Můj bojovník Patriček

Jak těžké je se dočkat miminka.

Ráda bych se podělila o svůj příběh. V srpnu by byly mému chlapečkovi 2 roky a rána je stále bolestivá. Ale abych začala od začátku…
S manželem jsme se vzali po 10 měsících vztahu v roce 2008, byli a jsme stále hrozně zamilovaní.

V roce 2011 jsme se rozhodli, že bychom chtěli miminko, a také se brzy zadařilo. Bohužel ve 12. týdnu těhotenství jsme o miminko přišli a já se totálně zhroutila a myslela si, že větší bolest není, ale to jsem nevěděla, co mě ještě čeká…

Po roce jsem cítila, že jsem připravená se znovu o miminko pokusit a povedlo se hned. A i když jsem celé těhotenství byla ve strachu, tak se nám v roce 2013 narodila krásná holčička Klaudinka. Když byl Klaudince rok, rozhodli jsme se, že jí pořídíme sourozence a když měla Klaudinka rok a půl, zjistila jsem, že jsem konečně těhotná.

Od začátku těhotenství mi bylo hrozně špatně, ale já byla i tak hrozně šťastná a o to víc, že manželova sestra byla v očekávání také a miminka se nám měla narodit dokonce ve stejný měsíc.

Blížila se doba 1. screeningu a já byla hrozně nervózní. Bohužel screening nedopadl dobře, bylo naměřeno vysoké šíjové záhlaví a i krev nebyla nic moc. Riziko na Downův syndrom bylo 1:9, okamžitě jsme byli odeslaní ke genetikovi na odběr choriových klků. Po třech dnech mi volali a oznámili mi, že miminko je zdravé a že čekáme, chlapečka a tak se mi ulevilo.

Ale jen do další návštěvy u mé gynekoložky, která mi oznámila, že Downův syndrom sice byl vyloučen, ale že bohužel to šíjové záhlaví může znamenat spoustu jiných dalších vad (srdce atd., takže ve 20. týdnu těhotenství opět genetika a ve 25. týdnu další, kde opravdu důkladně kontrolovali, zda je miminko skutečně v pořádku.

Konečně přišel den poslední genetiky a dle doktorky je miminko naprosto v pořádku. Ufff, konečně můžu být klidná a nestresovat se a začít si těhotenství užívat. Začala jsem nakupovat výbavičku a všichni jsme se moc těšili.

Bylo 6. srpna 2015 a zdálo se mi, že se Patriček méně hýbe, ale byla jsem celkem v klidu protože i u Klaudinky byly dny, kdy byla více klidnější. Byla jsem už 34. týdnu těhotenství a myslela si, že se už nic stát nemůže. Je to můj malý bojovník a tolik jsme už zvládli…

Druhý den ráno jsem byla ale neklidná a radši jsme jeli na pohotovost. Sestřička mi natočila ozvy, ale nic nemohla najít a uklidňovala mě, že prý je na ozvy ještě brzy, že ne vždy se najdou, a tak zavolala doktora. Přišel dost nepříjemný lékař, udělal mi ultrazvuk a mlčel…

Pak přišla ta nejhorší rána v mém životě. Tento lékař mi jen suše oznámil: „No tak bohužel, ale mimino je mrtvé, musíte ho porodit.“ Nemohla jsem tomu věřit a ani tomu přístupu. Byla jsem jak v jiném světě a skoro nic nevnímala. Tento pan doktor mi zavedl tabletu na vyvolání porodu a druhý den zase, ale nic se nedělo, já pořád jen plakala a v nitru jsem si nalhávala, že Patriček pořád žije, že se spletli.

Byl už večer a vystřídaly se sestry a jedna moc hodná porodní asistentka si se mnou začala povídat a utěšovat mě - první člověk, který se mi to snažil usnadnit. Na popud této sestry lékař svolil a dali mi do kapačky oxytocin, ale v 10násobné dávce a okamžitě jsem začala rodit. Během hodiny jsem se otevřela. Na sále jsem byla sama, ani manžela jsem nechtěla, chtěla jsem umřít, ale musela jsem tu být pro mou holčičku Klaudinku.

