Můj příběh V. – Myslela jsem si, že těžší rozhodnutí už mě nikdy nečeká

Sedím proti dvěma lékařům u stolu, třesou se mi ruce. Sotva vnímám, jak mi vysvětlují, že trojčetné těhotenství prakticky nemá šanci na dobrý konec. Rizik pro děti je tolik, že by se rovnalo zázraku, kdyby byla všechna v pořádku, navíc při problému jednoho pravděpodobně přijdu o celé těhotenství. To je mi jasné taky. Jak se to mohlo stát?! Tohle jsem přece nechtěla.

Můj příběh V. – Myslela jsem si, že těžší rozhodnutí už mě nikdy nečeká Deníček IVF Zdroj: Canva

Doufala jsem, že se embryo uchytí aspoň jedno. Početí se nám přece už roky nedaří, jaká byla vůbec pravděpodobnost, že se uchytí dvě? A dokonce tři? To přece není snad ani možné. Co teď budeme dělat? Obvykle se takové případy řeší redukcí. Následuje dlouhé ticho… budu souhlasit? Ano, jistě, co jiného. Jiné řešení mě v tu chvíli nenapadá. Mám se tedy objednat do nemocnice, dostávám číslo, na které zavolat. Tam mi všechno řeknou a domluví se na dalším postupu.

Volá manžel. Ví, že bych prohlídku měla mít už za sebou, mělo to být jen na chvilku. Čeká dobré zprávy. Pozitivní test přece mám, podruhé už to určitě musí být v pořádku. Chvíli mám chuť telefon ani nezvednout, jak mu tohle mám říct? Volá znovu, asi už tuší, že je zase nějaký problém. Tak mu to řeknu. Na to se stejně nedá připravit. Chvíli je v šoku, že není schopný promluvit. Pak se ptá, proč se děje tohle právě nám. Okamžitě za mnou jede domů.

Probíráme situaci ze všech stran, googlíme všechny informace, které se dají najít, do rána čteme vědecké práce na téma redukce. Trochu nás to uklidňuje, zdá se, ten zákrok má velkou šanci na úspěch, že se tedy nakonec dočkáme dvojčátek. O tom, jak dokážu jedno ze svých vymodlených dětí obětovat, radši nepřemýšlím. Mám štěstí, že můj mozek v kritických situacích přepíná do zcela racionálního režimu, aspoň na venek. Uvnitř mi to trhá srdce a nemůžu uvěřit, že se to děje. Druhý den se tedy objednávám do nemocnice. Je mi pořád špatně, zvracím, nic nejím a už ani skoro nespím. Ideální začátek těhotenství.

Doktoři v nemocnici mě vyšetřují, už je mi úplně jedno, kolik jich je. Ano, je to skutečně trojčetné těhotenství, to je tedy rarita. No, to je moc hezké, že se jim to zdá zajímavé, mně úplně ne. Redukci mi představují jako v podstatě rutinní zákrok, riziko někde v řádu setin procent, dělají to levou zadní. Dobře, tak možná nebude tak zle. Na závěr mě ale znovu zaskakují otázkou – a necháme jedno nebo dvě? Koukám na ně dost překvapeně, proč bychom měli dávat pryč dvě? Se dvěma dětmi jsem počítala a chci je. Paní, uvědomujete si, že dvojčetné těhotenství není fyziologické? Hrozí spousta různých komplikací, předčasný porod je praktický jistý, a to je riziko vždycky. Uvědomte si, že taky máte určité zdravotní problémy, které se těhotenstvím zhorší, u dvojčetného těhotenství dvojnásob. Vaše tělo to nemusí zvládnout. O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Mám tisíc dalších dotazů, ale zdá se, že můj čas pro konzultaci vypršel, venku čeká fronta dalších. Tak si to promyslete do další kontroly, na té naplánujeme přesný termín. Provádí se to v 11. týdnu.

