Miminko, tak kdepak jsi?

O tom, jak přijít i o poslední kapku trpělivosti, ale stejně to nevzdávat!

Když píšu tenhle deníček, tak je něco před druhou hodinou ranní a já mám potřebu se vypsat. Dostat ze sebe ten tíživý pocit.

Tak kde začít? Pamatujete si období, kdy jste jako malé holčičky vozily svoje kočárky s umělohmotnými panenkami, přebalovaly je a hrály si na to, že jste maminka a zrovna vy máte ten nejcennější poklad, miminko? Tak zrovna někde tam začíná můj příběh. Příběh jedné z mnoha, které bojují za to, držet ten svůj největší poklad v náručí a dát mu všechnu lásku a něhu.

Když jsem byla malý špunt, tetě Val se narodilo malinkaté miminko. Nádherný chlapeček Martínek a já si poprvé přičichla k té nezaměnitelné vůni dětských vlásků. Od toho dne jsem byla posedlá miminky, děťátky, caparty, nazývejme to jak chceme, ale vždy to bude synonymum pro bezbranného tvorečka, který potřebuje všechnu lásku světa. Uteklo pár let (spíše dost let) a já našla svého milého, dostala prstýnek, oblékla si svoje bílé šaty a chtěla jsem svůj uzlík a ono to nešlo.

Prví rok každoměsíčních pokusů, kdy sex už byl jen oplodňovací rituál, se nic nedělo a bylo třeba říct už: „STOP, takhle to dál nejde.“ Z každé strany jsme slyšeli: „Nemyslete na to, ono to přijde.“ A: „Jeďte na dovolenou, to pomáhá.“ A moje nejoblíbenější: „Až to budete nejméně čekat…“ Ale jak to nemáme čekat? Jsem tím posedlá? Bojím se, že budeme bez děťátka? Možná…

Pan doktor mě prohlédl a usoudil, že bychom měli navštívit reprodukční kliniku, tak jsme se ještě ten den rozhodli, že půjdeme na vyšetření, jestli jsme v pořádku. Byl den „D“ já celá natěšená, že nám pomůžou, můj milý se těšil se mnou. Tak se jelo. „Pane xx, je nám líto, ale pod mikroskopem jsme nenašli ani jednu živou spermii,“ zněl verdikt. A už jsme doma! Víme, proč nám to ten rok nemohlo jít. Takže… co se s tím dá dělat? A tak jsme se rozhodli pro IVF. Uf. Tenhle pojem mi byl cizí. Ano, pamatuji si, když jsem ho vídala tady na eMiminu, ale nikdy jsem mu nevěnovala pozornost.

Začala stimulace. Injekce, léky, modřiny na břiše, ale úsměv na tváři každý den, protože to byla šance, jak si splnit ten sen o rodině. O tom, že budeme mít komu číst pohádky na dobrou noc. Po odebrání všech potřebných buněk (spermie dárce) se nám podařilo zkompletovat 12 krásných embryí, jupí… Jenže po pár dnech jsme si měli volat s centrem.. Ani jedno nezbylo. Prostě to nezvládly. Pláč, smutek, litr vodky… A jede se nanovo.

Tentokrát máme i vajíčka od dárkyně. Bojím se, že by to zase nevyšlo, když přece máme spermie od toho alfasamce :-) Huráááá, vyšlo to a máme krásná, zdravá embrya a to prosím čtyři! Hned začínám brát léky na náš první KET. Nespím celé noci a už myslím na to, jaké to asi bude cítit ty bublinky kolem pupíku, jak hodně maminek popisuje první pohyby děťátka. A je to tu. Jdu na KET. Zavedeno pětidenní embryo. Bojím se, že při cestě domů vypadne, když auto bude hodně drncat :-D Týden jsem jako na trní. Hlídám se, bojím se cokoliv dělat, jen odpočívám. Krev. Pláč, pocit neschopnosti. Bolest… Nikdy už nechci… MUSÍM! Bohužel se embryo ani neuchytilo. Dáváme si pauzu… Rok!

Po roce mi hodná paní doktorka říká, že to zastudí a už je zase tam. Tentokrát si ho nefotím na plátně na zdi a už se ani nebojím, že mi vypadne. Přijedu domů a prospím zbytek dne. Další dny jsou obvyklé, jako by se nic nedělo. Starám se o manžela, o byt, o zvířata o… No a sedmý den po tom instantním zázraku jsem zkusila test. A byl pozitivní. Nemůžu tomu uvěřit, že budu máma. Už pro mě není nic důležitějšího, než ten malý shluk buněk v mém těle. Krev pozitivní a já mám potvrzeno, že v břiše mám opravdu malý život.