Vše šlo tak rychle že ani porodní asistentka nestihla doběhnout a Patrička jsem si porodila sama. Přišla, až když byl venku. Já jsem se složila a začala hrozně plakat. Chtěli mi ho ukázat, ale já ho vidět nechtěla, ale i tak jsem nakoukla. Byl tak krásný, vypadal, jako by spinkal. I teď se mi derou slzy do očí a nikdy si neodpustím, že jsem si ho nepochovala, že jsem mu neřekla, jak moc ho miluji a jak moc trpím.

Chvíli po porodu se objevil manžel, řekl mi, že ví, že jsem ho tam nechtěla, ale že musel přijet, jenže už bylo po všem a já to měla za sebou. Pomohl mi do sprchy a byl se mnou na pokoji, nechtěl mě opustit, ale já jen koukala do blba a poprosila ho, aby jel za naší holčičkou, že to zvládnu. 09.08.2015 čas 20:20, datum, kdy na svět přišel můj chlapeček a hned mě opustil. S tímhle se nikdy nenaučím žít, bolest je to stále hrozná, i když se od té doby mnoho změnilo…

Dodnes, když vidím manželovu sestru se svou dcerou, tak mám bolavé srdce. Viktorka má dnes rok a půl a i můj chlapeček by byl dnes stejně starý a ťapkali by spolu.

Jaký je lék, co mi pomůže tu bolest zmírnit? Pro mě byl jediný lék znovu otěhotnět, i když mi mého syna žádné jiné miminko nenahradí. Věděla jsem, že jen tak se s tím lépe srovnám.

Po šestinedělí jsem dostala menstruaci a další se už nedostavila, ano, tak rychle jsem to nečekala, byla jsem opět těhotná. Cítila jsem vlnu štěstí, ale i hrozného strachu. Věřila jsem, že jsem si už vytrpěla hodně, že už mám vše zlé za sebou, ale bohužel v 7. týdnu těhotenství opět potrat.

Čekali jsme s manželem dvojčátka, ale měla jsem syndrom mizejícího dvojčete a bohužel odešlo i to druhé. I přes velkou snahu lékařů, kteří do mě drali léky na udržení a léky na zástavu krvácení. Bohužel druhý den ráno mě čekala revize… To snad není možné, proč já? Za co jsem tak trestaná? Vždyť dle genetiky a všech vyšetření jsme s manželem oba v pořádku, tak proč?!

Opět šestinedělí a přišla menstruace a další už ne, opět tak rychle a byla jsem znovu těhotná, tak moc jsem tím byla posedlá. Teď už to musí vyjít. Byla jsem přísně hlídaná, musela jsem si ředit krev, nakonec i píchat inzulín, ale povedlo se a dnes tu mám krásnou 6měsíční holčičku Gabrielku.

I když bolest je stále hrozná a po večerech dost stále trpím, tak jsem vděčná za ty mé dvě holčičky, kvůli kterým jsem si prošla peklem, abych se jich dočkala. Patriček je v nebíčku a vždy na něj budu myslet a vždy ho milovat a jsem přesvědčená, že on nás z nebe sleduje a Gabrielku nám poslal. Není možné, že jsem s mou holčičkou otěhotněla ve stejnou dobu jako tenkrát s Patričkem a i termín porodu jsem měla stejný - 30.9. Takže rok po mé velké ztrátě k nám přišla naše druhá holčička…

Patričku, moc tě miluji a posílám ti do nebíčka mnoho pusinek, vždy tě budu mít v srdíčku a odpusť mi, že jsem se s tebou nedokázala řádně rozloučit a že si nikdy nepoznal mou náruč.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
4.4.17 00:34
:hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
708
4.4.17 08:29
:,( :,(
  • Nahlásit
  • Zmínit
959
4.4.17 08:36

Ufff. Tak to jste si prošla opravdu hodně těžkými životními zkouškami. Ztráta dítěte je to nejhorší co se podle mě může rodiči stát a chápu, že i dva roky jsou málo na to, aby to přebolelo. Mojí dcerce je teď rok a půl, tak i proto je pro mě hrozné jen pomyslet, co by, kdyby…
Na druhou stranu máte dvě krásné holcicky a milujícího manžela a to je také velký dar!
Už si odpusťte, že jste si synka nepochovala, vždyť byl u vás 9 měsíců a věděl, že ho milujete.
Smutek časem nebude tak silný, ale láska zůstane. Přeji vám ještě alespoň jedno miminko a už jen všechno dobré!!! :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1214
4.4.17 08:55
:srdce:
  • Nahlásit
  • Zmínit
591
4.4.17 09:07

