Mělo by to být jinak

Mělo to být nejkrásnější období našeho života. Jenže to bych nebyla já, aby se životní sen neproměnil v pekelnou jízdu. Jak se zbavit strachu, že něco není v pořádku?

*

Celý život o něco bojuji. Jsem z pěti dětí dělnické rodiny nižší střední třídy. Nejmladší. Miluji své rodiče, nade vše. A vím, že oni milují mě. Ačkoliv jsem od dětství musela být ta silná. Moje o pět let starší sestra byla a zůstává tou opečovávanou, za kterou všichni vše vyřeší. Já musela bojovat sama.

Na základce jsem prošla brutální šikanou a od střední jsem měla pocit, že musím být drsnější, než tomu tak ve skutečnosti bylo. Má první láska, studentská, se mnou rozešla přes SMS, po dvou letech. Doteď nevím proč a už mě to ani nezajímá. Můj první životní partner, chlap o 9 let starší, s dcerou ve vlastní péči, byl báječný. Milovala jsem ho a věřila, že je ten pravý, věřila jsem, že řeší své exekuce a dluhy z minulosti, protože to tak vypadalo. Nikdy nepřestal gamblovat. Po osmi letech mi oznámil, že si mě nikdy nevezme, že s těmi dluhy se nedá nic dělat a že nikdy nechce mít další dítě. Ve 26 letech jsem byla na začátku.

Vzala jsem si hypotéku a začala žít víc pro sebe. Láska mi ale chyběla. Měla jsem pár známostí na jednu noc, dost jsem bláznila po barech. Přišel další starší chlap. Bála jsem se a řekla mu hned, že na mě musí pomalu, pokud mu mám věřit. Říká se, že nejhorší člověk je ten, který v druhém vzbudí lásku bez záměru ho milovat. To byl on. Po osmi měsících, kdy ode mě loudil slova o lásce, kdy mi věšel na nos sliby sňatku a dětech, ze dne na den, aniž bychom se hádali, nebo aniž by to cokoliv naznačovalo, odešel. Řekl mi: „Mám tě rád, ale nemůžu s tebou být.„ Nechápala jsem to. V tu chvíli jsem byla zamilovaná a opravdu jsem věřila v naši budoucnost. Škemrala jsem osm dní. Pořád mě v tom nechával, neřekl „přestaň, nemá to cenu“. Říkal: „Já nevím, ještě si to rozmyslím.“ Nemohla jsem jíst, nemohla jsem spát… jen jsem čekala. A pak mi došlo, že o to mu jde, že se v tom vyžívá. Utnula jsem to a rozhodla se zůstat sama, nenechat si už nikdy takhle ublížit.

Další bary, další jednorázovky, další bolavá probuzení. Trvalo to rok. Z práce do baru a z baru po rychlé sprše do práce. Většina přátel nějak zmizela…

Když nemáte lásku, ačkoliv ji v životě tak moc potřebujete, upnete se k čemukoliv, co vám dá pocit, že existujete. Upnula jsem se k sobě. Až příliš. Všechno jsem otočila. Tvrdé tréninky, přísná dieta, hubnutí. Zákaz alkoholu, už žádné bary, žádní chlapi, žádný sex na jednu noc a už vůbec žádná láska! Takhle budu žít, vystačím si sama. Lži rodičům o tom, že mi je skvěle, že se cítím jako nikdy předtím. Lži všem a nejvíc sama sobě.

Po dvou letech to přišlo. Jednou v noci jsem se probudila a měla jsem tak strašné výčitky, že jsem tlustá, že jsem se oblékla a šla běhat. Ve dvě hodiny ráno, v pěti stupních Celsia, při 49 kilech. A od té doby to bylo stále častěji. Obden 10–15 kilometrů v nohách, mezi tím 40–60 kilometrů na kole, nebo posilovna. Nikdy žádný odpočinek, k tomu nízkosacharidová dieta. A mozek přestával fungovat. Moje tělo přešlo na systém adrenalinového přežití. V tu chvíli jsem si už sama pomoci nedokázala.

Vzal to do ruky můj tehdejší šéf. Dělala jsem pro malou rodinou firmu a skvěle jsme spolu vycházeli (ano, když v takovém vztahu není sex, funguje to skvěle). Trávila jsem v práci spoustu přesčasů, dělala jsem copywritera sportovních témat pro weby a časopisy, bavilo mě to a v tu dobu jsem pochopila, že jediná doba, kdy nemám panickou potřebu se hýbat, je ta, kdy jsem v práci. Viděl to. Znal příznaky problému, ve kterém jsem se topila, ale věděl, že mě nemůže nutit, že musím sama chtít. Nastoupit léčbu. To už jsem sahala po noži. Napětí v mých nervech bylo tak silné, že se nedalo vydržet. Kdo nezažil, nepochopí. Sebepoškozování se začalo stávat rutinou.