Další dny se střídavě vlečou, nebo mě naopak děsí, jak se ten datum blíží. Nevím, co mám dělat. Mám pocit, že jakékoli rozhodnutí udělám, bude to špatně. Manžel mě samozřejmě podpoří, ať se rozhodnu jakkoli. Jinak neví, co by mi poradil. Po nocích studuju všechno možné i nemožné o vícečetných těhotenstvích a redukci. Rozhodnutí měním desetkrát denně. Ještě po cestě do nemocnice nevím, co jim vlastně řeknu. Ptám se, co by udělal doktor. Tak nechme jedno a budete mít dál normální těhotenství, budete v klidu a dítě bude mít největší šanci, že ho donosíte. Dobře, tak jo. Ať má moje dítě co nejlepší podmínky. Sama nemůžu uvěřit tomu, že jsem to řekla. Roky toužím po dětech a teď dám dva tvorečky s bijícími srdíčky pryč. Ale jak bych mohla žít s tím, že bych si nechala dvě, něco se zkomplikovalo a špatně to dopadlo? Byla by to moje vina, že nežije ani jedno. Takhle mi to přišlo správné a rozumné. Manželovi nakonec taky. Pořád je mi strašně špatně a hodně mě bolí břicho. To je prý normální, tvoří se mi o hodně víc hormonů a děloha se musí roztahovat mnohem rychleji než u těhotenství jednočetného. Musím vydržet, po redukci mi bude líp. Utvrzuje mě to v tom, že bych dvojčetné těhotenství asi zvládala docela špatně. V kombinaci se stresem jsem úplně mimo, každý den jen přetrpím a přeju si, aby uběhl co nejrychleji. Chci to mít za sebou, to je moje jediná myšlenka. Mimochodem se dovídám, že nebudu moct jít na prvotrimestrální screening, protože by byl zkreslený vícečetným těhotenstvím. Půjdu místo toho až na odběr plodové vody v 16. týdny, do té doby nebudu vědět, jak jsme na tom s genetikou. Dítě, které má přežít, se vybere podle polohy.

Manžel mě veze do nemocnice. Po cestě nemluvíme, všechno už bylo řešeno mockrát. Já už ani nejsem schopná nic říkat, nic si myslet, nic cítit. Jsem unavená jako nikdy v životě. On vypadá, že taky moc nespal. Je mi to líto, tohle mělo být přece šťastné období. Bude na mě čekat. Dostávám antibiotika, změřit tlak, převléct, a jdu na sál. Nemám se bát, prý to bolí jen jako odběr plodové vody, a ten nebolí skoro vůbec. Jako injekce. To není ale to, co mě trápí. Mnohem horší je obrovský monitor zavěšený u stropu. Na něm vidím tepat tři srdíčka. Tři moje nenarozené dětičky. Otáčím hlavu, nechci vidět, jak se jim jehla se smrtícím roztokem zapichuje do srdíček, to bych měla před očima do konce života. Bolí to, hodně to bolí. Rozhodně ne jako injekce. Připadá mi to jako věčnost. Konečně doktor vytahuje jehlu, zdá se, že skončil. Sestra mě uklidňuje, že už to mám za sebou, a následuje: „Podívejte se, už je tady klid.“ V naučené reakci na to, že se mám někam podívat bez přemýšlení otáčím hlavu na monitor. Dvě ze srdíček už nebijou. Ten obraz asi budu mít před očima do konce života. Mám odejít, nohy mě ale neudrží. Odváží mě chvíli si odpočinout, než půjdu domů. Mám zimnici, volám manželovi, že chci pryč hned. Zdá se, že je to všem jedno, tak jdu. Chci jenom spát, nechci vnímat svět. Beru si panadol na bolest a zalezu do postele. Tečou mi slzy na polštář.

Druhý den se probudím překvapivě klidná. Po mnoha dnech jsem vyčerpáním spala jako zabitá, ani mě nebudily nevolnosti. Čekám jedno dítě, mám normální těhotenství. Takže jsem to všechno přežila a už mě čeká šťastný konec?

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
27
1.8.21 10:59

To museli být strašné chvíle….

