejně se všechno rozdá.

Jenže nic se nerozdalo.

Dnes některé z těch šatů nosí náš syn a já si kladu otázku, jestli je to opravdu jen jeho přání, nebo do něj nevědomky promítáme to, co jsme si přáli my jako rodiče.

Nechci mu zakazovat žádnou barvu ani hračku. Když si chce hrát s kuchyňkou nebo panenkou, nepřipadá mi na tom nic špatného. Jen přemýšlím, kde je hranice mezi podporou dětské individuality a tím, kdy už dítě spíš následuje očekávání dospělého.

Možná jsou moje obavy zbytečné a všechno vidím až moc černě. Přesto bych si přál, aby si náš syn mohl jednou sám vybrat, kým chce být, bez toho, aby ho jeden z nás ovlivňoval.

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
2728
17.7.26 07:38

Syn se chova se jako jeho sestra. Moji dva starsi byli jen rok od sebe, starsi dcera, mladsi kluk. Do cca 6 let se choval jako ona a oblekal si doma sestriny saticky, sukne, daval si do vlasu sponky a gumicky, hral si s barbinama. Pak se zacal diferencovat, kluk v nem prevzal oteze. Nastoupilo obdobi vojacku, stredoveci rytiri a boje. Kluk je kazdym coulem. Ted je mu 29 a nikdo by neveril, ze v utlem detstvi mel obdobi, kdy kopiroval a choval se jako jeho sestra.

Nicmene, fakt ze tva manzelka synovi nakupuje divci veci, je dost alarmujici. Ona si vysnila holcicku a odmita repektovani prirozenosti vlastniho ditete. Je nemocna a potrebuje odbornou pomoc.

Příspěvek upraven 17.07.26 v 10:02

  • načítám...
  • Zmínit
11954
17.7.26 16:31

@Sunlight515 mně se zdá, že to je zase nepovedená AI. Syn nosí oblečení sestry, ale v pozdějším textu to vypadá, že je jedináček a manželka to oblečení nakoupila v těhotenství s prvním dítětem, což je on.

  • načítám...
  • Zmínit