Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane

Syn je červnový. Vždycky patřil mezi menší děti a i teď je vedle některých spolužáků vidět rozdíl. Nejen ve výšce. Některé děti působí, jako by byly o kus dál úplně ve všem. Rychle pochopí zadání, okamžitě reagují, hlásí se, soutěží, chtějí být první.

Můj syn je jiný.

Někdy mám pocit, že než si vůbec uvědomí, co po něm někdo chce, ostatní už mají hotovo. Přitom si nemyslím, že je hloupý. Přemýšlí, zkoumá jak věci fungují. Zajímá se.

„Tak pojď, zkusíme si to spolu,“ říkám mu doma a vytahuji pracovní list, na kterém má spojit několik obrázků.

„Nechci.“

„Vždyť je to jen na chvilku.“

„Já nechci dělat úkoly!“

Tužku odstrčí na druhou stranu stolu a je konec.

Měl opožděný vývoj řeči. Dlouho jsme proto řešili hlavně mluvení a byli jsme rádi za každý pokrok. Ten naštěstí přišel. Dnes mluví, vypráví, ptá se a člověk, který ho neznal dřív, by možná ani netušil, že jsme někdy měli obavy.

Jenže čím je starší, tím víc si všímám jiných věcí.

Je nepozorný. Snadno se nechá vyrušit. Když má splnit několik pokynů za sebou, část z nich zapomene. A především se velmi těžko přemlouvá k čemukoliv, co zavání učením.

„Zkusíme si básničku?“ navrhnu.

„Ne.“

„Jen dvě věty.“

„Nechci básničku.“

„A co kdybych ji říkala já a ty jen doplnil poslední slovo?“

„Mami, já si chci hrát.“

A právě v tu chvíli nevím, jestli dělám dobře, když naléhám.

Protože mu je pět. Samozřejmě že si chce hrát.

Jenže zároveň někde vzadu v hlavě slyším: Za rok škola.

Ostatní děti mi připadají mnohem dál

Možná je nejhorší srovnávání.

Člověk ví, že by to dělat neměl. Že každé dítě má vlastní tempo. Jenže pak přijdete ráno do školky a slyšíte dítě, které plynule vypráví, co dělalo o víkendu. Jiné pozná písmena ve jméně. Další si samo zaváže tkaničky, během chvíle pochopí pravidla nové hry a ještě začne organizovat ostatní.

A já vedle nich vidím svého syna.

Někdy stojí trochu stranou. Jindy vůbec neposlouchá, co se kolem něj děje. Něco mu musím zopakovat dvakrát nebo třikrát. Je pomalejší, méně průbojný a snadno se nechá převálcovat hlasitějšími dětmi.

Pak se přistihnu při myšlence, která mě děsí.

Co když za rok posadím do první třídy dítě, které na ni prostě ještě nebude mít?

Ne proto, že by bylo hloupé. To si vůbec nemyslím.

Ale protože ještě není připravené.

Rok navíc by mu možná dal přesně to, co potřebuje

Kdybych se mohla rozhodnout jen podle svého pocitu, pravděpodobně bych mu dala ještě jeden rok.

Rok, kdy by mohl dozrát.

Rok, během kterého by se zlepšila pozornost, grafomotorika, sebejistota i schopnost vydržet u něčeho, co ho zrovna nebaví.

Jenže právě odklady školní docházky už mají podle nových pravidel mnohem přísnější podmínky. Nestačí, že mám jako matka pocit, že je dítě nezralé a že by mu další rok ve školce prospěl.

A právě to ve mně vyvolává zvláštní bezmoc.

Rozumím tomu, že odklad nemá být automatický. Zároveň se ale bojím opačného extrému. Že do školy nastoupí děti, kterým by několik měsíců navíc skutečně pomohlo, jen jejich potíže nejsou dost výrazné na to, aby splnily potřebná kritéria.

Když vidí tužku, jako by se předem naštval

Samozřejmě se ho snažím připravovat.

Koupila jsem jednoduché pracovní sešity. Bludiště, spojování, hledání rozdílů, obtahování čar. Nic, co by mělo připomínat školní dril.

Výsledek?

„Pojď, uděláme jedno bludiště.“

„Ne.“

„Vybereš si, které chceš.“

„Žádné.“

„Tak jen jednu stránku.“

„Já nechci pracovat!“

A v tu chvíli se ve mně pere několik hlasů.

Jeden říká: Netlač na něj, ještě je malý.

Druhý: Musí si zvykat, že ne vždycky bude dělat jen to, co ho baví.

A třetí, ten nejnepříjemnější, šeptá: Co když to za rok bude ještě horší?

Protože v první třídě už učitelka nebude půl hodiny přesvědčovat jedno dítě, aby si vzalo tužku.

Víte, co mě desí nejvíc. Letos ještě napůl odklady být mohou, děti narozené po březnu mohou mít odklad, takže za rok tam bude mít děti, které jsou i o rok starší, než je můj syn. Který je o dvě hlavy menší, než tyhle děti, který nestíhá už teď natož ve škole.

A možná právě to je jádro mého strachu. Připadá mi totiž, že společnost říká dvě věci současně.

Nechte děti dozrávat vlastním tempem.

Ale zároveň: V šesti letech buďte připraveni.

A co když moje dítě nebude?

Možná nepotřebuje víc učení. Možná potřebuje jiný způsob nebo jen víc času, který ale kvůli novému systému nedostane.