  • Zmínit
  • Nahlásit
7516
1.8.21 16:59

To je moc smutné, ať vše dobře dopadne

  • Zmínit
  • Nahlásit
2165
2.8.21 13:05

A jak to pokračuje dál? Ta dvě embrya odejdou sama?

  • Zmínit
  • Nahlásit
560
2.8.21 14:18

Mrzí mě, co jste musela zažít 😕
Ale sakra v jakém pochybném CAR s jakými amatéry Vám zavedli tři (!) embrya 🤦🏻‍♀️ To se už dávno nedělá, protože může nastat tato situace a především se ukázalo, že to nijak nezvyšuje šanci na úspěch oproti zavedení jednoho. Naopak hrozí, že pokud to jedno bude špatné, může s sebou vzít i to dobré.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
2.8.21 14:26

@Ewangelle
To je právě to, nezavedli mi tři. Zavedli dvě, s mým absolutním souhlasem a srozuměním i s manželem, že můžeme mít dvojčata. Dokonce vzniklo podezření, že se jedno embryo rozdělilo a laboratoř si toho nevšimla, ale dělali nám záznam po minutách (nevím, jak přesně se ta metoda jmenuje), podle kterého se prokázalo, že to se nestalo. Jediné vysvětlení je, že po těch všech letech, kdy to prý u nás přirozeně nejde, se to ten měsíc podařilo zároveň z IVF i přirozeně a všechna embrya se ujala. Dodnes si říkám, co si to ze mě osud udělal za legraci, když předtím se nechytalo nic a nijak, a potom už bohužel také ne. Byli z té situace úplně v šoku jak v CARu, tak v nemocnici.

@jasna.s
Embrya neodejdou, proto se to musí dělat do 11. týdne, aby se „vstřebala“. Prostě samy zaniknou, aspoň by měly. U mě se to nepovedlo, bohužel.

  • Nahlásit
4173
3.8.21 19:25

Jak nepovedlo?

  • Zmínit
  • Nahlásit
617
4.8.21 10:18

No, tos to teda vyřešila..mohla ses aspoň pokusit o to, ty trojčata donosit..nebo aspoň dvojčata.. né, dvě necháš zabít, tohle nikdy nepochopím.. samozřejmě že hrozí komplikace při vícečetném těhotenství a narodí se dřív ale není to nic co by se nedalo zvládnout.. :?

  • Zmínit
  • Nahlásit
61
4.8.21 11:11

@Elin29 tak tyhle komentáře miluju… :roll:. V textu je napsáno, že má maminka zdravotní problémy a nedoporučili ji vícečetné těhotenství.

Snažíme se o dítě taky s partnerem, pokud bych měla čekat dvojčata, jedno bych dala pryč. Moje tělo by to nezvládlo, taky mám zdravotní problémy. Naprostý nesmysl riskovat svůj život pro nenarozené dítě.

Mamince přeju, aby zbytek těhotenství probíhal hladce. Hlavně žádné výčitky a myslet jen pozitivně :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
4.8.21 11:49

