Na zázraky a štěstí spoléhám

Schválně si to zkuste. Dejte si minutu na to napsat pár věcí, které se vám vybaví, kdy náhoda, štěstí nebo zázrak vám zachránili život, nebo pomohli ze situace, kterou jste považovali za bezvýchodnou.

U mě to začíná už tím, jak jsem přišel na svět. Když jsem se, ještě v socializmu, narodil, byl průměrný věk matek pod dvacet pět let. Jako vymodlené, ale vlastně již neočekávané, dítě jsem přišel na svět, když mamince bylo o deset let víc. A štěstím bylo i to, do jaké rodiny jsem se narodil. Jistě, dnešním pohledem bych mohl některé věci rodičům vyčíst, ale sám jako rodič také nejsem bezchybný. Když ale o něco šlo, věděl jsem, že v mámě a tátovi budu mít oporu a zázemí. Štěstí se týkalo nejen rodičů, ale celé rodiny, do které jsem přišel. A tak mohu vzpomínat na různé chvíle z dětství, kdy jsem u babiček a dědů zažíval nejrůznější dobrodružství, měl zvířecí kamarády a taky první dětskou lásku. Prožívanou hlavně přes plot zahrady. Já ji trhal pampelišky, aby si mohla uplést věnec do vlasů, ona mi ve sklepě hledala kusy uhlí se zlatými šupinkami. A možná už tehdy jsme přišel na to, že holky neumí tak dobře kopat do balónu a tak dobře zabrzdit na kole smykem, ale i tak umí být fajn.

Šťastné náhody pokračovaly dál a ve školce jsem měl naprosto skvělou paní učitelku, která všechny děti milovala jako své vlastní. A já měl moc rád ji. Tak moc rád, že když onemocněla a měla ji zastoupit jiná, probrečel jsem celou noc a ráno zůstal doma s horečkami.

Z časných školních let si pak vybavuji jeden ze zázraků, který se několikrát později opakoval. Jeli jsme zrovna autobusem na školu v přírodě. Hustě pršelo a v zatáčkách jihočeských cest se udělalo jednomu ze spolužáků špatně. Autobus zastavil na krajnici, spolužák vyběhl ven a vzápětí se ozvala rána a skřípění plechů. Protijedoucímu kamionu se na kluzkém povrchu dostal do smyku návěs plný stavebního materiálu a rozpáral linkový autobus, který jel před naším zastavením těsně za námi. Tolik zraněných lidí, sanitek a krve jsem pak už snad v životě neviděl.

Zázraky na silnicích, kdy jsem unikl smrti nebo minimálně vážným nehodám, jsem zažil ještě několikrát a naučilo mě to nebýt nervózní, když mě něco (či spíše někdo) zdrží. Právě ta zdržení mě totiž již tolikrát zachránila… A možná díky těmto zážitkům vnímám, jak křehká je podstata našich životů. A jak stačí pár vteřin, a vše může být jinak. Štěstí mě potkávalo dál a tak jsem na střední škole potkal kamaráda, bez kterého bych si již svůj život nedokázal představit. Přestože se setkáváme s různou intenzitou, jak nám vlastní život a hlavně jeho časté putování světem dovolí, v mnoha situacích mi postačí vědomí, že je, a že se zase sejdeme u piva a všechno za tu dobu co jsme se neviděli probereme.

První práci bych mohl označit jako neúspěšnou, nepovedenou, ale dnes již vím, jaké to bylo pro mne štěstí! Zjistil jsem, že škola a zaměstnání je opravdu jiný svět a na vlastních chybách pochopil, co musím změnit. Dodnes z toho neúspěchu těžím.

Přišly kariérní úspěchy a první manželství. Neumím vlastně zpětně říct, zda to bylo dobře nebo ne, ale vím, že bylo zázrakem vyjít z toho živý a zdravý. Oboje mne dovedlo do uličky, kterou jsem považoval za slepou. A pak přišel jeden z těch největších zázraků - mezi těmi čtyřmi miliardami žen na světě se objevila ta, která mne učinila šťastným. Vážně jo, vždyť já ani po skoro patnácti letech nemám za co se na ní naštvat, co ji vyčíst. A součástí toho štěstí je, že to samé vidím na ní.
Logicky po určité době přišlo přání. Miminko. Když se ani po roce dvě čárky neobjevovaly (v některých ohledech to ale byl velmi zábavný rok ), rozhodli jsme se objednat na kliniku.

A pak se stal další zázrak. Ráno partnerka, snad ze zoufalství, použila ještě jeden těhotenský test, a když výsledek potvrdil i druhý, bylo to jasné. Zázrak! Přes všechny těhotenské komplikace a dlouhé týdny, které musela žena trávit v leže se narodilo naprosto zdravé dítě. A když jsme ho poprvé dostal do ruky, pocítil jsem zase tu křehkost samotného žití a zázrak zrození. Pravda, neuvědomil jsem si do důsledků všechny ty radosti i „radosti“, které takové otcovství přináší. Ale samozřejmě, neměnil bych nic.

A přestože lékaři tvrdili, že pravděpodobně další těhotenství nepřijde, netrvalo dlouho, a já zase stál v porodnici, zase držel v ruce miminko a zase měl oči lesklé štěstím.
Ale pozor, nejsou jen velké zázraky. Děje se jich spousta, drobných, každý den, které třeba doceníme až časem. Příklad? Jako zodpovědný otec jsem samozřejmě při otázkách, které rodičovství přináší, hledal odpovědi i na internetu a tak se stal nejprve anonymním návštěvníkem a pak i diskutujícím na eMiminu.

Hmmm, obyčejné, a kde je ten zázrak, říkáte si? Z nějakého důvodu se ve stejném prostoru a čase ocitlo několik lidí, které možná nikdy reálně nepotkám, ale stali se vlastně docela důležitou součástí mého života. Lidé, které bych jinak asi neměl šanci poznat. A nebýt jich, dost věcí by se v mém životě nestalo. Nevydal bych knihu. Nenaučil bych se spát. Nevěděl bych, kolik lidí je na světě fajn a že nejsem sám magor, kterej považuje útěk před deštěm za fantastickej zážitek, protože s každou tou kapkou, co nám promočí oblečení vlastně poznáváme jak intenzivní může být žít. A tak si s některými vyměňuji své radosti i starosti a sdílíme spolu ta svá setkání se zázraky.

A tak i na jejich příbězích vím, že zázraky se dějí, ať na ně věříte nebo ne. Přicházejí každý den, někdy i ukryté za drobné věci, co nás mohou naštvat. Vím, že přijdou. Jen někdy holt musíme otravně dlouho čekat.