Můj muž je děvkař. Když vidí hezkou ženu, přestávám pro něj existovat

Můj muž je děvkař. Nevím, jak jinak to nazvat. Nemyslím tím, že by střídal milenky nebo chodil každý pátek za prostitutkami. Alespoň o ničem takovém nevím. Ale po ženách slintá způsobem, který je někdy až směšný. Tedy směšný pro někoho, kdo s ním nemusí žít.

Nedávno mi jeho kamarád řekl něco, co mi od té doby leží v hlavě. Bavili jsme se o řízení a o tom, jak jsou někteří chlapi za volantem schopní dělat hlouposti. A on najednou prohodil: „Vždyť znáš svého muže. Ten se klidně vrátí přes kruháč, aby mohl ještě dvakrát projet kolem ženské, která se mu líbí.“

Nejdřív jsem se zasmála. Asi proto, že jsem nevěděla, jak jinak reagovat. Pak jsem se zeptala, jestli si dělá legraci.

„Ne. On mi to normálně vyprávěl,“ odpověděl.

Manžel se mu prý svěřil, že když během řízení zahlédne na ulici atraktivní ženu, někdy si kvůli ní objede kruhový objezd znovu. Jen aby ji mohl ještě jednou vidět. Třeba i třikrát.

Připadá mi to neuvěřitelně trapné. Dospělý chlap, který má manželku, rodinu a jinak působí docela rozumně, krouží autem kolem cizí ženy jako puberťák. Navíc mi hlavou běží, co asi ta žena musí cítit, když kolem ní stejné auto projede podruhé a potřetí.

Když jsem se na to manžela zeptala, nijak zvlášť to nepopíral. Spíš se smál. Prý jsou chlapi jednoduše takoví. Prý se jen podívá, nic víc. Podle něj z toho dělám zbytečné drama a jeho kamarád to navíc určitě přehnal.

Jenže já moc dobře vím, jak se manžel chová, když jsem u toho.

Jdeme spolu po ulici, něco mu vyprávím a najednou přestane poslouchat. Otočí hlavu a dívá se. Sedíme v restauraci a jemu oči neustále utíkají k vedlejšímu stolu. Jsme na koupališti a já už předem vím, kterou ženu si bude prohlížet. Někdy mu doslova spadne čelist. Přestane mluvit uprostřed věty a zírá tak dlouho, že si toho musí všimnout i ona.

V tu chvíli jako bych vedle něj vůbec nebyla.

Nejhorší je, že jinak se ke mně chová hezky. Pomůže mi, zajímá se o mě, obejme mě a říká, že mě miluje. Nemůžu tvrdit, že bych doma měla chladného nebo zlého chlapa. Kdybyste si ho chtěly „koupit“, klidně bych vám ho doporučila. Má to ale jednu podmínku – nesmějí se v okolí pohybovat jiné ženy.

Jakmile se nějaká objeví, je z něj někdo úplně jiný.

Když mu řeknu, že mě jeho chování ponižuje, tvrdí, že přeháním. „Vždyť se jen dívám. To snad není zakázané,“ brání se.

Ne, dívat se samozřejmě zakázané není. Také si všimnu, že je nějaký muž hezký. Jenže kvůli tomu nepřestanu vnímat svět kolem sebe. Neotáčím se za ním, dokud mi málem nepraskne krk. Neprojíždím třikrát stejnou ulicí a hlavně nedávám manželovi najevo, že v porovnání s cizím člověkem právě přestal existovat.

Postupně to se mnou udělalo něco, co jsem si dlouho nechtěla přiznat. Začala jsem se s těmi ženami porovnávat. Sleduji, na které se dívá, a hledám, co mají společného. Jsou mladší? Hubenější? Mají delší vlasy, větší prsa nebo hezčí nohy? Když někam jdeme, automaticky kontroluji okolí a čekám, která žena ho tentokrát zaujme.

Přestala jsem si připadat hezká. Vlastně jsem si přestala připadat jako žena.

Je mi čtyřicet. Moje tělo už nevypadá jako ve dvaceti a já to chápu. Nečekám, že budu nejkrásnější člověk v každé místnosti. Nepotřebuji, aby můj muž oslepl a nikdy si nevšiml žádné jiné ženy. Chci se ale vedle něj cítit jako jeho partnerka, ne jako nudný kus nábytku, kolem kterého otáčí hlavu za každou sukní.

Občas stojím před zrcadlem a přemýšlím, jestli bych měla zhubnout. Jestli si mám nechat něco upravit, koupit si jiné oblečení nebo začít víc cvičit. Pak se naštvu sama na sebe. Proč bych měla předělávat své tělo kvůli člověku, který by pravděpodobně zíral i tehdy, kdyby měl doma modelku?

Nejhorší jsou chvíle, kdy mě napadne, že bych si také někoho našla. Ne snad proto, že bych toužila po jiném muži. Chci jen znovu zažít pocit, že se na mě někdo dívá jako na ženu. Že po mně touží. Že když vejdu do místnosti, něčí oči se zastaví právě na mně.

Vím, že milenec by nic nevyřešil. Nejspíš by všechno ještě zhoršil. Přesto se mi ta myšlenka vrací, hlavně když mě manžel zase ujistí, že mě miluje, a o deset minut později přede mnou téměř narazí do sloupu, protože kolem prošla hezká ženská.

Nevím, jestli je to nějaká závislost, porucha, nebo prostě jen bezohlednost. Dá se takové chování vůbec změnit, když on sám v něm nevidí žádný problém? Může člověk někoho milovat a současně ho opakovaně takhle ponižovat?

A hlavně nevím, co mám udělat já. Jak si mám znovu vybudovat sebevědomí, když ho člověk, který by mi měl být nejbližší, léta podkopává? Mám ho ignorovat, stanovit mu hranice, trvat na párové terapii, nebo přijmout, že takový jednoduše je?

Budu ráda za upřímné názory. Zažíváte doma něco podobného? Je okukování jiných žen normální, nebo už je tohle za hranou? A co byste dělaly na mém místě?