Můj příběh III – První setkání se strašákem jménem CAR

Dneska jdu po dlouhé době zase do CARu, jak všichni účastníci familiárně říkají Centru asistované reprodukce. Nejdu tam ráda, před půl rokem jsem myslela, že to mám navždycky za sebou, možná tak až budeme chtít druhé dítě. Prší, tramvaj nejede, tak jdu pěšky tu cestu, kterou jsem šla už tolikrát. Útočí na mě vzpomínky na všechny ty předchozí návštěvy.

Můj příběh III – První setkání se strašákem jménem CAR

Pokračování deníčků:
Můj příběh: Diagnóza „sterilita“
Můj příběh II – První andělíček

Poprvé jsem tam jela s manželem. Když se ukázalo, že po prvním potratu se znovu otěhotnět zase nedaří, nezbylo mi, než mu říct, že musíme tedy jít do specializovaného centra. To samo o sobě bylo pro mě dost náročně. On o těchhle „ženských“ věcech nic netušil, je z hodně konzervativní rodiny, nejsem si jistá, jestli mu vůbec vysvětlili, jak se dělají děti. Navíc jsem měla hrozný problém mu říct, že se bude muset nechat vyšetřit i on, že by problém mohl být i u něho. Věděla jsem, že on se zatím moc nestresuje, nemá představu, že už je to opravdu dlouho, jak moc mi tikají biologické hodiny, a šance na úspěch už bude s věkem jen horší. Žil pořád s dojmem, že se to prostě jednou nějak samo povede, na netu přece každou chvíli čteme zprávy, jak nějaká celebrita porodila ještě ve 40, tak jsem vlastně ještě mladá, ne. A já mu nechtěla dělat starosti, o svých potížích a pocitech mu skoro neříkala, chtěla jsem prostě, aby nebyl nešťastný. Aby ty noční můry, které se mě už dlouho honily v hlavě, na něho nemohly. Teď už ale nebylo vyhnutí. Překvapil mě, v dobrém, jako vlastně vždycky, když ho v něčem omylem podceňuju. Vzal to úplně v pohodě, když je to potřeba, tak nás objednej a půjdem.
Měla jsem z toho hrozný strach i sama, sice jsou všude dostupné informace, ale nějak jsem si je neuměla poskládat dohromady, pod pojmem návštěvy CAR jsem si rovnou představila příšerný proces umělého oplodnění, kdy do mě budou cpát ještě větší dávky hormonů (jak to jako zvládnu, když už jsem měla problémy dřív?), přiberu 20 kilo, a kdo ví co ještě.

Při parkování se mi obracel žaludek, po cestě pěšky na místo jsem nevěděla, jestli se rozbrečím, nebo se mi podlomí nohy. Na manžela jsem se radši ani nekoukala, jak on se na to tváří, doktory nesnáší. Moderní budova, trochu jako z filmu, ne jako běžné nemocnice nebo polikliniky, na které je člověk zvyklý. Velmi milá recepční nám dává spousty papírů s tím, že pan doktor nám to všechno vysvětlí, posaďte se a chvilku počkejte. Posadit jsme se skoro ani nestihli a už si nás volal mladý rozesmátý doktor. Během pár minut dokázal mojí nervozitu úplně rozptýlit, a dokonce nějakým zázrakem navodit příjemnou přátelskou atmosféru, což bych s ohledem na situaci ani nečekala. Dokonce i manžel se rozpovídal a vypadal v pohodě.

Konzultace byla velmi poučná zejména pro manžela, museli jsme probrat všechno, co jsem do té doby podstoupila a vůbec všechno, co se mého zdraví v tomhle směru týkalo. Slyšel to poprvé, dřív by mě nikdy nenapadlo s ním mluvit o délce cyklů, ovulaci a děložní sliznici. Ani o předchozím potratu jsem s ním nikdy otevřeně nemluvila, prostě „to nevyšlo, já budu v pořádku“. Bylo to moc dobře, já bych ho „chránila“ donekonečna a on by o realitě nic netušil, to bychom se daleko asi nedopracovali. Aby toho nebylo málo, pan doktor zřejmě považoval za zcela samozřejmé rovnou provést i gynekologickou prohlídku, a ještě pozval manžela, ať se s ním dívá na ultrazvuk. To mě tedy odrovnalo. Myslela jsem, že jdeme jen na konzultaci, nečekala jsem rovnou vyšetření. Ale dávalo to smysl, na co čekat na příště. Jako by nestačilo, že i tak je mi to nepříjemné od doktora, kterého vidím poprvé v životě, do té doby jsem ke svojí doktorce chodila asi 10 let. Nejdřív jsem uvažovala, že mu řeknu, ať počká venku. Pak jsem si řekla, že když už toho slyšel tolik, tak ať se rozhodne sám, je dospělý, jestli chce, může odejít. Neodešel, šel se dívat na ultrazvuk. Ale i já jsem se dozvěděla, že léčba neplodnosti nezahrnuje jen samotné IVF, ale hlavně identifikování problému a vyhodnocení možností řešení. Tak třeba to nakonec nebude tak zlé.

„To se nedivím, že nemůžete otěhotnět znovu, máte v děloze několik polypů. Ty nejdřív musí ven, ale mezitím uděláme další vyšetření, ať víme, proč to nešlo předtím.“ Cože, operace? Nikdy jsem na žádné nebyla a z představy narkózy mám hrůzu, vůbec si neumím představit, že mě uspí, nebudu o sobě vědět, a někdo do mě bude řezat. No ale co můžu dělat, že ano. Manžel dostává žádanku na spermiogram, já k dalšímu doktorovi na objednání na operaci. Jedním novým doktorem to tedy nekončí. Když už tam ale jsem, tak to přece vyřídím, čím dřív to budu mít za sebou, tím líp. I tenhle doktor je moc milý a termín dostávám hned další měsíc. Jak to tak vypadá, než budu těhotná, absolvuju prohlídku od celého regimentu (a to ještě nevím, že další přibyde, až těhotná budu).

