Můj partner Vietnamec: Cesta do Vietnamu

Slíbila jsem tento deníček a už jsem se konečně dostala k věci. Napíšu vám o tom, na co jsem nebyla rozhodně připravená, co jsem na vlastní oči viděla a samozřejmě i o tom, jak se žije ve vietnamské rodině. Jde pouze o mé dojmy z měsíce stráveného ve Vietnamu. Situace v severním, středním a jižním Vietnamu je naprosto odlišná. My byli pouze v severní části.

Můj partner Vietnamec: Cesta do Vietnamu

Naskytla se mi příležitost nejen vidět krásy Vietnamu a zažít na vlastní kůži tvrdou realitu severu, ale poznat i partnerovu velkou rodinu. To zahrnuje babičky, dědečky, tety, strýčky, bratrance a sestřenice, dokonce i nevlastní jsou úzká rodina.

Strašně jsem se bála, že ze mne rodina nebude nadšená, jelikož vůči cizincům v rodině bývají nedůvěřiví. Proto pro mne bylo důležité naučit se základy řeči, naučit se oslovování, jak kterého člověka pozdravit apod. Všichni z toho byli nadšení, že něco umím. Vietnamština pro mne byla opravdu složitá, ale vyplatilo se mi to. Dokázala jsem něco i sama nakoupit, říct, co potřebuji, co potřebují holky, že máme žízeň, že se půjdeme vykoupat apod.

Neustále se na nás usmívali, holky se jim také hodně líbily. Všechen stres rázem opadl, nakonec si mě hodně zamilovali.

Na cestu jsme se vydali já s partnerem a naše dvě dcery 6 a 3 roky. Mladší tříletá oslavila narozeniny přímo ve Vietnamu. Mimochodem… domů se jim vůbec nechtělo. :D

Na nic jsme se očkovat nenechali, máme jen povinná očkování a nakonec se potvrdila má domněnka, že je to zbytečné strašení. Pokud člověk dodržuje hygienické návyky, chrání se proti komárům apod., myslím si, že se není čeho bát. Samozřejmě pokud se člověk vydává na nějaká cestovatelská dobrodružství, to je pak o něčem jiném. Po návratu domů si navíc můžete nechat udělat kompletní vyšetření zdarma, což je skvělá věc.

Léky jsme si brali s sebou, protože léky ve Vietnamu nemusí Evropanům sednout. Navíc Vietnamci, kteří tu vyrůstají jsou už „aklimatizovaní“, což znamená, že dostávají naše nemoci a působí na ně naše léky atd.

Mladší dcera 3 dny před odletem domů dostala 40 horečky. To si dovedete představit, jak jsem se bála. Během hodiny přijel doktor, který nechtěl ani korunu (to jsem se hodně divila) a ještě nám tam nechal 3 druhy léků. Prý že má angínu. Dostala 1 prášek, ráno a večer, další druh ráno a večer a ještě jeden druh pouze brzy večer. Když jsme se vrátili do Čech, jeli jsme hned k dr. a měla pouze obyčejnou virózu. Zřejmě z horka. Kromě tohoto, byla naše dovolená bez jakékoli újmy na zdraví, akorát já jsem se jednou vybourala na motorce. :D

Hodně se říká, že ve Vietnamu v prvních dnech dostanete „běhavku“. Já měla asi po týdnu jeden den, spíše asi z jídla, partner to samé, děti byly úplně v pořádku. Ve Vietnamu se pije pouze balená nebo převařená voda. Lidé si kupují 10litrové barely s vodou, někteří mají doma i filtrační zařízení. Vždy nějakou vodu uvaří, nalijí ji do termosky (ve které vydrží horká opravdu celý den) a tou si pak zalévají čaj nebo kávu. Voda z kohoutku, dokonce ani ve městě, není pitná. Další strašák ohledně vody byl ten, že prý led, co vám budou dávat všude do pití, není z převařené vody. Nebyla to pravda.

Zjistila jsem, že oblečení jsme si mohli vzít méně, protože jsme si tam stejně dost věcí museli koupit. Ne, že by bylo pohodlné (absolutně nebylo, kvalita štiplavého hadru), ale naše oblečení, hlavně světlé, nám dost žloutlo při praní. Dále je důležité vzít si žiletky a něco na holení, na vesnici žiletky neseženete, možná někde ve městě, ale v žádném obchodě jsem je za celou dobu nezahlédla, také tampony. Seženete vložky. Repelent jsme si nakonec koupili až tam, protože na letišti by s tím byl problém. Ve Vietnamu jsou repelenty nejčastěji v podobě tekutého krému a lahvičky jsou strašně malé. Pro čtyřčlennou rodinu vydrží cca dva dny.