Bavíme se o slečně ve věku 31 let s IQ 142. Ne, nejsem hloupá. Naopak, o všem příliš přemýšlím. A když něco dělám, musím to dělat dokonale. I přes vlastní mrtvolu. Když nemůžeš, přidej, říká se to tak, ne? Není to zrovna dobrá rada, věřte mi. Někdy to chce naopak polevit. Vykašlat se na všechno a dát si odstup. Já to neudělala. Už nic nemělo smysl. S moje srdce řeklo dost. Moje 42 kilové tělo rozhodlo za mě.

Diagnóza: Anorexie a chronická deprese. Psychiatrie, psycholog, čekání na umístění do léčebny v péči rodičů. Přišla jsem o práci, dohodli jsme se, dost na tom, že mi šéf zachránil život, nebýt jeho, nebyla bych tady. Naši z toho byli zničení. Hlavně maminka. Nemohla pochopit, že si ničeho nevšimla… ale já k nim chodila jednou za měsíc ve volných hadrech. Navíc, anotektičky jsou skvělé herečky, víte o tom? Oskarové!

Byla jsem pod dozorem. V posteli, den za dnem. Tělo neposlouchalo, nemohla jsem skoro chodit a stačilo málo, aby mi došel dech. Srdce bolelo. Duše bolela ještě víc. Jen jsem brečela. Pořád. Prosila jsem vlastní mámu, aby mě nechala umřít. Vždyť co je na světě, pro co stojí za to žít? Láska? Ta láska, která do mě celý život kope? Pro mě žádná láska není, maminko, už nechci aby to zase jen bolelo…

Moje máma je nejsilnější člověk, jakého znám. Všechno to vydržela. Moje slzy, můj křik, agresi i zoufalství… po několika měsících, kdy jsem dostávala normální dávky normálního jídla mi sepnul mozek a já začala zase rozumně uvažovat. Co to, sakra, dělám? Jak můžu tohle dělat rodičům, jak to můžu dělat sobě? Přátelé se vrátili a byli mi oporou. Nikdo nepoznal, že ta zrůda, které ve mně žila, potřebovala vyhnat. Nemám jim to za zlé. Byla jsem příšerný člověk, když mě přemohla…

Když přišel zvací dopis do léčebny, bylo po nejhorším. Je to paradox, ale tak asi prostě naše zdravotnictví funguje. Léčbu jsem po dohodě se svou psychiatričkou odmítla a dalších pár měsíců jsem se učila znovu žít za pomoci rodiny a přátel.

Začala jsem se dívat na svět jinak. Najednou jsem si užívala vůni trávy a šumění lesa, každý nádech pro mě byl nádherný a každé sousto jídla stálo za to… naučila jsem se mít se ráda takovou, jaká jsem, tedy, učila jsem se to. Den po dni. A pak jsem se mohla vrátit domů. Do svého bytu. Byla to velká noc. Skoro po roce poprvé sama doma. Zvládla jsem to.

Našla jsem si práci, která mě vždycky lákala. Barmanka ve skvělém podniku. Milovala jsem to, lidi byli super a pátky a soboty velká show. Chodilo tam spoustu lidí a já byla brzy oblíbená, pro svůj nadhled a neustálých optimismus. Mezi hosty. Mezi kolegy méně, ale to se stává… Hosty jsem si užívala… No někdy trochu víc. Už jsem nebyla promiskuitní, ale občas jsem se ráda pobavila. Řekla bych, v rámci normálu.

Netrvalo dlouho a přišel on. Měl být jen další kafe. Citově jsem přeci jen byla dost vypálená. Bylo kafe a bylo to fajn. Pak bylo další a další… chodil za mnou do práce a já měla pocit, že si rozumíme. Na jednom rande jsem mu řekla vše. Přišlo mi fér, aby věděl, s čím má tu čest… A on neutekl. Naopak. Zůstal a když na mě přišla deprese, jakože to k mému životu už prostě patří (a zaťukám, že naštěstí v minimální míře), zůstal ještě blíž… A dnes jsme spolu přes dva roky. Žijeme v krásném baráčku a jsme šťastní. Jasně, je to dřina vydělat na hypotéku a složenky, ale jde nám to. Máme se rádi, máme jeden druhého a já konečně vím, co je to láska, jaké to je, když vás má někdo rád pro to (nebo možná i přes to), jací jste.

