Myslela jsem, že je to konečně ten pravý. Pak mě kontaktovala jeho manželka

Měl jen jednu vlastnost, která mě občas trochu štvala. Nikdy neměl čas o víkendech. Někdy zmizel na celý večer, jindy se ozval až druhý den. Vysvětloval to prací. Říkal, že je rozvedený, ale o víkendech si bere děti.

Vídali jsme se několik měsíců a já byla slepá. Věřila jsem mu, jakoukoliv moji pochybnost dokázal vyvrátit. A hlavně nám to skvěle klapalo v posteli. I když mě občas napadlo, jestli mi říká ve všem pravdu, nakonec jsem to hodila za hlavu. Bylo mi prostě dobře.

Jenže po čase jsem chtěla víc. Toužila jsem po společné dovolené, bydlení, budoucnosti. A v tu chvíli Jiří začal couvat. A pak mi jednoho dne napsala jeho manželka. Byla to studená sprcha, kterou jsem absolutně nečekala.

Seděla jsem zrovna doma s kávou a úplně obyčejným pocitem, že mám před sebou normální den. Během několika minut se mi celý vztah převrátil naruby.

Zjistila jsem, že muž, se kterým jsem plánovala budoucnost, má doma ženu, děti a život, o kterém jsem neměla ani tušení.

Najednou mi začaly docházet všechny ty podivné maličkosti, kterým jsem předtím nevěnovala pozornost. Proč jsem nikdy nebyla u něj doma. Proč některé večery nebyl k zastižení. Proč měl telefon pořád u sebe. Proč byly naše společné plány vždycky tak trochu podle jeho kalendáře.

Člověk si zpětně dokáže poskládat úplně všechno. Jenže v tu chvíli už je pozdě.

A pak přišla ještě jedna nepříjemná věc. Došlo mi, že jsem si celou dobu představovala, jak spolu jednou budeme. Kam pojedeme, kde budeme bydlet, jak budou vypadat obyčejné neděle. Zatímco on měl tyhle obyčejné neděle dávno naplánované s někým jiným.

Když jsem se ho zeptala, proč mi to neřekl, přišly samozřejmě všechny klasické důvody. Manželství už nefunguje. Chtěl odejít. Bál se, že mě ztratí. Potřeboval čas.

I když mi to rvalo srdce, okamžitě jsem to ukončila. Věděla jsem, že s ženatým mužem nic mít nechci. Samozřejmě mě to stálo hodně přemáhání, probrečených nocí i dost nepříjemných „útoků“ od jeho ženy, která mě nazvala děvkou.

Jiří se navíc projevil jako totální slaboch. Zablokoval si mě všude, kde to šlo. Jako bych neexistovala. A pak mě nenápadně sledoval v parku, aby mi vyznával lásku. A opět sliboval, že to vyřeší. Trvalo to pár týdnů, než se mi podařilo se ho „zbavit“ a vysvětlit jeho ženě, že se mýlí.

Teď mám už klid, ale chlapa nechci vidět hodně dlouho.