Automaticky se očekává, že dovezete rodině dárky. Dědečkům a babičkám jsme dovezli starožitné hodiny, pro jejich děti a vnoučata zubní pasty, krémy, kosmetiku, kojenecká mléka, bonbony, peníze, doplňky stravy apod. My jsme zase našim rodinám a přátelům přivezli klasické klobouky, typickou vietnamskou dýmku s pravým tabákem, dračí ovoce, liči, různé bonbony, sušenky, buráky (jsou jiné, než na jaké jsme zvyklí), listy zeleného čaje, mušle, suvenýry z výletů, klasické vějíře, a pak takové blbůstky, jako jsou podtácky s tematikou Vietnamu, každému jednu malou sošku Budhy, magnetky atd.

Dost často se mi stávalo, že jsem své věci, ani věci holek nenašla na svém místě. Důvod je prostý. Všudypřítomné děti byly moc zvědavé na hračky holek, na moje oblečení apod. Opravdu se tomu nedalo ubránit. :D

Také se mi stávalo často, že jsem potkávala na ulici lidi a žebrali ode mne peníze.

Ve Vietnamu jsme byli v létě, takže bylo urputné vedro. Bývalo okolo 37 °C. V celém Vietnamu, i na vesnicích, mají téměř všichni klimatizaci. Minimálně ve dvou místnostech, ti majetnější klidně v každé místnosti. Jen jedna teta z vesnice měla doma všude jen větráky. Na hotelu je klimatizace pravidlem.

Vietnam jsem si zamilovala. Žít bych tam ale nechtěla. Pro žití je to tam opravdu složité. Přeci jen u nás si žijeme na vyšší úrovni. Zajímavé na tom všem je, že my jako národ si neustále na něco stěžujeme, ve Vietnamu jsem za celou dobu nezaslechla jedinou stížnost na to, v jakých podmínkách tam žijí. Nic v životě jsem neviděla tak srdceryvného, jako v těch vesnicích. Ty děti, ta chudoba, bída, ty těžké osudy. Staří lidé bez nohou, bez ruky.

Babička nám vyprávěla o všech 3 válkách, které zažila. Nejdřív 2. světová, rodina vyvázla bez újmy, ve druhé válce (indo-čínská 1946–1954, mezi Francií a Vietnamem), babička přišla o všechny své bratry a jako jediné sestře jí nezbyl žádný sourozenec, dědeček přišel o obě nohy ve 20 letech. Babička se rozplakala a mě to všechno tak mrzelo, že jsem ji objala a plakala s ní. Teď, když to píšu, zase řvu. Zkuste si představit, jak tam musí být těžký život, ještě k tomu, když jako mladý člověk přijdete o obě nohy… A přesto spolu babička s dědou žijí celý život a vychovali 5 dětí.

Co se týče rodiny, je běžné, že manželka žije s manželem v domě jeho rodičů a starají se o ně. Od této tradice se ale už docela opouští. Někteří se odstěhují, ale někam poblíž, aby mohli rodičům chodit pomáhat. Samozřejmě také musí pracovat, takže pokud nemůže manželka nejstaršího syna, přijde jiná žena, dcera nebo manželka jiného syna. Všichni z rodiny celkem často bydlí kousek od sebe.

Ve Vietnamu je nejrozšířenější náboženství taková směs všeho. Hlavně budhismus, poté můžete i vidět směs budhismu, konfucianismu, taoismu a často se setkáte s uctíváním předků. Můj partner není věřící, ale také jsme uctili památku, když jsme se byli podívat v pagodě Có Lé, která právě leží ve vesnici rodiny a je známá svým obrovským zvonem, který je největší v celém Vietnamu. Pravda je, že každý člověk věří trochu jinak v něco, ale nikdo nikoho neodsuzuje, ani nás nevěřící.

