Na smrt blízkého se nelze připravit

O životě

Hodně věcí bereme v životě jako samozřejmost. Když večer zapadne slunce, ráno zase vyjde. Když v noci usnu, ráno se zas probudím. Když máme své blízké jeden den, budou tu i ten druhý. Jenže to poslední neplatí.

Na smrt blízkého se nelze připravit

Z rodiny jsem měl nejbližší vztah trochu netypicky k babičce. Nebylo to proto, že se narodila ve stejném znamení. Jako o malého kluka se o mne často starala a později, když jsem začal chápat různé složitosti života a všeho, co nás v něm potká, se pro mne stala jakýmsi vzorem. Ze čtyřech vnoučat jsem s ní strávil určitě nejvíce času. Teď už mi zbyly jen vzpomínky, a otisk její osobnosti ve mě. Babička totiž umřela.

Přede mnou o tom poprvé mluvila na Vánoce. Loučili jsme se a ona mi řekla, že jsou to Vánoce poslední. „Už mi to stačilo,“ řekla a já se otočil. „Co to říkáš, babi?“ „Už mi to stačilo, už jsem žila dost dlouho.“ Měla sice už svůj věk, jedenáctým rokem byla bez dědy, ale nic vážného ji netrápilo. „Babi, tak vydrž alespoň do konce února, na moje narozeniny. Bude velká oslava a chci tě tam mít,“ rozloučil jsem se s ní s nadějí, že s prvními slunečnými dny pookřeje, tak jako každý rok. Tentokrát ne.

Při dalších návštěvách jsem v ní pozoroval změny. Rovný postoj se změnil ve shrbený, vytrácela se jí chuť k jídlu. Čím dál více vzpomínala na mládí. Jednoho dne zkolabovala a odvezli ji do nemocnice. Nechtěla umřít v cizím prostředí, a tak si vyžádala návrat do svého pokoje v domově seniorů. Přestala jíst, pít, nemohla se již zvednout z postele a vyžádala si návštěvu blízkých. Když jsem u ní byl, fascinoval mě její klid. Klid člověka, který ví, že život prožil tak, že se smrti bát nemusí.

Lékařská etika nedovolí nechat člověka zemřít, i když se pro to sám rozhodne, a tak byla babičce po čtyřech dnech nasazena umělá výživa a kyslík. A její odchod se tím natáhl na dva měsíce. Dva měsíce, během kterých jsem byl vystavován otázkám, na které neexistují správné odpovědi. Nebo alespoň já je nenacházel. Jednou, když jsem u babičky seděl, přestala dýchat. Mám zavolat pomoc? Nebo ji nechat v klidu jít? Po nekonečně dlouhých vteřinách začala dýchat sama. Při dalších návštěvách přestávala slyšet a čím dál více spala. Nikdy se ale nezapomněla usmát, když jsem přišel, a zamávat, když jsem odcházel. A já u ní často jen seděl, protože to bylo jediné, co jsme ještě spolu mohli dělat. Jen spolu být. Čím dál víc se její vědomí ocitalo na hraně světů, povídala věci, které nikomu nedávaly smysl. Jednou třeba říkala: „Už běž, běž domu. Já tě doženu, budu pořád s tebou.“ Pro mě to bylo potvrzení toho, že naše propojení nezmizí. Že mě samotného babička nenechá, a i když tu nebude fyzicky, její duše se ke mně připojí.

Vydržela do mých narozenin, popřála mi všechno nejlepší a řekla, že nechce kazit oslavu a ještě vydrží. To už často naříkala bolestí a já v sobě našel něco, o čem jsem dosud neměl tušení. Totiž že budu někomu přát, ať už může opravdu v klidu ze světa odejít. Pořád to byl můj blízký člověk, i když už jsme si skoro nemohli povídat, v nemohoucnosti se přeci nestala někým jiným… Zeptala se, kdy se velká oslava koná, aby ji nezkazila. Konala se v neděli, v úterý babička vydechla naposledy.