@Elin29
Ano, nevyřešila jsem to dobře. Ale ani dneska, s odstupem, si nejsem jistá, co by bylo dobré řešení. Dobré řešení by bylo tu situaci vůbec nepřipustit, to byla moje obrovská chyba a budu s ní žít do konce života. Tehdy v té situaci jsem dospěla k tomu, že je to to nejlepší co můžu udělat pro to, abych donosila aspoň jedno zdravé dítě. Pokusit se donosit tři, no…ono je to hezké se pokusit, ale když ten pokus nevyjde, bohužel si člověk nemůže říct hm, nevyšlo to, tak znovu a lépe. Možná by po tom pokusu zůstaly tři těžce nedonošené a zdravotně postižené děti. Že bych tohle svým dětem způsobila, to pro mě bylo prostě neúnosné. Dvojčata jsem původně i chtěla, jenže dokud člověk nějaký problém přímo nemá, podrobně to nestuduje. Taky mi přesně doktor řekl, že budou asi trochu nedonošená, ale s tím se dá dneska už pracovat, měla jsem úplně stejný názor. Ale pak mě uvedli do reality, že zdravá dvojčata jsou i normálně docela zázrak, často se u nich po porodu spoustu potíží řeší, což člověku nedojde když je pak už vidí větší zdravá, doslova doktor řekl, že celé novorozenecké oddělení je plné postižených dvojčat. Samozřejmě to nejsou všechna, spousta se jich narodí v pořádku, ale spousta taky ne. A v mém případě se riziko víc předčasného porodu ještě zvýšilo případnou redukcí jednoho. Navíc jsem těhotenství snášela extrémně špatně, zřejmě množstvím hormonů a stresem, takže jsem vážně pochybovala, jestli jsem vůbec schopná nějaké dítě donosit, spíš jsem v tu dobu měla dojem, že to možná nezvládnu ani já - ano, samozřejmě mi o život nešlo, ale mě to tak přišlo. Takže mi z toho prostě vyšlo, že jestli v té situaci, která už byla, chci, aby aspoň nějaké dítě mělo slušnou šanci být v pořádku, a ne aby se mi velmi pravděpodobně narodili trpící chudáčci od narození bojující o život, je to to jediné, co můžu dělat. Kdybych takhle otěhotněla přirozeně, asi by to bylo jiné, asi bych si řekla, že když to příroda tak zařídila, budu se snažit to zvládnout. Ale tady jsem věděla, že jsem to celé zavinila já, že já za tom mám zodpovědnost, a jestli z toho bude nějaké trpící dítě, jenom já za to můžu, ne žádný osud.

  • Nahlásit
Anonymní
4.8.21 11:53

@mamina2017
Nakonec buď zemřelé plody nebo ta redukce samotná způsobily zánět, v důsledku kterého třetí dítě v 6. měsíci zemřelo.

  • Nahlásit
1015
4.8.21 12:54

Velice smutný deníček…A v komentáři tedy čtu, že to vše bylo bohužel bez šťastného konce :( O to je to celé smutnější…Je mi to velice líto, zakladatelko

  • Zmínit
  • Nahlásit
7
4.8.21 20:45

Nechci být zlá, ale potrestala jste se nakonec sama. Vůbec jste těm miminkům nedala šanci na život. A doktoři toho navykládají… :zed: Kamarádce také radili redukci s tím, že pokud to nepostoupí, ohrozí to ji i děti. A dnes ma krásná zdravá trojčata. O děti se snažili skoro 10 let. Tohle byl pro ně zázrak. Druhé kamarádce zase dítě zakazovali kvůli silné cukrovce, že ji těhotenství ublíží a že nikdy nedonosí zdravé dítě. Světě div se, holka i ona jsou naprosto v pořádku. Jinde zase že někdo nikdy neotěhotní, a otěhotnět…doktoři nejsou bozi, měla jste se řídit srdcem…snad vás tato bolestná událost poučí. Život je dar a nikdo nemá právo ho jen tak někomu odepřít. Přeji Vám klid a mír.

Příspěvek upraven 04.08.21 v 20:46

  • Zmínit
  • Nahlásit
1241
4.8.21 22:06

@ZuKuRo pokud neumite podporit, tak alespon nerypejte do rany. To ze jste asi verici a navic matka hrdinka vas neopravnuje ublizovat autorce denicku. To, co se ji stalo, je zle, a nikdo nema pravo ji soudit. Verila lekarum, to je vse a doufala, ze donosi alespon jedno zdrave dite. Pokud ma nejake zdravotni problemy, vicecetne tehotenstvi by mohlo ublizit ji i detem. Tot vse.

