Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️

Dne 26. 3. 2020 se mi obrátil svět vzhůru nohama. Byla jsem ve 27. týdnu těhotenství, čekala jsem třetí miminko a bylo mi řečeno: „Máte agresivní nádor na děložním čípku. Až budete ve 33. týdnu a miminko bude mít vyvinuté plíce, provedeme císařský řez a zároveň vám odstraníme dělohu, vaječníky, vejcovody, některé pánevní uzliny a část pochvy (neboli provedeme radikální hysterektomii).“

A mně se zhroutil svět. V tu chvíli jsem viděla opravdu všechno černě. Vždyť se přece na rakovinu umírá…

Pár dní jsem hodně brečela a všechno zpracovávala. Doma jsem koukala na svoje dvě malé děti – v té době roční holčičku a tříletého chlapečka – a říkala si, jestli je vůbec uvidím vyrůstat. Rozhodla jsem se ale nic nevzdávat. Říkala jsem si, že udělám všechno pro to, abych je vyrůstat viděla.

Bylo to nejdelších šest týdnů v mém životě. Čekala jsem na operaci a mezitím se každý den modlila, aby bylo miminko v pořádku. A samozřejmě i já. Nejdůležitější pro mě bylo, abych se mohla postarat o svoje děti. Malicherné problémy, které jsem řešila do té doby, najednou neměly vůbec žádný význam.

Kromě velké podpory manžela a celé rodiny mi hodně pomohla také kniha Kouzlo od Rhondy Byrne. V knize je vypracovaný postup na 28 dní, během kterých se člověk učí vděčnosti a pozitivnějšímu pohledu na život.

Do nemocnice jsem nastupovala už smířená s tím, že přijdu o velkou část ženských orgánů. Věřila jsem ale, že všechno nakonec bude v pořádku.

Operace byla naplánovaná na 5. 5. 2020. Když jsem ležela nahá na operačním sále, přikrytá pouze tenkým prostěradlem, říkala jsem si, jaké to bude, až se probudím. Už jsem se těšila, až ze mě ta psychická zátěž spadne. Operace trvala necelé čtyři hodiny a když jsem se probudila, ležela jsem na JIP. Byla jsem vděčná, že jsem operaci přežila a že je miminko v pořádku. Říkala jsem si, že teď už bude všechno dobré. Lékař, který operaci prováděl, za mnou poté přišel a říkal, že orgány vypadají dobře a že věří, že už všechno bude v pořádku.

Na JIP za mnou přišla i sestřička z neonatologického oddělení a ukazovala mi v mobilu fotky miminka, za což jsem byla nesmírně ráda. Řekla mi, že dokud si za miminkem nedojdu sama, neuvidím ho. To mě motivovalo k tomu, abych se co nejrychleji postavila na nohy.

Třetí den po operaci už jsem ušla takovou vzdálenost, že jsem se za ním mohla vypravit. Byl to malý drobeček v inkubátoru s dýchacím přístrojem. Když jsem ho viděla, říkala jsem si, že tu pro něj prostě musím být. Za každou cenu.

Týden jsem ležela sama na novorozeneckém oddělení a docházela za malým broučkem na neonatologii. Mezitím přišly výsledky histologie a lékaři si mě nechali ihned zavolat. Když jsem přicházela do jejich ordinace, bylo tam spoustu lidí, což mi přišlo zvláštní.

Lékař mi řekl, že v jedné pánevní uzlině už byla metastáze, a proto by bylo dobré, kdybych podstoupila léčbu – 25 ozařování a 5 chemoterapií. To byla pro mě další rána. Pevně jsem věřila, že po operaci už bude všechno v pořádku, a znovu jsem se musela dávat dohromady a psychicky se připravovat na náročnou léčbu.

Z nemocnice jsme odcházeli po 21 dnech. Miminko už začalo přibírat a já začala sbírat síly na další náročné období.

Následovalo vyšetření PET/CT, při kterém mi do žíly vstříkli radioaktivní látku a poté pomocí CT skenovali, zda se v těle nenacházejí další nádory. Po tomto vyšetření jsem celý den nesměla chodit k malým dětem, abych je neozářila.

Výsledky tohoto vyšetření však konečně přinesly příznivou zprávu – v těle už nebyla nikde žádná nádorová buňka. Přesto mi bylo doporučeno následnou léčbu podstoupit, protože vyšetření nemusí být stoprocentní. Lékařka mi také sdělila, že tento typ chemoterapie je šetrnější a vlasy mi nevypadnou, což byla další dobrá zpráva.

Výsledek vyšetření mi ale nalil novou krev do žil. Najednou jsem se cítila báječně a měla jsem dostatek energie, abych si prošla celou léčbou.

Bylo pro mě velké štěstí, že jsem v tu dobu bydlela v Českých Budějovicích a na ozařování i chemoterapii jsem mohla docházet denně, takže jsem nemusela být hospitalizovaná.

Bylo mi stanoveno 20 vnějších a 5 vnitřních ozařování pánve a 5 chemoterapií.

Na ozařování jsem chodila každý den brzy ráno, abych mohla být co nejdříve zase doma. Bohužel radiologické oddělení praskalo ve švech, a tak jsem tam každý den vyseděla nejméně hodinu. Chemoterapii jsem měla vždy ve středu a byla to záležitost od rána až do dvou hodin odpoledne. Dostala jsem nějaké léky pro případ, že by mi po chemoterapii bylo špatně, ale většinou jsem se po ní cítila, jako kdybych si dala sklenku vína.

Nejhorší pro mě asi bylo trávení. Protože mi bylo ozařováno břicho, měla jsem neustále zažívací potíže a mohla jsem víceméně jíst jen vařené brambory a mrkev.

Během celé léčby mi byl manžel a celá rodina neskutečnou podporou. Starší děti byly po celou dobu u našich rodičů, takže toho nemusely být doma svědky. O miminko se v době mé nepřítomnosti doma staral manžel.

Celá léčba trvala přes dva měsíce a po této době se moje tělo začalo dávat dohromady. Gynekolog mi poté předepsal hormonální substituci, protože jsem přišla o vaječníky. Bála jsem se, jak budu fungovat po tak velké operaci a následné léčbě, ale tělo se rychle hojilo.

Ze začátku jsem měla dost návaly a následné tři měsíce se mi při vstávání motala hlava. Postupně však odezněly i tyto příznaky.

Nyní jsem šest let po operaci a už žádnou hormonální substituci neužívám. Nelíbil se mi její nežádoucí účinek v podobě zvýšeného rizika rakoviny prsu. Dohodla jsem se se svým gynekologem, že půjdu přírodní cestou. Chodím na kontroly k ajurvédskému lékaři a užívám přírodní doplňky stravy.

Jinak bych řekla, že se můj život po operaci nijak výrazně nezměnil.

Když jsem si před operací četla diskuze, že se můžu rozloučit se sexuálním životem, trochu jsem se toho děsila. Ale všechno je jako předtím.

Nikdy jsem netrpěla představou, že teď po operaci už nejsem žena. Spíš naopak. Myslím si, že je to také hlavně o přístupu člověka k danému problému.

Vždycky, když přišla špatná zpráva, zhroutila jsem se. Ale pak jsem nabrala sílu, odrazila se ode dna a šla dál.

A dnes, když se ohlédnu zpátky, si říkám, že jsem tehdy vlastně neměla jinou možnost. Měla jsem doma dvě malé děti a v břiše třetí miminko. Musela jsem bojovat.

A jsem nesmírně vděčná, že dnes můžu říct, že jsem tu. Že vidím svoje děti vyrůstat. ❤️