Celý rok jsme se snažili o miminko. Trvalo to dlouho, ale stalo se. Leden 2018 nám rozsvítil pozitivní těhotenský test a v tuto chvíli jsme už jen 2 měsíček od vytouženého okamžiku, kdy si přítulíme naši vymazlenou dcerku.

Jenže to bych nebyla já, aby to bylo tak, jak to má být. Kdo řekl, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy? Ukažte mi ho a já mu to vysvětlím názorně. První trimestr děs. Jediné, co mi nebylo, že jsem nezvracela. Asi bych to všechno vyměnila za pouhé zvracení… Druhý trimestr byl fajn. Ne bezva super krásný, alergie fajn. Ovšem ten třetí?

Už měsíc nespím. Píšu místo toho deníčky :-D. Mám urputné svědění kůže na ramenou. Všechny testy mám v pořádku, což je nejdůležitější! Žluč v krvi žádná, HELP syndrom vyloučen, několikrát na pohotovosti a vždy vše ok. Naposledy na kožním. Mám vyzkoušené všechny dostupné masti vhodné pro těhotné, dithiaden, přeprání šatníku v hypoalergenním prostředku, v jedlé sodě a nakonec v čisté vodě… vysadila jsem vše dráždivé, jídelníček jsem nijak neupravovala, návyky neměnila. Přesto už měsíc nespím, celou noc se škrábu, protože nic nepomáhá… jsem zoufalá. Žiju zabalená v kousavé dece, kterou nemůžu sundat. Zažila jsem hodně bolesti, ale šlo jen o mě. Teď jde o ni, o naši dceru! Hrozně se bojím. Jsem ráda, že je v pořádku, pěkně nabírá váhu, krásně kope… ale ještě v tom mém stresu musí chvíli být. A to mě neskutečně trápí.

Vlastně to celé, co jsem napsala, se ubírá k tomuto momentu. Nejsem ukňouránek, mám ledacos za sebou… ale tohle je pro mě hrozně těžké. I pro partnera, nedokáže mi pomoct a jen kouká, jak se trápím…

Nehledám rady co s tím. To už jsem vzdala a učím se žít s tím, že to další dva měsíce potrvá. Upřímně doufám, že po porodu to přejde… pokud se do té doby z vyčerpaní nezblázním. Ale… možná se najde někdo, kdo to zažil. Kdo bez zjevné příčiny takhle v těhotenství trpěl, komu nezbývalo, než vydržet? Jen bych potřebovala vědět, že i přes to… že jsou vaše děti zdravé, že je vše tak, jak má být. Že i přes to, že nic v těhotenství nebylo správně a v pohodě, máte zdravé, krásné děti. Jen bych potřebovala vědět, že v tom strachu nejsem sama, že to dobře dopadne.

Omlouvám se… jsem unavená a vyděšená. Snad se najde dobrá duše, která bude mít pochopení.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
Anonymní
24.9.18 00:38

Neboj, nejsi v tom sama. Ani já nechápu, kdo řekl tu trapnou větu… Celé obě těhotenství jsem měla deprese, šílenou únavu, nestačila jsem s dechem a zažívala jsem stavy, kdy jsem chtěla skočit z okna. Přežívala jsem ze dne na den. V tom prvním to ještě šlo, ale v tom druhém jsem se ještě starala o dvouletou dcerku. Přišel předčasný porod. Nevím, zda jsem si ho vymodlila nebo to tělo už prostě nedávalo… I přes to všechno mám dvě nádherné, veselé a živé holčičky. :kytka:

  • Nahlásit
676
24.9.18 07:37

Denicek se hezky cetl, preji uz jen pohodovy zivot a zadne trapeni! ja mela to svedeni take, ale jak prislo tak i odeslo, jeste pred porodem :) taky nic nepomahalo nejak vyrazneji… snad jen vyspi se pres den, kdyz te to nebude tak svedet :)

Příspěvek upraven 24.09.18 v 07:38

  • Nahlásit
  • Zmínit
44
24.9.18 07:46

Podle mě mají pohodové těhotenství jenom celebrity (asi aby byly zajímavé), ale když jsem se ptala známých a kamarádek, každá se už nemohla dočkat, až konečně porodí. U prvního těhotenství mě netrápilo skoro nic a porodila jsem ve 34.týdnu, u druhého mě pekelně pálila žáha, měla jsem poslíčky už dva měsíce před porodem a při porodu jsem se brutálně natrhla, takže hojení trvalo dlouho. Ale všechno to stálo za to. A ty to určitě budeš mít stejně, musíš, po tom všem čím sis prošla to snad ani jinak být nemůže :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
24.9.18 07:50

