Můj porod aneb takhle jsem to nechtěla
Sedím v obývacím pokoji a hodiny ukazují přesně 18:40. Naše malé miminko leží vedle mě, škytá a zrovna něco čaruje do čisté plenky. Tatínek je pryč a já tu sedím a přemýšlím nad svým porodem. Kde jen začít…
Hned na úvod bych chtěla říci, že jsem vždy patřila k těm ženám, které na otázku: „Bojíš se porodu?“ odpověděly: „Ne, nebojím, strašně se těším, vím, že to bude bolet, ale na to jsem připravená.“
Zkrátka a jednoduše jsem se celé těhotenství na porod těšila, dá se skoro říci, že jsem se nemohla dočkat. Pila jsem čaj z maliníku již od 32. týdne těhotenství a lněné semínko kupovala po pytlech. Aniball mi ležel na skřínce v ložnici již 7 týdnů před předpokládaným termínem porodu a taky tak brzy jsem s ním začala cvičit. Učila jsem se správně dýchat, uvolňovat a stahovat svaly a balonék vytlačovat. Dva dny před porodem jsem měla nacvičeno 33,5 cm, což bylo při prvním cvičení nemyslitelné.
Přečetla jsem si o porodu vše, co šlo, a shlédla vše, co se shlédnout dalo. Na bolest jsem byla připravená, čekala jsem stokrát horší silné menstruační křeče, nesnesitelné tvrdnutí břicha, bolest jako při zácpě nebo křížové bolesti. No vše, co jsem si představovala, bylo úplně jinak. Porodní plán mi byl absolutně k ničemu.
Den před termínem porodu mi začala v průběhu dne odcházet hlenová zátka a u vaření kolem šesté hodiny tvrdnout břicho. Bolesti byly zhruba po 5-10 minutách. Kolem deváté bolesti zesílily. Byla jsem šťastná, že už je to opravdu tady a já opravdu rodím. Na mobilu jsem poctivě zaznamenávala každou kontrakci.
Zhruba tak kolem 4 hodiny ráno mi začalo docházet, že to nebude asi tak, jak jsem si představovala. Teplá sprcha kontrakce nerozehnala ani nezesílila.
Po probdělé noci a stejném stavu, mě přítel ráno přemlouval, ať jedeme do porodnice, že je něco špatně, když už mám 14 hodin bolesti a nikam to nepostupuje. Zavolala jsem tedy do porodnice a popsala jim situaci, a zda mám tedy přijet. Na to mi bylo nepříjemně odpovězeno, jak to oni mají asi přes telefon poznat, a že mam přijet na monitor. To mě trochu rozhodilo, a jelikož jsem byla den předtím na monitoru, tak jsem přesvědčila chlapa, ať jede do práce, a že až se začnou intervaly zkracovat, že mu ihned zavolám.
No nic se nezkrátilo, bolesti byly stále po 5-10 minutách a já začala mít obavy o našeho prcka. Ze sprchy jsem již byla úplně rozmočená a po kontrole čípku jsem zjistila, že je úplně stejně otevřený, jako včera večer - tak max. na 2 cm. Kolem 2. hodiny odpoledne jsem tedy zavolala chlapovi do práce, že tedy do té porodnice tedy pojedeme. Měla jsem strach, že se třeba miminku nedaří.
Kolem 3. jsme byli na místě a já byla napojená na monitor. První kontrakci monitor vůbec nezaznamenal, tak jsem byla trochu v rozpacích, ale další dvě už byly vykreslené krásně v podobě kopečků na papíře. Měla jsem radost, že tam jsou, jelikož jsem měla pocit, že mi nikdo nevěří. Když jsem porodní asistentce totiž sdělila, že mám kontrakce už 21 hodin, tak se zasmála, a že to už bych porodila 2×, kdyby se jednalo o porodní bolesti, že to budou asi poslíčci.
Jo, jasný poslíčci, celou noc jsem nespala a sprcha taky nepomohla, tak to budou jasní poslíčci, říkala jsem si v duchu. Ne, že by byla bolest velká, ale usnout přes ni prostě nešlo. Za chvíli přišel doktor a po vyšetření mi sdělil, že nikam nejdu, že jsem otevřená na 2-3 cm, a že uděláme přípravu. To pro mě byla děsná novinka, takhle otevřená jsem byla i včera večer, že.