Dost často se u nás v Čechách říká, že Vietnamci jedí psy a kočky. Ano, psy určitě. Kočky nevím. Za celý měsíc ve Vietnamu, kde jsme navštívili téměř každého člena rodiny, který nás pohostil, neustále nějaké výlety a restaurace, se psím masem jsem se setkala pouze jednou. Pro pochopení, není to vůbec časté jídlo, které byste měli na jídelníčku několikrát za měsíc. Myslím, že na vesnici je to jídlo z nouze, takhle to na mě působilo. Že jejich domácí mazlíček se jednoho špatného dne stane jejich potravou.

Nedokážete si ani představit, jak žijí lidé na takové vesnici. Děti běhají po venku naboso a jejich rodiče jsou rádi, že mají co jíst. Alespoň z toho, co jsem opravdu viděla. Psí maso se podávalo u jednoho chudého strýčka, který věděl, že u nás se psi nejedí, takže nám řekl, že to je králík. Dělal si srandu, ale já to nepochopila. Ochutnala jsem jedno sousto a v domnění, že to je opravdu králík, jsem to stejně jíst nechtěla, protože to bylo fakt odporné, tuhé maso. Až potom partnerovi řekl, že to byl pes. A dost mě na tom zarazilo i to, že se toho masa za ten večer skoro nikdo nedotkl, ale všichni jedli něco jiného.

Ve městech a v restauracích je prý maso těžko dostupné, prý je považované za specialitu a je hodně drahé. Slyšela jsem o psích jatkách, ale žádná jsem neviděla, takže jsem vám to popsala jen tak, jak jsem to viděla, z mé zkušenosti. Myslím si ale, že jatka nejsou na každém rohu, jak se mnozí domnívají.

Další dojem, který jsem si z Vietnamu odnesla, je doprava. Je naprosto šílená. Předpisy se nedodržují. Lidé jsou k sobě neuvěřitelně kompromisní. Vůbec jsem nechápala, jak se vždy dokážou sladit a nevznikne nehoda. Nám se stala jedna drobnější nehoda, kdy před námi auto prudce zabrzdilo a náš řidič do něj lehce ťukl. Světe div se. Absolutně žádná reakce ani z jedné strany, prostě se jelo dál. Až poslední den, kdy jsme byli už v Hanoji a jeli na letiště, jsme viděli sraženého chodce, kolem spoustu policistů a sanita.

Taxikáři jsou pěkná hovada a na špičce všeho jsou řidiči autobusů. Nejednou jsme viděli, jak autobus předjíždí do zatáčky na úzké silnici jiný autobus. Všichni neustále troubí, aby dali najevo, že projíždí, aby se někdo nevyřítil z vedlejší silnice. Na motorkách jsme jezdili pouze po vesnici, kamkoli jinam autem nebo minibusem.

Motorky zcela běžně seskládají vedle sebe na chodník, takže nemáte šanci projít pěšky bez toho, aniž byste vešli do silnice.

Co se týče jídla, ve většině venkovních restauracích jsou takové ty malé plastové stolečky a židličky. Když lidé skončí s občerstvením, na stole, pod stolem, prostě všude, to vypadá jako po výbuchu. Všude se válí lahve od pití, zbytky jídla, špinavé ubrousky i kosti. A to i od lidí, kteří tam seděli elegantně oblečení. Celkově je Vietnam neuvěřitelně špinavý. Lidé odhazují odpadky na zem, do řek, do moře!

Mimoto Vietnamci mají rádi pivo. Sice se jejich pivo nevyrovná naší Plzni, chuť ani neumím pořádně popsat. Dost se podobá desítce, akorát že vždy dostanete teplou lahev piva a k tomu skleničku s ledem.

Říká se, že Vietnamci jsou zdrženliví vůči cizincům. Za mě to není pravda. V Hanoji si mě téměř nevšímali, to proto, že tam jsou cizinci na každém rohu. Ve městě, kde není turismus, mi na koupališti děti nedaly chvíli pokoj. Uměly anglicky, a tak si chtěly povídat.

Jednou jsem stála s mladší dcerou na ulici a čekala na ostatní a přišla ke mně stará babička a začala se ptát, kolik dceři je, že jsme krásné apod. A to jsem tam opravdu stála sama, neměla jsem nikoho na překlad. A na vesnici? Na koupališti jsem byla středem pozornosti, děti byly hotové z toho, že mám modré oči, ptaly se, odkud jsem, jestli partner je taky z Čech apod. Ano, když řeknete ve Vietnamu Česká republika (Sek), každý ví, kde Česko leží.