Těhotenství je krásná věc, a miminko ještě hezčí. Sice jsem nezvracela, miminko tuk tuk 100% zdravé. Ale to, že jsem si nemohla vzít ani moje oblíbené triko, ani kalhoty, natož spodní prádlo. Muselo se nakoupit hedvábné povlečení a prostěradla. Moje kůže citlivá na jaký koliv materiál. Utrpení když jsem někam musela jít a obléct se, skrabat se, svedilo vše. Ale Partner mi byl oporou, chladivá voda, doma chodila jak mě rodiče stvořily. Rychle k dr a rychleji domu. Asi 14 dní před porodem to ustalo. Ano a je to to nejhezčí období v životě. To když se ve vašem těle rodí nový život. ????

Spíš si myslím, že je kec o porodu. Jak to tu pročítám tak takové to, že když dostanete ten uzlicek do ruky tak hned se na tu bolest zapomene. No neví, takový kec. Skoro každá ženská jsi to moc dobře pamatuje. :-D já ne, mě pak uspaly a dost mě mrzí, že jsi to nepamatuji, ale tak snad u druhého

  • Nahlásit
7203
24.9.18 08:16

:hug: neporadím, ale přeji jen a jen aby bylo dobře. Opravdu silný příběh.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5214
24.9.18 08:16

@Adka.L nejsem celebrita, ale mela jsem pohodove tehotenstvi ;) az na drobnejsi nevolnosti - zaludek na vode bez zvraceni (ale brala jsem to tak, ze je miminko snad v pohode (takze jsem to brala pozitivne spis), kdyz pri prvnim tehotenstvi mi nic nebylo a pak v 17tt nasledovalo ZT - vim, ze to tak nemusi byt…)…nevolno mi bylo asi 5 tydnu a pak uz fakt jen krasne :srdce: zadne problemy a potize, mala krasne kopala a mne bylo skvele…vybrala jsem si to pak u porodu :mrgreen: ale zase mame zlate miminko :srdce:

Ale stoji to absolutne za to, zakladatelko! :srdce: vydrz, pro to male se da vydrzet vsechno :andel: drzim palce, at je malicka v poradku, a preju pohodovy porod :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1406
24.9.18 08:35

A opravdu se nemůže jednat o těhotenskou cholestázu?
Achjooooo… Snad to brzy přejde :-) Ve chvílích nduy doporučuji sledovat videa na youtube :-D Od různých maminek… Já , ačkoliv děti nemám zatím, jsem schopná u toho prosedět celé dny :-D

  • Nahlásit
  • Zmínit
722
24.9.18 08:48

Jsi mé dvojče - aspoň, co se týká životních eskapád, karambolu a zkušeností. Jednou (snad) také napíšu deníček, už se k tomu chystám 2 roky, ale pokaždé nedám uložit, trošku se bojím podívat se zpětně, trošku se stydím za svou naivitu a ubohost. Moje těhotenství byla odlišná - ikdyž jsem pokaždé čekala chlapce. První - pohodové i přes neustálý tlak z práce od vedení, abych odstoupila, to jsem ani nevěděla, že jsem těhotná. Druhé - v závěsu ročního batolete to byla větší divočina, porod o cca měsíc dříve, ale bez komplikací o samotě u nevěřícího Apolináře (doted mi můžou líbat ruce, že jsem jim syna nevyklopila na luxusních rizikáčích, ale až na boxu).

Přeji už jen pohodový život. ;) PS: říká se, že těhotenství trvá 1rok a 8 měsíců. Ten 9.měsíc se právě tahne jako rok…

Příspěvek upraven 24.09.18 v 08:50

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.9.18 09:11

Ahoj :) moc pěkný deníček a je mi líto, co všechno jsi zažila, ale asi to tak mělo být, abys byla silnější a lepší, perfektní mámou pro svoji malou. Taky jsem měla šílený život a to svědění jsem měla taky, po celém těle, měla jsem rozskrabane ruce i nohy do krve, svědilo mě i břicho. Taky všechno vyloučené… zkusila jsem všechno a ano muzu te uklidnit, zmizelo to ještě před porodem, jak to přišlo, tak to zmizelo. Syn je zcela zdravý. Mám trosku obavu, ze je to psychosomatickeho rázu, ale zvládla si horší věci, zvládneš i tohle! Taky jsem to dala :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
24.9.18 09:18