  • Zmínit
  • Nahlásit
333
5.8.21 00:40

@ZuKuRo nic ubohejsie som tu na emimi necitala. Spina :zed:

  • Zmínit
  • Nahlásit
617
5.8.21 08:06

@Veverisek tak když máš takové zdravotní problémy, tak si tedy potom nepořizuj děti..jak jednoduché že.. jít už dopředu do těhotenství s tím, že když tak jedno dítě nechám zlikvidovat, tak jako kde to jsme? :roll:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.8.21 10:45

Věděla jsem, že tenhle deníček bude hodně kontroverzní, protože téma redukce kontroverzní rozhodně je, proto to taky pro mě bylo tak strašně těžké a vůbec jsem nebyla přesvědčená, že dělám dobře. A je to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla to popsat tak explicitně, samozřejmě vedle toho, že svěřit se s tím takhle asi nikdy nikomu nedokážu.

I samotný proces ivf je pro mě mírně kontroverzní a rozhodně nepovažuju za samozřejmost výrobu embryí jak na běžícím páse. Když se ale člověk do té situace dostane, zvažuje nejen dopad na svůj život, ale taky dopad na život svého partnera, a u mě převážilo to, že nám ke spojení vajíček a spermií někdo pomůže v laboratoři přece tak hrozného nic není. Jistěže kdybych měla na výběr a věděla, co se stane, radši bych dítě neměla vůbec. To jsem ale tušit nemohla.

Já jsem se rozhodovala jak jsem uměla, ve stresu a omezeném čase na přemýšlení. Kdybych věděla, co vím teď, nikdy, v žádném případě, bych zejména nesouhlasila s transferem dvou embryí, už vím i to, že i k tomu následnému rozdělení může dojít, ať je to jakkoli nepravděpodobné. To jsem třeba vůbec nevěděla, žila jsem v tom, že šestidenní embryo už by bylo rozdělené. Taky vím, že doktoři o hodně věcech řeknou, že je to v pohodě, a ono je to jen ve statistické většině v pohodě. V celém procesu ivf se ztrácí vědomí toho, že se jedná o lidské životy a manipulaci s nimi. Chceme za každou cenu dosáhnout těhotenství, směřujeme všechno k tomu cíli, všemi prostředky. V naprosté většině případů je to cesta k úspěchu a spoustě lidí to přinese štěstí. Zvrtne se to, zredukujeme, metody přece máme. I pro mě je to děsivé, no já už s tím nějak žít musím. A věřte tomu, že je to dost těžké, protože já jsem vždycky byla přesvědčená, že i kdybych otěhotněla neplánovaně a nechtěně, v žádném případě bych na potrat nešla. Bylo to zcela proti všem mým přesvědčením a tomu jak jsem to cítila, rozhodnutí ze zoufalství, jak bych mohla aspoň nějaké své dítě zachránit. Rozhodnutí, jestli obětovat své dítě aby jiné mělo šanci žít, i když zatím nenarozené, nikomu nepřeju.

Že toho doktoři napovídají… Ale komu člověk má tedy věřit, když jde o životy. Já zdravotník nejsem, nemám v tom oboru žádné vzdělání. Když mi řeknou, že má moje matka infarkt, taky přece nemávnu rukou, že toho napovídají a že to zkusíme nějak zvládnout, třeba to dopadne. Pokud se bez vzdělání rozhodnu proti doporučení doktorů mám určitě větší pravděpodobnost, že způsobím nějakou tragédii, než když je poslechnu. Kdybych se rozhodla trojčátka si nechat, nepřežila by to nebo v hodně špatném stavu, vyčítala bych si zas do konce života, že jsem doktory neposlechla a nedala šanci aspoň jednomu. A nebo by se stal zázrak a přežila by, dneska bych měla tři děti a byla strašně šťastná. Nevím. Rozhodování ve chvíli, kdy obě varianty mohou dopadnout zle, je nanic. Chápu, že každý by se přiklonil k jiné cestě. A taky málokdo opravdu ví, co by udělal, když v té situaci nebyl. Tyhle hraniční situace takové jsou, můžu si celý život říkat, že moje přesvědčení je nějaké, pak se mi to stane a člověk se sám nestačí divit, jak se zachová.

Ten rok bych nejradši ze svého života vymazala, nejde to. Ale třeba moje zkušenost od podobně situace někoho ochrání, varuje, aby se zastavil a přemýšlel o důsledcích takových drobností, jako je zaškrtnutí jedničky nebo dvojky ve formuláři a spoustu dalších podobných.