Doktor jásal a do půlnoci prý porodím. Touhle větou mě tak povzbudil tak, že jsem úplně zapomněla, že chci ještě domů.
Šla jsem tedy na klystýr, který mi prý krásně prohřeje tělo zevnitř, a tím se zesílí kontrakce. Porodní asistentka za mnou pořád chodila a ptala se, zda se kontrakce zkracují. Říkám, no pořád tak po 6-7 minutách. Moc nejásala. Mám chodit a nahřívat břicho ve sprše. Jako bych to nedělala už 24 hodin… Zhruba v půl 7 se střídaly směny a přišla nová asistentka. Sdělila mi, že v osm přijde doktor a zkontroluje, zda se to trochu hýbe a případně se domluvíme, co dál.
Ve slíbený čas doktor přišel na kontrolu a konstatoval, že jsem stále otevřená úplně stejně, jako při přijmu a co tedy dál. Já už byla fakt naštvaná, tak moc jsem chtěla rodit, každou kontrakci jsem nechala projít tělem a představovala si, jak se otvírám a hlavička se posouvá dolů. Myslela pozitivně i přes to, že jsem byla totálně unavená.
Přistoupila jsem tedy na píchnutí vody, které zrovna příjemné nebylo. Zajela jsem celým tělem do porodního křesla, a přísahám, že kdybych s ním mohla splynout, tak to udělám, ale doktor sliboval, že teď už se to konečně pohne. První kontrakce po píchnutí vody byla opravdu bolestivá a já si říkala, že je to super, že se něco konečně začíná dít.
No to byl poslední úsměv na mé tváři. To, co přišlo po 20minutovém monitoru, bylo strašné. Absolutně nesnesitelné bolesti po 3 minutách a každá byla snad nekonečná. Já tedy nevím, zda byly opravdu po třech, ale tvrdil to chlap, já už nebyla schopná si je sama měřit. Zapadla jsem do sprchy a od té doby už jsou mé vzpomínky trhané. Seděla jsem nahá rozcapená ve sprše a pouštěla si horký proud vody na břicho, který na bolest trošinku pomáhal. Zhruba v tomto momentě jsem ztratila všechen stud, klidně, ať se na mě přijde podívat i vrátný, bylo mi to fakt úplně fuk.
Začala jsem cítit zoufalost, pořád jsem čekala ty silné menstruační bolesti a ono nic. Popsala bych to jako, když vás chytne brutální křeč do lýtka, ale mnohonásobně horší. Cítíte to skrz na skrz celou pánví a nejde si ulevit. Navíc jako bonus máte narvaný míč někde mezi zadkem a pipinou, který chce ven, a cítíte, jak ho svaly drží a nechtějí pustit dolů. Ta bolest na čípek byla snad horší jak ty kontrakce.
Když mi porodní asistentka přišla říci, že musím na monitor, tak se mi chtělo brečet. Nechtěla jsem ze sprchy pryč, ale co se dalo dělat. Tenhle monitor byl mučící proces v podobě 45 minut na porodním křesle. Prvních 20 minut se miminku totiž vůbec nedařilo, takže dalších 25 minut hrůzy. Pamatuji si, jak hypnotizuji displej a sleduji při každé kontrakci, jak roste číslo nad 130 a pak jak klesá a já vím, že brzy bude konec. Do toho poslouchám, ať uvolním svaly, že mám stáhnutý zadek, a že takhle se tedy neotevřu. Tak to pardon, ale jak jinak si mám ulevit v tak přiblblé poloze.
Prosila jsem o něco na bolest žíly, ale prý nic takového neexistuje. Blbost! Když jsem při sepisování porodopisu konzultovala svůj porodní plán s doktorem, tak jsem ptala, zda existuje, něco na bolest do žíly a on odvětil, že ano. No, dostala jsem čípek do zadku, který prý uvolní svalstvo. No nevím, co to bylo za materiál, ale to, co přišlo potom, bylo proti dosavadním bolestem slabý odvar.