Mezitím přišly výsledky spermiogramu. A už víme příčinu. Manžel má spermií sice hodně, ale morfologicky nejsou v pořádku. Pravděpodobnost spontánního početí je velmi malá, a ještě riziko, že plod nebude v pořádku a nebude prosperovat. Bude nutné vybrat funkční laboratorně. Takže běháním k doktorce pro hromady hormonů na stimulaci všeho na mé straně jsem jen ztrácela měsíce, zdraví a nervy. To jsem tomu tedy pomohla. Kdyby tak člověk někdy mohl vrátit čas a opravit svoje nesmyslná rozhodnutí, která plynou z toho, že dokud nás něco netrápí, víme o tom houby.
Operace se bojím, strašně moc. Noc předtím vůbec nespím, při čekání v nemocniční posteli jsem hrůzou neschopná cokoli, jen se klepu a běhám na záchod co deset minut. Sama nechápu, co tak vyvádím, je to celkem běžný zákrok a jiné ho taky obvykle přežívají, ale nedokážu si pomoct. Nakonec jsem ráda, když už mě konečně jdou uspat, ať radši už o ničem nevím. Přichází hnusná chemická chuť v puse a pak se svět ztrácí. Někdo na mě volá, ale nemůžu se probudit. Otvírám oči, jsem na nějakém jiném pokoji, trochu mě bolí břicho, ale jinak se cítím krásně, strach ze mě spadl a mám pocit, že jsem se vyspala do růžova. Kapačku proti bolesti ani nechci a po převozu na pokoj sama vyskočím z postele a jdu na záchod, sestra je překvapená, jak dobře mi to jde. Mrzí mě jen, že nemůžu na noc domů. Stydím se sama před sebou, že jsem tak vyváděla, nic tak hrozného to nebylo.

Tak teď už se jen zotavit a můžeme pokračovat. Už abych mohla na kontrolu a naplánovat další postup, vlastně se těším. Odpadl stres z domácího neúspěšného snažení, když vím, že to jít nemůže. Doktoři ale tohle umí dneska už řešit, teď už to bude dobré, určitě.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
9845
24.7.21 06:55

Držím palce, manžel je nakonec docela frajer;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
25.7.21 00:43

Mě teď teda dost zarazilo, že manžel o všech těch procedurách nic netušil. :think: Myslela bych, že se to týká obou stejně, tak budete ty věci řešit společně…

  • Zmínit
  • Nahlásit
1404
25.7.21 08:50

@jedno.devce mě ne. Také mám v sobě zakořeněnou potřebu chránit může před všemi problémy světa. Přitom vím, že když vše řešíme spolu, je to nakonec lepší. Ale donutit se k tomu a přidat mu vědomě další starosti je pro mě hodně obtížné.

Jinak držím pěsti, ať už jde vše dobře.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
25.7.21 22:11

@jedno.devce
Byla to na jednu stranu potřeba ho chránit, ale taky problém v tom, že on byl opravdu hodně konzervativně vychovaný a vlastě nikdy jsme spolu o intimních věcech nemluvili, i když se to zdá absurdní. On o nich nikdy nemluvil, bylo mu to očividně nepříjemné, tak jsem se přizpůsobila. Jistě že to bylo špatně, to samozřejmě. Přišlo mi hrozně divné mu říct, co bylo u gynekologa, asi tak jako mu vyprávět třeba o průběhu menstruace. O tom se mezi námi prostě vždycky „taktně“ mlčelo. Takže věděl, že něco beru, to samozřejmě zpozoroval, ale to bylo všechno. Za ty roky se ve mě tak zakořenilo to, že o ženských věcech se nemluví, že jsem mu nedokázala tenkrát říct ani o tom mimoděložním těhotenství, prostě jsem mu řekla jen, že je něco špatně, a možná budu muset do nemocnice. No pitomé to bylo, to už dneska vím.

  • Nahlásit
261
26.7.21 13:31

Muj pritel si pred navstevou CAR myslel. ze mimco lze pocit pri kazdem sexu v mesici a ze bezny ultrazvuk se dela pres brisko.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
26.7.21 14:49

@Oblu
Oni jsou v těch CARech na to ale docela zvyklí, viď? Přišlo mi, že takový přednášky dávají chlapům docela běžně a vůbec je to nepřekvapuje

  • Nahlásit
305
27.8.21 23:48

To je zvláštní s tím spermiogramem, myslela jsem, že v tomhle mají lékaři jednotný postup. Mého muže gynekolog ještě před mým 1. stimulovaným cyklem poslal na spermiogram, aby se nestalo, že do mě budou cpát hormony zbytečně a pak se zjistí, že má muž špatné spermie.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
30.8.21 11:00

@whitemirror
Ano, je to zvláštní a hodně mě to naštvalo, věřila jsem, že ví co dělá. Určitě by to mělo být tak, jak píšeš. Neumím si to vysvětlit jinak, než že i u doktorů přetrvávají předsudky, že neplodnost je obvykle na straně ženy, přitom v CARu mi pak řekli, že vůbec ne, že je to vyrovnané, asi 40 % na 40% a zbývajících 20% se příčina nepodaří objasnit.

  • Nahlásit