Můj syn se oženil. A já pochopila, že každá tchyně má svoji tchyni

Když se můj syn ženil, měla jsem jediné předsevzetí. Nebýt ta, která všechno ví nejlíp. Ta, která radí, i když se jí nikdo na nic neptal. Ta, která přijede na návštěvu a během pěti minut přerovná myčku, protože „takhle se tam toho přece vejde víc“.

Říkala jsem si, že budu prostě tchyně, kterou budou všichni chválit. Pak jsem poznala tcháni mého syna. Od té chvíle jsem pochopila, že život má mnohem větší smysl pro humor, než jsem si myslela.

Na rodinných oslavách sedíme naproti sobě jako dvě zkušené diplomatky. Obě se usmíváme, obě tvrdíme, že mladým do ničeho nemluvíme, a obě velmi pozorně sledujeme, co se kolem nás děje. Já si všimnu, že vnouče běhá bosé po trávě. Ona si všimne, že už mělo být namazané opalovacím krémem. Já přinesu domácí bábovku. Ona domácí pomazánku. Já pochválím syna, jak krásně ugriloval maso. Ona nezapomene dodat, že její dcera všechno marinovala už den předem.

Nikdy se nehádáme. To by bylo příliš okaté. My vedeme mnohem sofistikovanější souboj. Soutěžíme o to, která první nabídne hlídání, která rychleji vytáhne náplast na odřené koleno nebo která dřív zahlédne, že dítě potřebuje na záchod. Jsou to drobnosti, kterých si ostatní možná ani nevšimnou. My ale přesně víme, že právě tady se odehrává tiché mistrovství světa tchyní.

Nejlepší je naše oblíbená věta: „Já vám do toho nechci mluvit…“

Po ní obvykle následuje několikaminutová přednáška o tom, do čeho jsme vlastně vůbec nechtěly mluvit.

Můj syn přitom žije v přesvědčení, že jsme si se snachinou maminkou báječně sedly. A vlastně má pravdu. Sedíme. Každá na jedné straně stolu a obě děláme, že nás vůbec nezajímá, jak mladí vychovávají děti, zařizují domácnost nebo kam pojedou na dovolenou.

Jenže čím déle se známe, tím častěji zjišťuji jednu nepříjemnou věc. Ona je mi vlastně strašně podobná. Obě chceme, aby byli naši dospělí potomci šťastní. Obě máme potřebu pomoct, i když pomoc nikdo nevyžádal. Obě si občas myslíme, že naše zkušenosti by jim ušetřily spoustu práce. A obě se musíme učit tu nejtěžší rodičovskou disciplínu ze všech – nechat své děti dělat věci po svém.

Někdy se přistihnu, že už otevírám pusu, protože bych chtěla poradit. Pak se podívám naproti na druhou babičku. Vidím, že otevírá pusu úplně stejně. Na okamžik se na sebe podíváme, usmějeme se a obě ji zase zavřeme.

Nejlepší tchyně asi není ta, která má vždycky pravdu. Ale ta, která ji občas dokáže spolknout.?