Dobelhala jsem se celých dlouhých 50 cm od křesla do vany, a poprosila porodní asistentku, ať napustí vodu. Tenhle moment bych nepřála nikomu, ani nepříteli. Ta voda byla tak horká, že jsem myslela, že se zaživa vařím v pekle. Chvíli jsem tam ležela, bolesti byly trochu „lepší“, ale za pár minut jsem přelezla vanu, flákla sebou na zem a mokrá se plácala jako ryba na suchu, akorát na žíněnce. Muselo se ze mě snad i kouřit, jaké mi bylo nesnesitelné vedro. V tu chvíli jsem myslela, že prostě umřu a začala jsem brečet, sténat a prosit o císaře, mezi těmi bolestmi nebyla vůbec žádná pauza. Brečel i přítel, prý to vypadalo děsivě.
Přišel další monitor a já si říkala, že se zkusím vzchopit. Tak jsem mlčky trpěla v bolestech a nechala si je procházet tělem. Po půl hodině mi bylo sděleno, že bolesti ustoupily, že už nehekám a normálně komunikuji. Tak to jsem myslela, že asistentku prohodím oknem. Já se tu snažím uvolnit a rodit, trpět potichu a pak mi je sděleno, že nemám porodní bolesti. Bylo mi trochu lépe, protože jsem vychladla z té vany a byla pěkně rozvalená u otevřeného okna. Samozřejmě, že to bolelo jako prase, ale aspoň jsem se už nevařila.
Zhruba kolem 1 hodiny ráno, tedy 31 hodin od úplně první kontrakce v kuchyni, přišel doktor a po vnitřním vyšetření mi řekl, že jsem otevřená pořád stejně. V tu chvíli jsem to prostě vzdala. Dva dny bez spánku, posledních 5 hodin nesnesitelných bolestí od prasknutí vody bylo absolutně bez efektu. Rozbrečela jsem se a dostala od doktora na výběr. Oxytocin a epidurál, nebo císařský řez. Já už prostě neměla sílu, tak jsem zvolila císařský řez.
Cítila jsem, že je od začátku vše špatně a měla pocit, že by se to stejně nepohnulo. Přítel dostal za úkol mě přemlouvat, ať zkusím oxytocin, že teď už se to opravdu rozjede. Musel poslouchat, jak císař rizikový, bolestivější a brečel mi u postele, ať to ještě zkusím, že už nebudu chtít další děti nebo, že už je nebudu moct mít. To mu prosím říkala porodní asistentka.
Já už, ale byla rozhodnutá. Jehly do páteře jsem se bála jako čert kříže, jelikož známá takhle ochrnula a představa oxytocinu mě zabíjela. Pamatuji si, že porodní asistentka byla naštvaná, říkala mi, že fyzicky na to mám, ale psychicky jsem to vzdala, a že jsem si vše ve svém porodním plánu hezky namalovala, ale že porod prostě bolí. Kdyby mi řekli, že jsem otevřená jen třeba o mm více, tak trpím dále třeba další dva dny, to se ale nestalo. Vycévkovala mě v kontrakci, což bolelo fakt děsně. Píchla heparin a zabandážovala nohy.
Od této chvíle byly bolesti již v kuse. Jelikož jsem měla být uspaná do celkové anestezie, příprava musela proběhnout na sále při mé bdělosti. Zůstala mi jedna náušnice v uchu a já vím, že jsem se všem ještě moc omlouvala pořád dokola, ale že to strašně bolí. Pořád mi říkali, ať se nehýbu, ale to prostě nešlo a já se jen omlouvala a omlouvala. Odpočítávala jsem vteřiny a čekala na uspání, jako na boží smilování. Pak už si nic nepamatuji…
Probudila jsem se v půl 8 na nadstandardním pokoji. První, co mě překvapilo, bylo to, že jsem necítila žádnou bolest a zároveň jsem cítila strašnou úlevu. Ano, řez trošičku bolel, ale mnohem méně než slepák, před pěti lety. Zhruba 5 hodin po operaci jsem došla téměř sama na toaletu se vyčůrat. Pak už jsem chodila pořád sama. Poté mi dovezli mého broučka, byl krásný! Měl 49 cm a 3050 g. Ale byl to opravdu divný pocit. Najednou vám přivezou dítě, a říkají, že je vaše. To zná určitě každá maminka, která porodí sekcí. Déle trvalo, než jsem to pochopila a sžila se vším.