A já poznal další věc, kterou jsem neznal. Nebo alespoň ne s takovou intenzitou. Pocit, že se ještě něco mělo odehrát, že to není vše. A noční úzkosti, kdy jako by mi někdo páskem škrtil hrudník a já se nemohl nadechnout. To druhé zmizelo, jako by nikdy nebylo, až po kremaci. Možná mě svíral pocit, že dokud tělo babičky zůstává zde, nemůže její duše na druhý břeh. Nevím. Ale byl jsem rád, že to bylo pryč. Silný pocit, že se ještě něco mělo nebo má stát, ve mně pořád je.

Považuji se za vyrovnaného, racionálně uvažujícího člověka. Pár ztrát blízkých jsem už zažil, tentokrát jsem to však prožíval velmi silně. Možná i s vědomím, že každé další úmrtí už budou jen takto blízcí lidé. Pokud tedy nebudu dalším na řadě já. A tak stále přemýšlím. Bylo dobře, že odchod babičky trval tak dlouho, a mohl jsem se na něj nejen připravit, strávit s ní ještě hodně času a nakonec jí jej dokonce i přát? Je to pro blízké lepší způsob smrti, než smrt náhlá, nečekaná? Odpověď jsem nenašel. Řekl bych, že na žádnou smrt se nedá připravit. Jediné, co můžeme udělat je žít tak, abychom si nemuseli vůči zesnulým nic vyčítat. Zkusit mít věci s blízkými vždy urovnané. Nebát se jim sdělit, že je máme rádi. Vždyť není jistotou, že ten, kdo dneska usne, se ještě zítra probudí. A sami máme žít tak, abychom se nebáli umřít. Kdyby to s tím rájem či peklem byla pravda. To je to, co jsem si ze smrti babičky odnesl.

Váš příspěvek
Twin_Star
Ukecaná baba ;) 1567 příspěvků 10.04.19 01:41

Moje maminka umřela náhle, bez pomalého umírání, na infarkt. Bylo jí 60, letos na konci dubna je to 10 let. Bylo to to nejhorší, co mě kdy potkalo. Dneska zpětně jsem ráda, že umřela náhle, bez umírání. Ten šok byl těžký pro mě, ale ona se aspoň netrápila…I když si prý asi 14 dní stěžovala na bolest na hrudi, ale to mi tajila a neřekla. :(

Mar__tanka1983
Generální žvanilka 21283 příspěvků 9 inzerátů 10.04.19 09:13

Krásně napsané :srdce: Mám podobnou vzpomínku ve svém srdci.
Můj dědeček zemřel poté, co při relativně dobrém zdraví upadl a uhodil se do hlavy. Napřed vypadalo vše v pořádku, už sme ho skoro balili domů, ale pak zlom, krvácení do mozku, i tak trvalo nějakých 14 dní, než vydechl naposledy. Jak říkáš, člověk se na to připraví, zároveň v posledních dnech už si skoro přeje, aby odešel v pokoji.
Dědu jsem v nemocnici navštěvovala skoro každý den, i když už byl stabilně v bezvědomí, ale držel se zuby nehty (i lékaři byli překvapení, jak tuhý měl kořínek), vyprávěla sem mu o synkovi, jaké je počasí, prostě aspoň pár milých slov. Dodnes nevím, jestli to mělo spojitost, ale jedno odpoledne jsem dědovi při odchodu pošeptala, že jestli chce odejít, ať jde, že se nemusí bát, že se postaráme o sebe, a že se mu postaráme i o babičku…zemřel druhý den. Občas si říkám, že možná opravdu potřeboval ujistit, že to zvládnem, než mohl s mírem v duši jít :nevim: :srdce:

Příspěvek upraven 10.04.19 v 09:14

yoshua
Zasloužilá kecalka 684 příspěvků 10.04.19 09:20

Před necelými třemi týdny zemřel jeden z mých nejbližších lidí. Náhle a v mladém věku. Můj mozek to nedoáže zatím zpracovat, nelze se s tím vyrovnat. Úplně jsem přehodnotila to, co je životě důležité. Nic už nebude jako dřív.