Konečně jsem šťastná, děkuji ti Bože, vědo 21. století, nebo kdo ten zázrak způsobil. Týden se vlekl jako žvýkačka na botě a po několika dnech… Krev, hodně krve… Samovolný potrat. Cože? Že už mám zase prázdno? Neee! Utápím se v slzách a začíná mi rok obviňování sama sebe, že nezvládnu ani základní ženskou úlohu – rodit. Listopad 2019 utekl, utekl skoro celý rok 2020, je září a já tady držím modré pilulky, které mi pomůžou ke štěstí…

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Westie777
177
3.10.20 01:28

Je to strasne smutne, kdyz zena touzi po diteti a zivot si s ni takto zahrava:(
Mam za sebou podobny pribeh, jen jsem o par let dal a chtela bych vam poslat silu!
My se snazili dva roky, pak spatny vysledek manzela, IVF, prvni transfer se neuchytil, z 1. KET tehotenstvi, ja nadsena, jsk je to vsechno zle za nami a na prvnim screaningu vysoke podezreni na downuv syndrom s mnoha prisdruzenymi vadami neslucitelnych se zivotem:( Byly to nejhorsi chvile meho zivota, bezmoc, vztek a prazdnota.
Z 2. KET mame syna a v jeho dvou letech jsme si po diskusi s lekarem rekli, ze si muzeme uzivat nechraneny sex, kdyz ma tak silene vysledky spermiogramu. A uzili jsme si jednou a mame z toho dceru!
Moc vam preji, at mate stejne stastny konec jako my! Zivot je plny smutnych chvil, ale ja verim, ze kdyz clovek bojuje, sve stesti vzdycky najde, mnohdy jen jine, nez puvodne cekal!

  • načítám...
  • Zmínit
coolnelly
22
3.10.20 17:42

Je mi to moc líto, mám podobný osud, na naše štěstí čekáme už víc jak 5 let. Letos v červnu jsem poprvé absolvovala minimální stimulaci po 3 nepovedenych ivf cyklech a 1 Ketu a ač jsem tomu paradoxně moc nedávala naději, tak si pamatuji moc dobře na 23.6. kdy jsem poprvé viděla svůj pozitivní test. 7.7. první kontrola, odběr krve a potvrzení, že srdíčko bije. 24.7. další kontrola a vše v pořádku. 15.8. večer špinění, 16.8. špinění nepřestává, odjezd na pohotovost a bohužel srdíčko přestalo bít, plod odpovídá 8+2, totální propad na psychické dno. 17.8. revize dělohy, po měsíci další stimulace a verdikt doktorky „je mi líto, ale neodebrali jsme ani jedno vajíčko“ :(
Držím pěsti ať se na nás všechny usměje konečně štěstí, protože to čekání je nekonečné :,(

  • načítám...
  • Zmínit
karjak
429
3.10.20 18:13

Ani nevíte, jak Vám rozumím a jak moc s Vámi cítím… Prošli jsme si také mnoha IVF, bohužel jsme výjimka a IVF nikdy nedopadlo. To nepíšu proto, abych Vás dostala do ještě většího smutku. Nevím, kolik je Vám let. Drtivá většina párů se miminka dočká, u nás to byla nějaká podivná
souhra náhod. Po 7 letech jsme to vzdali a zažádali o adopci. Bohužel už nám je oběma přes 40 (manželovi hodně přes 40) a psycholog nám na rovinu řekl, že adopce se nám už asi také nezadaří. Teď čekáme na schválení do programu pěstounské péče. A proč to píšu? Pokud jste někdy o adopci uvažovali, běžte do toho, i když stále ještě bojujete o to, mít dítě vlastní. Lze projít celý proces, ujasnit si, jestli je to pro vás, případně i žádost pozastavit nebo stáhnout. Ale budete mít otevřenou další možnost, jak se stát rodiči. My velmi litujeme, že jsme to neudělali…

  • načítám...
  • Zmínit
Maminanamatersky
1454
4.10.20 19:52

Mno, pises toho o vasich diagnozach dost malo, ale mam z toho mala trochu pochybnosti o kvalite caru.. Od manzela nebylo mozne odebrat spermie ani operativne? S darcem jsi mela 12 embryii, tak proc hned v dalsim ivf vajicka od darkyne? A jeste z nich ani jedine nevydrželo? Dost divne…

  • načítám...
  • Zmínit
Frozenheart
94
4.10.20 23:49

@Maminanamatersky manžel má diagnózu, se kterou pod narkózu nemůže. A riskovat to nechci. Po prvním pokusu, kdy moje vajíčka nevydržela mi doporučil car dárkyní s tím, že je velká šance, že se to stane znova.

  • načítám...
  • Zmínit
migmina
2168
5.10.20 17:30

Nikdy jsem nezazila, ale moje znama podobny pribeh. Po nekolika pokusech negativni vysledek, nakonec si dite adoptovali. Vzdycky je moznost mit vytouzene dite, tak muzete zkusit zazadat o adopci :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Plyšový méďa

Jak jsme se našli