Ač to veřejně nepřiznám a při debatách na toto téma radši mlčím, obě mé těhotenství byla nejhorší období v mém životě a to jsem neměla žádné velké zdravotní komplikace, doma byla pohoda, nic strašného se nedělo. Nejsem prostě typ, který si užívá břicho, kopání, pálení žáhy, nemotornost apod. Poslední dva měsíce jsem odpočítávala každý den do termínu. Nutno říct, že mě žádné z dětí netrápilo až do termínu, syn se narodil o týden a dcerka o dva týdny dřív.

Těhotenství je taky jediný důvod, proč už asi nebudeme mít třetí mimčo.

  • Nahlásit
2606
24.9.18 10:26

Měla jsem to podobné (i když první těhotenství byla pohoda), druhé již méně - od začátku těhotenská rýma, kdy i přes varování doktorky jsem si musela každou noc kapat do nosu, jinak bych nebyla schopná ani oči zamhouřit, pak se přidala nespavost a svědění celého těla… Svědění přetrvalo dodnes (i když manžel mi říká, že je to psychické), ale prcek se narodil naprosto zdravý a jako odměnou mi byl za to příkoří, super rychlý a pohodový porod. :srdce:

Držím palce, a jak se říká, ženská vydrží víc než kůň. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.9.18 11:24

Páni, mockrát všem děkuju za podporu! :srdce: Z komentářů mnoha z vás vidím, že je to prostě boj a vím, že to za to stojí… tedy, asi si to trochu dokážu představit. Hrozně moc se těším, až se na maličkou podíváme a budeme vědět, že přesně za to stojí každé trápení. Jsem ráda, že tu píšou ty ženy, které to neměly jednoduché a že jejich příběhy končí šťastně zdravými dětmi, dává mi to obrovskou sílu! Děkuju! :kytka: Věřím, že malá bude v pořádku, i přes to, že maminka takhle zoufá. Pro aktualizaci: aktuálně zkoušíme, zda to není prudká alergie na parabeny - jsou skoro ve veškeré kosmetice, zatím je to pár dní, tak se uvidí… :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
24.9.18 13:29

Tak další ujištění ode mě… Těhotenství děs, já to bohužel měla i s tím zvracením. A to nejen v prvním trimestr. Zvracela jsem denně do 21tt. Pak přišel týden klidu, kdy jsem si konečně začala těhotenství užívat. Po týdnu screening a oznámení, že těhotenství nejspíš bude nutné ukončit, že miminko není v pořádku. Následoval kolotoč vyšetření, nakonec jsme se díky bohu dozvěděli, že bude života schopné, jen nemocné. Připravovali jsme se na to, ale bylo nám to skoro jedno, bylo pro nás důležit, že bude žít. Poslední 2 měsíce byly krušné, krom vědomí, že bude péče o něj náročná tu byly i neustupující bolesti kyčlí, břicha, hlavy, žeber. V noci jsem nespala víc než hodinu v kuse a ve dne to nešlo, protože všichni okolo rekonstruovali. To období bylo úděsné. A výsledek? Narodilo se nám naprosto zdravé dítě, bez jediného problému :). Upřímně doufám, že příští těhotenství bude bez podobných obtíží, ale ať bude co bude, hlavně ať je ten výsledek zase takový jako teď… Zdravé šťastné dítě :)

  • Nahlásit
24.9.18 14:24

Chvíli jsem se rozhodovala jestli napsat nebo ne, ale co?… V druhém trimestru mě začala neuvěřitelně, ale neuvěřitelně svědě „ona“ tam dole :oops: všechny testy, stery, prostě vše v pořádku. Ale já šílela z toho, že se nemůžu podbat. Přešla jsem do fáze, kdy mi pomohal pocit tlaku. Takže jsem seděla, zarytá na tvrdé židli a snažila se alespoň trošku nato nemyslet. No a co se nestalo. Po intenzivním tlaku přišel otok. „Ona“ vypadala jak rajče. :oops: ale svědění ne a ne odejít. Řekla bych, že to bylo ještě horší. Doma jsem to vnímala o dost intenzivněji než venku. Po porodu svědění přestalo, protože mě malý neuvěřitelně potrhal ( porod KP), takže svědění přešlo v bolest a teď řeším plastiku, protože mám problém s močovou trubicí, konečníkem a „ona“ ať se radši ani neozývâ!
Po porodu jsem se zarekla, že už rodit nebudu. Ale už nic nesvědi :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.9.18 16:20

Uz jsem to nasla-Essentiale Forte-esencialni fosfolipidy, pomahaji regeneraci jater,muzou tehulky. Svedeni kuze v tehotenstvi byva castym ukazem, holt miminko si bere to nejlepsi a nekdy se na maminku nedostava :srdce: . Posilni jatra a bude ti lepe, uvidis :* . Krasny denicek!

