Myslela jsem, že jedu na dovolenou bez dětí. Pak jsem dorazila k moři

Nechci, aby to vyznělo hrozně. Děti mám ráda. Sama jsem matka a dobře vím, že děti prostě jsou děti. Běhají, smějí se, někdy pláčou a občas mají potřebu dát celému okolí vědět, že právě skočily do bazénu. Jenže tentokrát jsem si představovala něco trochu jiného.

Klid. Knihu. Kávu, kterou vypiju ještě teplou. Možná odpoledne u bazénu, kde nebude každých deset vteřin někdo volat „mamííí, koukej!“. S manželem se nám totiž podařilo děti udat a mít pro sebe celých deset dní. Tak jsem se těšila na ten klid. Ještě jsme si s manželem dělali legraci, že doufáme, že celou dobu malé dítě neuvidíme.

Proto jsme vybrali místo, které se na první pohled neprezentovalo jako typický rodinný hotel. Žádné tobogány, dětské animační programy od rána do večera ani fotografie usměvavých dětí s nafukovacími jednorožci. Říkala jsem si, že jsme to vymysleli dobře.

Manžel prohlásil, že to bude určitě hotel pro důchodce. A já říkala, že mi to nevadí. Starší lidé nedělají hluk, což je přesně to, co potřebujeme.

Ticho.

Jenže realita byla úplně jiná. Hotel sice nebyl plný dětí, to jsme odhadli dobře, ale stačilo projít pár minut k moři a člověk měl pocit, že se ocitl uprostřed školního výletu.

Teprve na místě jsme zjistili, že kousek od našeho hotelu je obrovský rodinný resort se vším, co si dítě dokáže přát. Bazény, skluzavky, animační programy a snad i vlastní malý aquapark. A protože pláž před hotely byla společná, děti se přirozeně přesouvaly úplně všude.

První den jsem dorazila k moři, rozložila ručník a rozhlédla se kolem sebe.

Děti.

Všude děti.

Ve vodě, na břehu, s kyblíčky, míči a nafukovacími zvířaty. Některé běhaly kolem rodičů, jiné stavěly hrady z písku a další se snažily přesvědčit svět, že právě jejich skok do vody je událost, kterou rozhodně nesmíme přehlédnout.

Podívala jsem se na manžela.

On se podíval na mě.

A oba jsme věděli, že náš sen o deseti dnech bez jediného malého dítěte právě skončil.

Jenže pak se stalo něco, co jsem opravdu nečekala.

Ty děti byly úplně v pohodě.

Ano, bylo jich hodně. Fakt hodně. Ale nekřičely. Nebrečely. Neječely tak, že člověk každých pět minut přemýšlí, jestli někde nedošlo k vážné nehodě. Hrály si, smály se, běhaly a blbly ve vodě, ale nějak normálně.

Jedno odpoledne jsem seděla u moře a kolem mě bylo snad dvacet dětí. A já si teprve po chvíli uvědomila, že mě vlastně vůbec neruší.

To mě překvapilo nejvíc.

Protože jsem si před dovolenou byla téměř jistá, že problém je v počtu dětí. Že čím víc dětí na jednom místě, tím větší hluk a tím rychlejší cesta k nervovému zhroucení.

Jenže možná to tak jednoduché není.

Možná nejde ani tolik o to, kolik je kolem vás dětí. Ale o to, jak se chovají ony – a vlastně i my dospělí kolem nich.

Každopádně jsem nakonec zjistila, že můžu sedět u moře, číst si knihu a mít kolem sebe spoustu dětí, aniž bych měla potřebu hledat nejbližší hotel určený výhradně pro dospělé.

Což bych před deseti dny považovala za úplně ideální dovolenou.

A teď tu sedím, kolem mě děti staví hrad z písku a já přemýšlím, jestli jsem se vlastně celou dobu nespletla.

Dokonce mi některé z nich připadají docela roztomilé.

Ne, úpal opravdu nemám.