Na firemním večírku jsem si spletla kolegu. To, co se stalo potom, byl osud

Na firemní večírky jsem nikdy moc nebyla. Člověk se tam většinou snaží vypadat, že se skvěle baví, i když polovinu večera přemýšlí, kdy už bude společensky přijatelné odejít domů. Tentokrát jsem ale zůstala déle než obvykle. Dala jsem si pár skleniček, povídala si s kolegy a postupně jsem přestala řešit, kolik je hodin a jestli mě někdo vidí, jak se směju o něco hlasitěji, než je v práci zvykem.

Na firemním večírku jsem si spletla kolegu. To, co se stalo potom, byl osud Na firemním večírku jsem si spletla kolegu. To, co se stalo potom, byl osud Zdroj: Canva

Pak jsem zahlédla muže stojícího kousek ode mě. Stejná postava, podobná košile, stejné vlasy jako kolega, se kterým jsem se předtím celý večer bavila. Byla jsem přesvědčená, že je to on. Přišla jsem k němu zezadu, položila mu ruku na rameno a začala pokračovat v našem rozhovoru, jako kdybychom spolu mluvili celou dobu. Pronesla jsem něco ve stylu: „ Doufám, že jsi na mě nezapomněl.“ Jenže muž se otočil a ejhle. Byl to někdo úplně jiný.

Kolega, kterého jsem samozřejmě znala od vidění, ale do té doby jsme spolu prohodili asi tolik slov jako dva lidé ve výtahu. V tu chvíli jsem si přála zmizet. Nejraději bych se rozpustila v podlaze a nechala tam po sobě jen skleničku.

Místo toho pronesl: „To rozhodně ne, Vás bych si pamatoval“ a oba jsme se začali smát. A protože už nebylo co zachraňovat, začali jsme se bavit. Zjistila jsem, že je vlastně docela vtipný. On zase zjistil, že jsem prý mnohem méně upjatá, než si o mně v práci myslel.

Druhý den jsem se mu samozřejmě vyhýbala. Jenže on se mi nevyhýbal. Naopak. Začal se se mnou bavit v práci, chodil za mnou na kafe a nějak podezřele často se objevoval tam, kde jsem byla já. Já si říkala, že je to jen dozvuk toho večírku a že za pár dní to přejde. Nepřešlo.

Začali jsme spolu chodit na obědy, potom na kafe i mimo práci a nakonec na první rande. Celé to bylo trochu absurdní. Vlastně jsem ho vůbec neznala a nebýt mého večírkového omylu, možná bychom kolem sebe chodili další roky a maximálně se zdravili na chodbě.

Když jsme to později vyprávěli ostatním kolegům, samozřejmě se z toho stal nejlepší příběh firmy. Někteří tvrdili, že přesně takhle vypadá nábor nových zaměstnanců, jiní si ze mě dělali legraci, že bych si měla plést lidi častěji. A já jim dnes nemůžu úplně odporovat.

Protože za pár měsíců máme svatbu. Dodnes nechápu, jak jsem si ho mohla splést. Ale ještě víc nechápu, jak jsem bez něj mohla tak dlouho žít.

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
29
15.10.26 21:16

To je hezký příběh. Přeji hodně štěstí a ať jste spokojení :-)

  • načítám...
  • Zmínit