  • Nahlásit
  • Zmínit
396
24.9.18 16:41

Celebrita nejsem a těhotenství jsem si užila :srdce: a ráda na něj vzpomínám. Neměla jsem žádné těhotenské problémy. Kdybych neměla břicho tak ani nevím, že jsem těhotná :srdce: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
24.9.18 17:34

Ne, nejsi v tom sama. V prvnim tehotenstvi embolie, alergie na leky, neskutecne svedeni, ze jsem si rikala, ze si snad necham vyvolat porod predcasne… strasny strach o zivot kvuli te embolii. A mam dva krasne kluky. Druhe tehotenstvi uz v pohode, jen jedna povrchova tromboza a velke redeni krve, ale uz jsem si to tak nebrala.

  • Nahlásit
24.9.18 21:03

No tedy! 8o Mnohé z vás jsou obrovské bojovnice :srdce: Jsem ráda, že jsem nakonec deníček zveřejnila, ačkoliv jsem dlouho váhala… slova každé z vás mi dávají velikou naději, může být i hůř a přesto to může dopadnout nejlépe :palec: Děkuji za každý komentář. Jste skvělé! :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
722
24.9.18 21:55

Moje mama taky zvracela. Cele tehotenstvi, od ujisteni o novem stavu, po porodni bolesti. Od rana do vecera, ne nonstop, ale kazdy den. Do toho pracovala az do tydne pred terminem, tenkrat byla jina materska a rodicak. No a pribrala pres 20kg a segra mela pres 4,5kg. Dnes by ji nasli cukrovku, poporodni adaptace horsi. Jenze moje mama je fakt silna zena, kterou nic neslozi, stoicky klid je jeji druhe jmeno…co jsem tak zjistovala, tak vetsine zenam, ktere cekaji holku, byva hure… :mavam:

Edit: ja jsem pp rychlem a podle me pohodovem druhem porodu mela nabeh na embolii. Kratce po porodu se mi udelo divne,spatne dychalo,jako bych mela plice v korzetu. Vysetreni v teh ukazalo horsi vysledky na srazlivost,coz se ukazalo po porodu…dve injekce heparinu a sledovani dva dny a bylo zase vse ok…

Příspěvek upraven 24.09.18 v 21:59

  • Nahlásit
  • Zmínit
15
27.9.18 15:23

Jsi statečná a silná žena. Mé první dvě těhotenství skončily předčasným porodem 24. a podruhé 23. týden. Syn ani dcera nepřežily. Brzy jsem otěhotněl znovu, protože tam moc jsem toužila po tom být máma. ale třetí těhotenství jsem i opravdu neužívala, zažívala jsem hrozný strach, že se zase něco stane. Modlila jsem se za každý den těhotenství, aby syn vydržel u mě týden, ještě týden další týden a nakonec jsem 14 dní přenášela. Porod byl těžký, a komplikovaný, syn měl přes 4 kg, hodně mě potrhal, ale stálo to za to. Když jsem ho pak konečně držela v náručí byl to zázrak. celou noc po porodu jsem nemohla spát, jen jsem se na něj dívala. Byla to ta nejkrásnější noc mého života. Tak krásná, že jsem zatoužila zažít vše znovu a nakonec mám děti 4. :)

Příspěvek upraven 27.09.18 v 15:24

  • Nahlásit
  • Zmínit
1.10.18 09:29

@veronyk Páni, tak tomu říkám obdivuhodná žena :potlesk: Zvládnout tohle všechno a rozhodnout se to opakovat, no teda… :srdce: Přeju ať už je b životě jen dobře :palec: A děkuji! Situace se moc nezlepšila, ačkoliv pořád zkouším nové a nové věci - vynechat kávu, vynechat pečivo… Ani hypoalergenní kosmetika. Už jen 5 týdnů… :,( Tak moc se na holčičku těšíme. Ja to vydržím, ale toho strachu o ní se nejde zbavit…

  • Nahlásit
  • Zmínit