  • Nahlásit
Anonymní
5.8.21 12:38

@ZuKuRo jenže toto je o náhodě v blízkém pribuzenstvu se stalo, ze jedna cekala dvojčata doktoři ji to nedoporučili(předchozí sekce). Šla radši na potrat, jenz za 3/4 roku otěhotněla znovu. Rekla si, ze k ni zo dítě fakt chce, porodila v 28tt a to dítě to ma sakra těžký, hromadu zdravotnich problémů. Takže kdyby si nechala ty dvojcata, tak je 100% nedonosi do kloudnyho tydne a ještě by riskovala rupturu dělohy. Další s cumrovkou co ji miminko zemřelo…ale určitě máš dítě na 1. Dobrou jinak by si toti nenapsala. @Elin29 nikdy nevíš ci tě s nedonosencem čeká. Ono se to kecá, když v té situaci nejsi

  • Nahlásit
264
5.8.21 21:42

Zakladatelko, už v minulém deníčku jsem Vám chválila výjímečný styl psaní, moc hezky by se to četlo, jen kdyby nešlo o tak smutné téma, jako je ztráta dítěte/dětí.

Moc mě mrzí, že vám toho osud tolik naložil. Nemusíte nikomu nic vysvětlovat, v té chvíli jste se rozhodla tak, jak jste to cítila a co jste považovala za co nejmenší zlo.

Moc vám přeji v životě jen to nej, hlavně štěstí a zdraví. Bude líp.

  • Zmínit
  • Nahlásit
9857
5.8.21 21:57

Holka tohle musela být hotová Sophiina volba, někdy si s náma ten osud fakt zahrává… :zed: :hug: 8o Dvojčata v rodině máme, narozená o 2 měsíce dřív, ale v pořádku. Coby kdyby už je zbytečný řešit, udělala jsi, co jsi mohla a nejlíp jak jsi mohla, vzhledem k situaci a informacím co jsi měla. Tohle je vážně extrémní smůla, to bych taky nevěřila, že se může stát, aby se ve chvíli oplodnění uměle zadařilo i přirozeně - vy jste před IVF neměli třeba zákaz styku? :think: Myslela jsem, že se před podobnými zákroky nějaká abstinence doporučuje, možná se ale pletu a je to v jiných případech např. stimulace apod. Ale nikdy bych si jako některý expertky tady nedovolila tvrdit, že jste měli něco udělat jinak a kdyby tohle tak by se nestalo tamhleto!

  • Zmínit
  • Nahlásit
9857
5.8.21 22:10

@ZuKuRo ty voe ty ses taky chytrá jako rádio 8o :roll: :zed: mlčeti zlato no, co na toto říct… :think: :nevim: s @Elin29 si fakt podejte ruce a nechte se vyfotit - komu tím prospějete, že si tu honite triko, autorce určitě ne…ale jestli jste se toho nevšimly, nepsala to proto, aby ji někdo utěšoval, spíš jako upozornění, co se může stát a normálně to nikoho nenapadne, vy už jste někdy o podobném případu slyšely, že hned víte, co a jak se mělo/nemělo udělat?

  • Zmínit
  • Nahlásit
197
6.8.21 00:15

Mila autorko denicku, je mi MOC lito, co vas s manzelem potkalo a drzim vsechny 4 👍, aby Vam priste medicina pomohla a ne Vas postavila doslova pred Sofiinu volbu.

Sama jsem byla v trochu podobne situaci (ale samozrejme situace nejsou srovnatelne!!!). Jedno z jednovajecnych dvojcat od zacatku bylo mensi. Od 20tt na hrane a zacal kolotoc - plodovka, caste UTZ, podle hodnot z krve jsem mela uz davno potratit (tak male byly) a porad se resilo, jestli jednoho „zastavit“ (jenze bezel cas, pak uz to je na komisi) nebo jaky je duvod, ze roste tak pomalu (nemoc??? jak vazna??? nikdo nevi)(meli kazdy svoji placentu a obal). Mimojine mi ze stresu vypadala asi tretina vlasu (ja vim, to je prkotina, ale doklada miru stresu).