Andymo
Kecalka 230 příspěvků 10.04.19 10:49

Hezky napsane :hug:

Premek_Orac
Kelišová 5132 příspěvků 10.04.19 12:26

@Twin_Star Ahoj, je mi líto, že maminka odešla tak brzy a chápu, že místo, které měla ve Tvém srdci zůstane prázdné, ani čas to nezahladí.
Není moc co k tomu dodat, snad jen, že maminka by byla ráda, jak hezky na ní vzpomínáš.

Premek_Orac
Kelišová 5132 příspěvků 10.04.19 12:28

@Mar__tanka1983 Děkuji za Tvou zkušenost, někdy jsou věci, které nemají racionální vysvětlení. A opravdu, jakoby někdy ti odcházející i svůj odchod řídili podle nás…

Premek_Orac
Kelišová 5132 příspěvků 10.04.19 12:31

@yoshua Ahoj, to je mi moc líto. Jedné mé kamarádce zemřel muž při nehodě (zmínil jsem ji v jiném deníčku), hodně jsme se o tom bavili a dospěl jsem k názoru, že někdy je životním darem poznat hezkého člověka, ikdyž nám potom z života náhle zmizí. Že je to lepší, než jej minout. Hodně síly.

Premek_Orac
Kelišová 5132 příspěvků 10.04.19 12:32

@Andymo Děkuji za pochvalu, která je tou největší motivací pro nesebevědomého autora psát dál. Měj hezký den.

Vemas
Kelišová 5610 příspěvků 10.04.19 14:16

Je to smutny, ale rika se, konec dobry-vsechno dobre :hug:
Ja se starala o nemocneho tatinka, byt s nim a drzet ho za ruku, kdyz vydechl naposledy beru jako nejsilnejsi zazitek v mem zivote. Vedomi, ze jsem jsem s nim rozloucila, rekla mu vse co jsem chtela me drzi nad vodou :srdce:
Ja verim, ze po smrti je neco dalsiho, hezciho. Tata se po smrti zacal usmivat.
Babicka je ted s dedeckem spolu, ver tomu

Vemas
Kelišová 5610 příspěvků 10.04.19 14:20

@Mar__tanka1983 urcite na to cekal! Ja se taky s tatkou rozloucila, slibila mu, ze se o vse postaram, o maminku, ze za nej vse dodelam. Byl to jeden z poslednich dni, kdy vnimal.
Pak uz prestal komunikovat a zemrel, taky myslim, ze cekal na ujisteni

MartinaIrena
Extra třída :D 10866 příspěvků 10.04.19 14:25

Mám to podobně
Já měla babičku místo mámy a táty a když zemřela, opravdu to bylo, jako naráz ztratit oba rodiče. Dodnes mi chybí a to místo už prostě nikdo a nic nezaplní. Člověk se najednou cítí strašně sám…

P4ja
Echt Kelišová 9548 příspěvků 10.04.19 15:01

Je mně to moc líto a vím, jak se cítíš. :? Protože moje milované prababičky a prateta zemřely ve vysokém věku, kdy už chtěly odejít. A já je přemlouvala, ať ještě nechodí, tolik jsem s nimi ještě chtěla být a učit se od nich. A vždycky si říkám, že to nejlepší, co mně zanechaly je to, že si často vzpomenu na jejich laskavou moudrost a životní postoje. ;)

Renula5
Ukecaná baba ;) 2496 příspěvků 10.04.19 15:34

Krásně napsané. Moje babička umřela 1.4. 2019 :,( je to hodně čerství hodně mi to zasáhlo jako by odešla půlka mě. Na babičku jsem byla hodně závislá byla to jako druhá máma dala mi všechno první a poslední byla úžasná skvělá :srdce: hrozně mi chybí :,( Každý den čekám že mi zavolá, každý den jsme si volaly klidně 5× denně a hodinu jsme si povídali. Teď čekám na hovor a on nikde :,( Neumím se stím vyrovnat je to hodně čerství a bolestivé. Neumím si představit, že už neslyším její :Ahoj broučku co děláš, nebo Ahoj kulisu při ukončení hovor tak jo tak si zavoláme tak Pa :,( už to není a nebude hrozně se trápím jsem na tom špatně :,( Vyrovnat se stím nevím vůbec jak. Vím, že teď je se svým milivanym nahoře s mým dědou že se po 16ti letech zase sesl, ale ta bolest ve mě je neskutečná. Co bude dál vůbec nevím ani nevím jak ti všechno zvládnu :,(

