Moje žena si začala psát se svým bývalým. Jsem si jistý, že ji chce zpátky

Jenže v poslední době se něco změnilo. Začalo to mezi námi skřípat a já mám pocit, že v tom hraje roli její bývalý.

Rozešel se totiž se ženou, se kterou Moniku kdysi podvedl. Zůstal sám a začal se jí znovu ozývat. Nejdřív ho odmítala, držela si odstup. Teď mu ale odepisuje, občas mu vezme i telefon. Netají to přede mnou, což oceňuju. Zároveň ale cítím, že se mezi námi objevil někdo třetí.

A není to příjemný pocit.

Když jsem ji nedávno viděl, jak se směje do telefonu, úplně se mi sevřel žaludek. Najednou jsem si uvědomil, že mi to vadí víc, než jsem čekal. Že v tom jejím Danovi vidím konkurenci, i když si to nechci připustit.

Vím, že to možná přeháním. Žárlivost ke mně patří odjakživa. Možná i proto mi nevyšlo první manželství. I když tehdy se nakonec ukázalo, že moje podezření nebyla úplně mimo. O to víc jsem si vážil toho, že Monice můžu věřit. Za těch pět let jsem nikdy neměl důvod pochybovat.

A právě proto mě to teď zneklidňuje.

Začala ho zmiňovat častěji. „Dan říkal“, „Dan mi poradil“. Jsou to drobnosti, ale skládají se dohromady. A mně to leze do hlavy víc, než bych chtěl. Nejde ani tak o to, co přesně dělají. Spíš o to, co to ve mně spouští.

Vím, že si s ní musím promluvit. V klidu, bez výbuchů. Udržet emoce na uzdě a říct jí, co se ve mně děje. Protože o ni nechci přijít.

Zároveň ale nechci stát v roli někoho, kdo soupeří s chlapem, který jí už jednou ublížil. A ještě ke všemu v jejich vlastním bytě.

Možná proto to ve mně vyvolává tak silnou reakci. Není to jen žárlivost. Je v tom i vztek, odpor a určitý pocit ponížení, který se těžko popisuje.

Potřeboval jsem to ze sebe dostat ven. Už dřív jsem si psal deník, když mi nebylo dobře, a vždycky mi to pomohlo. Člověk si v tom srovná myšlenky.

Teď k tomu ještě přidávám běh. Vyčistí hlavu jiným způsobem. A na chvíli na to všechno zapomenu.