Uprimne, jakkoliv je tema denicku kontroverzni, tak si myslim, ze autorka si nezaslouzi kritiku a uz vubec ne „hnusne“ komentare!

Vy, ktere ji velmi kriticky komentujete, byly jste nekdy v podobne situaci? Kombinace snazeni o miminko, stres, tehu hormony, kdy doslova nevite, odkud zase prileti negativni zprava (kterou mozek uz ani neprijima a mate pocit, ze sedite v kine a vas zivot je nejaky sileny film, ale vy preci odejdete z kina a bude zase vse OK, ale pak Vam dojde, ze to uz tak nebude)?

Autorko, drzim palce :palec: :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
463
6.8.21 08:04

@Janiky2 a jak to dopadlo? :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1
6.8.21 10:17

Až nyní jsem si uvědomila, že o tomto tématu se vůbec nepíše. Asi chápu mnohé reakce (i když mi přijdou odporné), ale autorce moc děkuji, že něco takového napsala. Jen dodám, vykašlete se na obhajování svého postupu, ti, kteří pochopit nechtějí, tak nikdy nepochopí a vám to bude brát síly z budoucího dobrého příběhu. Ve vaší situaci jsem nebyla ani nejsem, já bych to asi psychicky neustála celkově.
Nevím jak čerstvé to je a nechci pátrat. Doufám, že se Vám podařilo si odpustit, pokud jste nějaké pochyby o sobě měla, odpustit všem, nabrat klidnou mysl, z které jak tuším po přečtení další části už nelze jednu věc smazat a nechat věci plynout.
Taky doufám, že vztah vydržel, že jste to zvládli, že máte vedle sebe skvělého chlapa na stejné vlně a ať se rozhodnete, co dál jakkoliv, tak držím pěsti ať se tato cesta zdaří.

A už ty hloupé reakce tady nečtěte!

p. s. psaní vám jde skvěle

  • Zmínit
  • Nahlásit
197
6.8.21 23:38

@Lorry1 tuktuktuk zatim dobre :palec:
Navzdory vsem vysetrenim (soucasna medicina to neumi zjistit in utero) stejne jeden z kluku skoncil v inkubatoru se sondou do briska a intravenozne s glukosou… Silenej stres - kazdy dvojce na jinem odd porodnice a ja mezi nimi behala. Dneska jsou jim skoro 2 roky a tuktuktuk zatim vypada, ze vse OK.

Ale prave proto chapu zakladatelku, ze tohle rozhodnuti bylo peklo. Take nam lekari zminovali moznost ukonceni jednoho, ale ja mela za sebou uspesne tehu se starsi dcerou a dvojcata pocata fyziologicky. Takze ohromne plus vuci autorce, kterou ale chapu a drzim palce :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2321
7.8.21 06:58

Jsi neskutečně silná žena!! :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
8.8.21 06:05

Chápu tě. Opravdu. Zažila jsem to. Jen s tím rozdílem, že mi vložili 2 embrya a to jedno se ještě rozdělilo. Já jsem musela podstoupit redukci kvůli tomu že během 2 měsíců se mi zhoršil, tak zdravotní stav, že bysme to nezvládli nikdo(selhávaly mi játra štítná žláza úplně mimo a nemohla jsem jíst a pak už ani pít). Zvracela jsem i víc jak 40× za 24 hodin. Za 2 měsíce jsem uhodila 11kg. Bylo to hrozné období. Kdyby to šlo nechám si všechny a to jsme finanční průměr, ale byla bych za ně šťastná. Redukce na poprvé nevyšla (špatně položené placenty). Dokonce vyšla až napotřetí. Ta bolest fyzická a hlavně psychická :,( :,( :,( Naštěstí mám aspoň syna 3 roky. Je to můj bojovník. Ale vždy jsem chtěla děti 3. Nevím, proč si se mnou osud tak zahrál a hraje dál :,( Hodné sil a snad ti taky aspoň to jedno Bůh dopřeje :andel: P.