Příspěvek upraven 10.04.19 v 15:37

moje prdelky
Závislačka 3709 příspěvků 10.04.19 18:11

Dle mne je lepší čekat, že se to stane, než aby to přišlo nečekaně. Tři roky se staráme o absolutního ležáka-mámu- nemluví, nejí, jen leží a ani se neotočí. Chce to už zabalit a nejde to. A i když to víme a čekáme kdykoliv, skoro s každým telefonem, když si voláme, neděje se nic. A minulý úterý z ničeho nic mi zavolá sestra, že odešel táta. Naprosto nečekaně. Jsem v šoku do dnes. Tak strašně moc to bolí. Nedokáži se s tím srovnat, pláči každý den. Jediné co mě utěšuje je, že jsem s ním den předtím hezky povídala a smáli jsme se spolu, i když když si na to vzpomenu, vidím ten jeho úsměv a je mi zle. V pátek se nám zničeho nic zapnula televize, v pokoji nikdo nebyl a syn ucítil cigaretový dech, krátce, my nikdo nekouříme, kromě táty. A večer jsem stála v kuchyni a najednou ucítila jeho vůni, tak silně, že mě to donutilo otočit se. Bylo mi strašně krásně a ted pořád čekám, kdy se to stane znova. Ale nic se neděje. Je to strašné a strašně to bolí a neumím si s tím poradit. :( :,(

„@Renula5“ strašně moc chápu, jak se cítíš

Příspěvek upraven 10.04.19 v 18:26

Veveří
Ukecaná baba ;) 2268 příspěvků 10.04.19 19:57

Ve chvíli, kdy se můj strýc smrtelně zranil, jeho maminka moje babička spala a probudilo ji silné volání „maminko“. Chudinka vstanula, po tmě chodila po domě, volala ho a nikdo se neozýval. Dodnes to chápeme tak, že strýc se přišel rozloučit.

rokris
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 10.04.19 20:02

@Premek_Orac Nádherně napsané. Naprosto rozumím. :kytka:

J.O.V
Kecalka 377 příspěvků 10.04.19 20:22

Já jsem takle prožívala smrt tatky. Umíral nám doma na rakovinu. Ze srdce jsem si přála, aby se uzdravil a pak už to nešlo a já si přála, aby v klidu umřel a už netrpěl. Je to 7 let a dodnes si vyčítám, že jsem mu neřekla, že to byl nejlepší táta a že ho miluju. Už nikdy nebude možnost mu to říct. :,(

dedrichov
Závislačka 3453 příspěvků 10.04.19 20:43

@J.O.V
Máš tu možnost stále, kdykoliv a kdekoliv. Intenzivní myšlenka si cestu najde :hug:

J.O.V
Kecalka 377 příspěvků 10.04.19 20:47

@dedrichov jestli to tak opravdu funguje, tak pak jedině dobře. Myslím na něj každý den. :srdce:

Ivča 39
Kecalka 279 příspěvků 10.04.19 20:49

Před třemi lety zemřel taťka a loni maminka, oběma to do poslední chvíle myslelo, jen tělo už nemohlo dál… Zdá se mi o nich skoro každou noc a netuším jestli se to někdy zmírní, ta bolest se mi promítá do spánku. Žiju už 30 let x kilometrů od nich, ale jen těžce se vyrovnávám s tím, že už je nikdy neuvidím, nezavoláme si a neřekneme mám tě ráda. Jak se tohle dá zvládnout?

