Můj příběh o cestě za dvěma čárkami

Vždycky jsem si představovala, že až mi bude 25 budu mít manžela, krásný domek se zahrádkou a v té době alespoň jedno dítě. Bohužel, souhrou všech možných okolností, se z extrovertního dítěte stal introvert a tak najít si pana dokonalého trvalo mnohem déle než bych chtěla. Dvě čistě dívčí školy a hodně silné akné mi nijak se sebevědomím nepomohlo. A právě kvůli akné mi tenkrát lékařka doporučila antikoncepci.

Zdálo se to jako zázrak, pleť krásně čistá, ale několik kilo navíc, ať jsem se hýbala sebevíc. Věřte mi, nevím co bylo horší, snažit se skrýt akné na obličeji, nebo stud svléknout se do spodního prádla při tělocviku. Školu, ačkoliv jsem byla vždy dobrý student, jsem nesnášela. Myslím, že spousta z vás se dokáže vcítit do mého patnáctiletého já. Klukům jsem se obloukem vyhýbala, ne že bych teda měla tolik příležitostí, takže jsem se v sedmnácti rozhodla prostě s antikoncepcí přestat. A světe div se, menstruace se nedostavila, váha neubyla, akné se pomalu vracelo. Jelikož moje sestra v té době chodila k jednomu bylinkáři, rozhodla jsem se vyzkoušet ten zázrak taky. Kupodivu se menstruace dostavila. Sem tam s nějakým výkyvem, ale nikdy nebyla bolestivá, dlouhá ani silná.

Uběhl nějaký čas, bylo mi asi dvacet, stále na ocet, stále s nějakým tím akné a kily navíc. S láskou to bylo snad ještě horší. Tak jsem tak nějak prostě rezignovala. Protože, kdo by chtěl dvacetiletou pannu s pupínky na obličeji a pár kily navíc? Všude přeci ukazují ty dokonalé ženy s perfektními míry, moje „kamarádky“ byly perfektní. A zadané. A čas šel dál. Ovšem moje menstruace ne. Opět to začalo skřípat a já se začala zajímat. Svoji gynekoložku jsem měla ráda, starší paní, která znala celou moji rodinu, starala se o moji těhotnou sestru i mámu. A hlavně nesoudila mě, že jsem stále panna. Byla to právě ona, kdo mi nejvíc opakoval Až to přijde, Až se na to budete cítit… Jenže s mojí menstruací mi pomoct nedokázala, řešením pro ni byla antikoncepce. Odmítla jsem a tak žádné další vyšetření neprobíhalo. Podle ultrazvuku i prohlídky nebyla žádná překážka. Pár let jsem se snažila upozorňovat i svého praktického lékaře a jeho slova mi dodnes zní v hlavě: Nemáte menstruaci a vy si stěžujete? Vždyť je to jako výhra v loterii!

Byla jsem tak unavená z jejích odpovědí a nezájmu, že jsem se přestala zajímat taky. Žádný partner v dohledu, neutrácela jsem za menstruační pomůcky, ano bylo trošku složité odjet na dovolenou, když jsem vlastně nevěděla kdy a zda vůbec menstruace přijde, ale můj běžný život to nijak neomezovalo.
Ve 26, sama, stále u rodičů jsem začala vidět svůj život jasně. Umřu opuštěná. A to se mi nelíbilo. Takže jsem sebrala veškerou odvahu a po pár nevydařených rande, jsem si našla přítele. Ovšem někoho, kdo nechtěl děti - nikdy. Naivně jsem si říkala, že tak žít můžu - budeme cestovat, poznávat se, žít spolu. Stejně pravděpodobnost, že bych otěhotněla, když nemám pravidelnou menstruaci je minimální. A přesto jsem se znovu nechala vlákat do pasti antikoncepce. Tentokrát však s jiným účinkem. Zhubla jsem, pleť se pročistila, byla jsem spokojenější. Já jsem kvetla, zatím co můj přítel zpohodlněl a kompletně se změnil. Ne fyzicky, ale osobnostně. Přesto to byl on, kdo se rozhodl odejít. Brala jsem to jako selhání, dělala jsem všechno co se mělo - vařila jsem, starala jsem se o domácnost, o něj, plánovala jsem výlety, dovolené, protože kdyby to bylo na něm, byli bychom pořád jen doma. V posteli jsem dělala co chtěl on i když jsem si to moc neužívala. Prostě snažila jsem se být dokonalá. Po rozchodu jsem se znovu uzavřela do sebe, pořád jsem si říkala, že to byla moje chyba. To jak vypadám, jak se chovám, že jsem byla nezkušená. Ušetřím vás detailů, z téhle depresivní fáze mě vytáhl jeden úžasný týden s naprostým cizincem, díky kterému jsem vlastně poznala svého manžela.

Vrátit se na seznamku bylo něco děsivého, ale úžasným bonusem byl můj manžel. Už jsem to chtěla vzdát, když mi právě on napsal zprávu. Okamžité spojení, tři měsíce a byli jsme zasnoubení. A dokonce jsme se začali bavit o dětech. Mně bylo skoro 31, on o rok starší a tak jsem si říkali, že není na co čekat. Vysadila jsem prášky, které jsem brala jen rok a několik měsíců jsem měla ukázkovou menstruaci. A pak přišlo stěhování, plánování svatby, dva měsíce volna, kdy jsem se soustředila na nás, a taky vynechání menstruace. Dokážete si představit to nadšení, že by nám to konečně po šesti měsících mohlo vyjít? Jeden pozitivní test a pak se to všechno zhroutilo. Gynekolog v novém městě naznal, že to bylo nejspíše biochemické těhotenství a mám prostě dát svému tělu čas se vzpamatovat. A tak jsme čekali. Měsíc, dva, žádná menstruace. Další návštěva lékaře, další čekání. Chtěla jsem tentokrát věci opravdu řešit, říkala jsem si, že se medicína posunula vpřed, doba se změnila a lékaři také, byla to mladší lékařka, bude mít určitě zájem přijít věcem na kloub. To jsem se ale zmýlila. Na každé prohlídce se mnou mluvila sestra, doktorka se na mě ani nepodívala. Dle ní se uvnitř mě nedělo nic neobvyklého a prostě musíme počkat. Jenže ve třiceti dvou letech se vám už čekat nechce. A tak jsem všechno vzala do svých rukou a zašla na kliniku reprodukční medicíny. Rozhodnutá, že ty dvě čárky na testu si vybojuju za každou cenu.