Bylo mi tak dobře, že léky na bolest mě museli skoro nutit. Vlastně tím, že jsem byla na lepším pokoji, kde byla jen klasická postel, a chyběly zde pomůcky na zvedání, jsem se prostě musela hýbat normálně. Prcka už jsem si nechala na pokoji, i když mi ho chtěli odvézt, abych si odpočinula, ale mně bylo fajn. Nepotřebovala jsem pomoc. První noc jsem jim ho tedy ještě dala na hlídání, abych se trochu vyspala, ale pak už byl pořád se mnou. Rozkojila jsem se prakticky ihned. Druhý den od porodu měl náš chlapák už příbytek na váze, a tak nás třetí den od porodu pustili domů, jelikož i mně se dařilo perfektně.
První dny byly doma psychicky náročné. Zapomněla jsem úplně, jak moc kontrakce bolely a najednou jsem nechápala, proč jsem se rozhodla pro sekci, že jsem to třeba ještě měla zkusit. Vlastně i teď, měsíc po porodu, když píši tento deníček, absolutně nevím, jak moc to bolelo a vše co píšu, je jen z brzkých vzpomínek pár hodin porodu, jak jsem to v té době cítila. Ale myslím, že to tak být mělo, třeba bych se trápila a nakonec by to dopadlo stejně císařským řezem.
Doteď mě císař strašně mrzí a štve mě, že to nešlo přirozeně, ale hlavní je, že jsme oba dva zdraví. Mě to sice asi bude chvíli trvat, než se s tím smířím, ale to je jen v mé hlavě. Hold budu mít vzpomínku na svůj první porod v podobě 16centimetrové jizvy.
Děkuji za přečtení, chtěla jsem jen ukázat, že i když se na porod těšíte a nebojíte se, tak to ještě nemusí znamenat, že vše dopadne podle vašim představ. V mém případě přirozeným porodem.
Držím palce všem budoucím maminkám, a i když pro mě byla sekce bezbolestná, radši bych trpěla v bolestech, ale rodila přirozeně. Takhle to cítím já! Ale tak co, třeba si za pár let vynahradím se sourozencem pro naše chlapečka a za dalších pár let s dalším!
Hezky denicek 
…No uvidím, jak to dopadne, budu zvazovat pro
a proti, u mě hrají roli i jistě zdravotní problémy, které se teď
objevily…Jo a jinak, koukám, že hláška od porodních asistentek TO VAS
PRECI NEMUZE BOLET, je takový evergreen, a za to by zasloužily opravdu
pár facek!
stejne jsem skoncila na cisari, akorat
o tri hodiny dele a v epiduralu. Ted me to za mesic ceka znovu a jsem zvedava
jak to dopadne. Jizva krasne zhojena, tak chci rodit normalne. Bud rada, ze mas
zdrave ditko. Jo a ja na to vlastne i rada vzpominam, protoze se ke me veskery
personal choval mile a s respektem a pochopenim a o tom to je.
) jsem se otevřela o 5cm za hodinu, navíc
jsem si odpočinula od těch děsnej bolesti a šlo se tlačit, miminko bylo za
chvíli venku.
Vodu mi taky píchli, protože to nijak
nepostupovalo. Jenže po jejím píchnutí se něco podělalo a ozvy malého
začaly klesat 
Byla jsem pak ještě 5 hodin napojená na
monitor a prožívala kontrakce na boku na lehátku, což bych nikomu nepřála,
bolelo to strašně 
Gratuluji 
mně ale porod postupoval, takže jsem porodila
přirozeně a rychle. Na druhý porod jsem se už vůbec netěšila, navíc byl
vyvolávaný, bolel ještě o dost víc a byl o něco rychlejší. Na to
zoufalství asi nikdy nezapomenu 
ale pravděpodobně bude i postupovat.
Nenech si příště píchnout vodu takhle brzy… po píchnutí vody se to sice
o něco víc rozjede, ale bolí to víc a i pro miminko je to těžší. Je
lepší to nechat až tak na těch 7-8cm 