Lada84
Ukecaná baba ;) 2150 příspěvků 10.04.19 21:41

Před pár dny mi zemřel velmi blízký v autě. Nedá se popsat, co se ve mě odehrávalo a pořád tak nějak děje potom, co jsem se to dozvěděla. Nic nečekas, jste domluvený, že v úterý odpoledne společně vyjedete s dětmi do aquaparku a on v pátek předem prostě zemře. Už nikdy nepřijde. Žádné plány. Nic. Ty to nechceš, ale víš, že nemůžeš nic. Ta bezmoc..

Twin_Star
Ukecaná baba ;) 1567 příspěvků 11.04.19 01:59

@Premek_Orac Díky moc za laskavá slova. Škoda jen, že jí to už nemůžu nikdy říct a poděkovat jí za všechno. Jak píšeš ve svém deníčku, nevážila jsme si její lásky a nepoděkovala jí a nebyla na ni dostatečně laskavá. Odešla náhle, takže jsme to nestihla a za jejího života jsme byla až moc sobecká.

Tobě taky přeju, ať ta nejhorší bolest odezní a na babičku vzpomínáš jen s láskou a s úsměvem. I když chybět nám nikdy nepřestanou. :(

Premek_Orac
Kelišová 5132 příspěvků 11.04.19 10:04

Teď už nepůjdu jmenovitě, ale děkuji všem, kteří přečetli, komentovali nebo jen sami pro sebe vzpomněli na ty, které máme rádi, ovlivnili našeživoty, dali nám mnoho dobrého a už s námi nejsou.
Sdílená bolest se dělí, sdílená radost se násobí. A tak příště zkusím něco radostného.

moje prdelky
Závislačka 3709 příspěvků 11.04.19 12:39

@Premek_Orac Tvůj deníček se mi hodně pomohl v mé situaci, dost pomáhá číst, když člověk prožívá tu hroznou bolest, že to nemá sám a že se musí prostě s tím vyrovnat.

Premek_Orac
Kelišová 5132 příspěvků 11.04.19 13:41

@moje prdelky Jsem rád, že ti můj text byl malou útěchou. Děkuji.

Jadala
Zasloužilá kecalka 803 příspěvků 12.04.19 11:12

Tuhle těžkou situaci pěkně vystihuje text mé milované Radůzy: „Je čas nechat jít toho, kdo konec cesty našel, kvůli nám čas pozpátku nepoběží. Je čas posbírat sny a vzpomínky naše, je čas se vším se smířit a žít…“ jenže to smíření je sakra těžké :(
Smutné, ale moc hezké čtení, děkuji za deníček. :mavam:

Petulle135
Nováček 2 příspěvky 15.05.19 20:57

Nejhorší na mé životě je, že mi odešla nahoru prababička, kterou já brala spíš jako maminku vychovávala mě od mala moje mámá na mě kašlala do tedka tomu tak je a pred rokem mi umrela moje prava maminka teda ma prababička ale já jí vždy říkala maminko. Doted se s tím nemůžu srovnat…Moc mi chybí. Babí vím že tohle vídíš a čteš a chci tě poprosit odpust mi všechno moc mi chybis milluju tě strasne moc a bez tebe to tady nedavam chci aby vedela ze te mam ve svem srdicku porad a porad budu nikdy na tebe nezapomenu odpocivej v pokoji snad uz se mas lip nez tady na tom krutym svete maminko moje milovana :,( :,( :,( :,( :( :( :(

Premek_Orac
Kelišová 5132 příspěvků 16.05.19 08:54

@Jadala Reaguji dost pozdě… ale ano, Radůza umí některé věci ve svých zpívaných verších pojmenovat bolestně přesně. Ale nebýt tebe, tak zrovna tenhle text si nevybavím. Dík.

Premek_Orac
Kelišová 5132 příspěvků 16.05.19 08:55

@Petulle135 Nezbývá, než jít dál a dělat věci tak, aby pramaminka měla z Tebe tam nahoře radost…

Vložit nový komentář