Když jsme projížděli na motorkách vesnicí, neustále na mě volali mladší i starší „Hello!“. Navíc si o mně velmi často mysleli podle řeči, že jsem z Ruska, kdyby měli dojem, že jsem Američanka, asi by se ke mne chovali jinak. Na ostrově Cat Ba, který je také posetý turisty a kde jsem měla normální plavky (s rodinou u moře a na koupalištích v místech, kde není turismus, jsem měla triko a kraťasy jako ostatní, mohli by to totiž vnímat jako pohoršení), se se mnou také snažili bavit. Tam zejména tedy muži, a to jsem byla spíše já zdrženlivá, protože jsem nevěděla co od nich čekat. Na jedné pláži na vesnici se mě taky ptal starší pár, kolik mi je, odkud jsem, s kým tu jsem, a opravdu i když jsem kolikrát nerozuměla nebo oni mě, snažili se komunikovat.

Nešlo si nevšimnout neustálé propagace komunistického režimu. Všude visí červené vlajky s hvězdou, překřížený srp a kladivo apod.

Každopádně ale příroda a venkov stojí za návštěvu. Byli jsme v Hanoji u jezera Hoan Kiem, po červeném mostě jsme se dostali do chrámu nefritové hory. Byli jsme na několika koupalištích, u několika plážích, jak turistických, tak neturistických. Navštívili jsme zátoku Ha Long (jeden ze sedmi divů světa) – tam jsme propluli zátokou, byli v jeskyních, na jednom z ostrovů koupačka v moři, jídlo na lodi…

Ve městě Ha Long jsme zažili opravdový noční život. Disco busy, diskotéka na ulici, byli jsme v Sun World Complex - klasické atrakce, vodní atrakce, pak výjezd lanovkou, která sveze najednou přes 200 lidí, ruské kolo vysoké 250 m. n. m. A spoustu dalších mini výletů, návštěva pagody, různé kavárny, restaurace apod.

Z Vietnamu, jak jde asi znát, mám smíšené pocity. Uchvátil mě tam jiný styl života, hodní lidé, to neuvěřitelné rodinné pouto mezi lidmi, příroda, exotika. Zároveň mám v sobě i výtky vůči životnímu prostředí, vůči režimu, a zbytek už asi ani nemusím vyjadřovat slovy. Myslím, že každý z tohoto deníčku mé pocity vycítí.

Snad se vám bude čtení líbit a doufám, že jsem napsala o všem, co vás zajímalo. Kdyby ne, ráda do komentářů zodpovím :)

Tak ahoj! :)

PS: Nechtěla jsem psát dlouhé slohy, proto přikládám dost obrázků, abyste se mohli podívat, jak asi vypadal náš měsíc ve Vietnamu :)

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
2897
19.1.20 10:14

Děkuji za zajímavý deníček, ráda jsem si přečetla, jak to chodí jinde. Další deníček by mohl být o tvém životě s partnerem u nás v Česku :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
323
19.1.20 11:15

@Veveří moc děkuji. :srdce: v prvních dvou jsem psala o našem vztahu a myslím, že dost věcí jsem tam napsala, ale asi bych vymyslela ještě něco zajímavého :think: :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
3876
19.1.20 12:48

Pěkný denicek

  • Zmínit
  • Nahlásit
323
19.1.20 12:57

@Mallorka děkuji

  • Zmínit
  • Nahlásit
1795
19.1.20 13:12

Konečně krásný deníček :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
16625
19.1.20 15:18

Zajimavy denicek, s chuti jsem ho hltala. :D

  • Zmínit
  • Nahlásit
230
19.1.20 18:05

Moc hezký deníček :palec:
A máte moc krásné holčičky, gratuluji :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2
19.1.20 23:28

Moc hezké. Také děkuji. Krásná rodina. :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
323
20.1.20 00:06

Mockrát Vám všem děkuji :oops: :srdce: :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1008
20.1.20 22:43

Miluju cestovani… diky za tvuj pekny denicek :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
323
21.1.20 18:09

@klenice děkuji moc :andel:

  • Zmínit
  • Nahlásit
148
23.1.20 14:34

@Fany97 moc pekne, jak se daji dohledat starsi denicky? Diky :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
323
24.1.20 13:22

@Alena89 moc děkuji :oops: když pojedete dolů pod komentáře, tak tam budou další mé deníčky :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit

Všechny deníčky uživatele