Tohle by se nemělo stávat… Gratuluju ke Gabrielce. Buď silná :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7203
4.4.17 11:49

:hug: :hug: :hug: upřímnou soustrast

  • Nahlásit
  • Zmínit
4.4.17 12:34

Holčičky mají krásná jména :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Markykula
4.4.17 13:12

:srdce: :kytka: :hug: Tady jsou slova marná. Hodně štěstí ???? :kytka:

  • Upravit
12157
4.4.17 13:33
:hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
4.4.17 13:55

Tohle by se prostě nemělo stávat. I když lékaři umí zázraky, stále to není dost.
Bohužel život umí být krutý a nespravedlivý. Je krásné, že se nakonec povedlo a máte 2 holčičky a moc Vám všem přeju, ať jste zdraví a prožíváte už jen samé radosti. A popravdě Vám i hrozně moc závidím, nemějte mi to za zlé. Já na svůj zázrak čekám už 12 let…

  • Nahlásit
413
4.4.17 16:03
:,( :,( :hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
1215
4.4.17 16:10

Ahoj, v sobotu to bude rok, co v 36tt přestalo bit Sebastiankovi srdce. Přesně měsíc do porodu.
Rodila jsem také přirozeně, jen docela dlouho. Já jsem se na něj nedokazala, nemohla jsem, se podívat. Nabízeli nám to, ale nechtěli jsme. Jen manžel zahlédl dlouhý tmavý vlásky. Pak už nemohl dál.
Mockrat si to vycitam, ze jsem ho nechtěla vidět, ze jsem si ho ani nedochovala. Ale pak si řeknu, co by bylo horší. No, nikdy nevím. Nikdy si to stejně neprestanu vycitat :,( :,( :,(

  • Nahlásit
  • Zmínit
4.4.17 17:48
:,( :,(
  • Nahlásit
  • Zmínit
4.4.17 21:02

Je mi to moc líto. Bolest to musela být nepředstavitelná… Držte se, jste neskutečně silná

  • Nahlásit
  • Zmínit
2098
5.4.17 03:36

Ale on poznal tvou naruc lasky, vzdyt jsi ho celou dobu chovala v brisku. A ze jsi si ho po porodu nepochovala na rukach? Emocne to pro tebe musel byt mazec a ja chapu, ze to v te chvili zkratka neslo. To ale neznamena, ze jsi Patricka nemilovala :hug:.

  • Nahlásit
  • Zmínit
10206
5.4.17 10:05

Nic si nevycitej. 8 mesicu jsi ho nosila pod srdcem. Tim srdcem, ktere bylo plne lásky k nemu a on ji cítil. Nevěřím, ze je to náhoda a věřím, ze duše tvého Patricka se vrátila zpátky za tebou v tve Gabrielce :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5.4.17 11:45

Všem moc děkuji za podporu a za krásné a povzbudivé komentáře :srdce:. Jen jsem tedy chtěla dodat, což jsem tedy zapomněla, že pitva prokázala, že si Patriček přiškrtil pupečník a byl naprosto zdraví. Víc jak půlku těhotenství neustále vyšetření, zda je nebo není v pořádku a stále jen stresy a když jsme si konečně oddychli že je vše v pořádku, tak mi ho vzala blbá náhoda. Nicméně i genetika moje a manžela vyšla úžasně, oba jsme naprosto zdraví tak nechápu, proč jsme měli tolik smůly. Miminko by jsme si ještě jedno přáli, ale psychicky už bych další těhotenství asi nezvládla, pro mě to nebylo to nejkrásnější období, ale období plné stresu a strachu aby jsme se toho broučka vůbec dočkali. Myslím, že jsme už bojovali hodně a musíme být vděční za ty dvě princezničky co máme a osud znova pokoušet se bojím

  • Nahlásit
  • Zmínit
13
14.4.17 21:25
:hug: :srdce:
  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.17 20:01
:andel: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
27.8.17 20:25

Žádná slova nepomůžou… :hug: Snad to bude časem méně bolet a jednou si to odpustíte.

  • Nahlásit
  • Zmínit
36
12.9.17 21:25

Taky jsem přišla velmi nedávno o miminko v 37. týdnu..zcela zdravo holčičku, co se „zamotala“ do pupečníku…váš příběh mi trošku dal naději, že život jde dál a i když se nezapomene, tak mohou přijít i krásné věci :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
15.9.17 21:26
8)
  • Nahlásit