Moje (ne moc hezké) těhotenství

Nečekejte duhy, jednorožce ani růžové vzdušné zámky... Těhotenství bylo chtěné a plánované a přesto se mi stalo něco, co jsem vůbec nečekala.

Moje (ne moc hezké) těhotenství

Dlouho jsem přemýšlela, jestli se do tohoto deníčku vůbec pouštět. Mnohým se to určitě nebude líbit, někdo mě třeba odsoudí. Nicméně někomu to třeba pomůže, protože mi připadá, že o tomhle tématu se moc nemluví.

Už od 15ti let jsem věděla, že chci mít rodinu brzy. Poštěstilo se mi a ve 25 letech jsem plánovaně otěhotněla.

Když jsem si udělala těhotenský test a byl pozitivní, chtělo se mi najednou brečet. Čekali byste, že to bylo radostí? Já taky, ale nebylo. Najednou mě přepadla panika. Co jsem to udělala? Jsem na to připravená? Změní se mi celý život. Já tohle nechci! Říkala jsem si, že to byl jen prvotní šok, přece jen je to velká životní změna. Jenže ten šok vůbec nepřecházel a já najednou nevěděla, jestli dítě vlastně chci.

V 10. týdnu jsem začala krvácet. V nemocnici mi řekli, že mi praskl hematom a jeden den si mě tam nechali. Najednou jsem měla samozřejmě strach. Strach, že potratím. A taky strach, že kdyby se to stalo, tak nevím, jestli dítě někdy budu chtít. Miminku se naštěstí nic nestalo a já si říkala, že moje pocity už jsou snad zažehnány. Omyl.

I přes to, že před každou kontrolou nebo screeningem jsem měla o toho drobečka strach, pocity, že ještě nemám být matka, přetrvávaly. Neměla jsem chuť se o těhotenství bavit, neměla jsem chuť vůbec nakupovat výbavičku ani dětské věci. Nejradši bych dělala, že těhotná vůbec nejsem. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že bych si měla najít odborníka, že mám deprese. Pořád jsem si ale říkala, že dokud si uvědomuju, že tohle dělají jen hormony, ve skutečnosti to tak není. Že ve skutečnosti dítě chci.

Ve 38. týdnu jsem skončila hospitalizovaná v nemocnici s podezřením na preeklampsii. Ta se naštěstí vyloučila a mě pustili. Špatné pocity se začaly mísit se strachem z porodu. Bylo to snad ještě horší než na začátku.

Zpětně si říkám, že jsem si odborníka asi najít měla. Naštěstí jsem o tom ale mohla mluvit s mým úžasným manželem, který mě vždycky uklidnil a podpořil. Mohla jsem o tom mluvit i s mamkou, které jsem kvůli tomu zpočátku připadala divná, ale pak si na internetu našla, že i v těhotenství můžou být deprese.

Tenhle deníček jsem nepsala, abych někoho naštvala nebo pohoršila, ale abych řekla, že se to může stát. A pokud se Vám to stane, nebojte se o tom mluvit. Nejste špatné, neznamená to, že budete špatné mámy, nebo že nebudete své dítě milovat. Nejste v tom samy. ❤️

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
1937
3.4.21 07:21

A jak to dopadlo? Skončily ty pocity po porodu? Zajímalo by mě pokračování a jistě nebudu sama :).

  • Zmínit
  • Nahlásit
1426
3.4.21 08:09

@PenelopaW Naštěstí ano. :) Pokračování chci určitě napsat.

  • Zmínit
  • Nahlásit
649
3.4.21 08:35

@Ginella :hug: tak hlavně, že to dobře dopadlo. :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1426
3.4.21 11:37
  • Zmínit
  • Nahlásit