  • Nahlásit
Anonymní
8.8.21 19:18

Před šestncti lety jsem byla ve stejné situaci. Děti počaty přirozeně, ale po hormonální stimulaci (Clostilbegyt). Chtěla jsem dvojčata a počala jsem trojčata. Doktor mi hned nabídl redukci a vyvětlil mi, jak je to s těmi zdravými trojčátky a s postiženými trojčátky.

Chtěla jsem dvojčata, tak jsem svolila k redukci jednoho plodu. Narodila se mi dvojčátka, holčička a chlapeček, ovšem ve 26. TT. Bylo to docela peklo, dvě extrémně nezralé děti, ale dopadlo to dobře a dneska ti nezralci nastupují oba na SŠ.

S redukcí jsem ani moc neváhala, lékaři mi řekli, že zvýším šanci na přežití těm dvěma zbývajícím dětem. Ale když byl dvojčatům rok, začala jsem myslet na to třetí a i teď si na něj občas vzpomenu. 10 let jsem se trápila, měla jsem za to, že předčasný porod byl moje vina, protože jsem byla na té redukci. Měla jsem zánět dělohy a děti se musely narodit dřív, aby přežily. Myslím, že moje tělo nebylo stavěné ani na dvojčátka a že kdybych bývala nechala trojčátka, děti by zemřely všechny ještě před tím, než by byly schopné záchrany.

Autorko, nevšímejte si hnusných komentářů, kdo to nezažil, nikdy to nemůže pochopit.
Držte se a přeji Vám hodně štěstí. :kytka:

  • Nahlásit
1057
10.8.21 14:11

Vůbec tuto situaci nezávidím a přeji jen dobré… :mavam: každopádně jsem měla za to, ze v posledních letech se vkládá jediné embryo, ony jsou podle toho cary hodnocené.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
10.8.21 17:52

@ivabozi
Doktor nám to tehdy nabídl s ohledem na to, že už jsem nebyla nejmladší, neměla jsem ještě žádné dítě a embryí jsme měli docela hodně s tím, že je větší šance, aby se aspoň jedno uchytilo, a kdyby dvě, tak to u mě vlastně není problém. Problém ale byl, že mým cílem tehdy byly ty dvě čárky, studovala jsem všechno o tom jak otěhotnět, ale třeba o komplikacích, které mohou nastat v těhotenství nic. O dvojčatech jsem věděla jen to, že maminky bývají vyřízené a bez pomoci rodiny to těžko zvládají. Nic o bojích o každý den u předčasně narozených, aby byly schopné samostatného přežití bez následků. Upozornění o možnosti předčasného porodu jsem vzala úplně na lehkou váhu, když už se to tedy dnes běžně zvládá. Vůbec jsem si neuvědomovala, že množství hormonů je mnohem větší a proto taky je těhotenství víc zatěžující, zdravotní potíže, které by člověk měl i tak se násobí. Ale moc jsem si ani nepřipouštěla, že by nakonec dvě mohly být když předtím transfer nevyšel, a přitom to byl teprve první KET, takže šance velká. Mělo to být mnohem víc promyšlené rozhodnutí.

  • Nahlásit
8535
13.8.21 22:12

@ZuKuRo taky mi říkali, že svoje děti nikdy mít nebudu..že je marná snaha.. vyhlášená Mudra Ulcova-Gallova..a světe div se..co čert nechtěl, přišel covid a po šesti letech slz, klečení na kolenou a prošení Boha o dítě jsem zůstala těhotná a teď mi tu chrni syn :) souhlasím s příspěvkem..sama jsem těžce nemocná a donosit, sice jen jedno, se mi povedlo..

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
16.8.21 19:58

To mě mrzí, že tohle nedopadlo.. Já bych trojčata ráda. Vždyť se narodilo tolik zdravých trojčátek ;)

  • Nahlásit