Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším

Ráno vstanu a ještě mám zalepené oči, ale v hlavě už mi jede seznam. Děti, práce, nákup, večeře, telefonát doktorovi, něco zařídit, na něco nezapomenout. Jednu věc odškrtnu a hned naskočí další.

A takhle jedu celý den.

Minulý týden jsem večer seděla na gauči a najednou jsem si říkala, co jsem vlastně celý den dělala. Byla jsem od rána na nohou, ale nedokázala jsem si vybavit jedinou pořádnou chvíli. Jen samé pobíhání, vyřizování a přemýšlení.

Pondělí, úterý, středa. A najednou je pátek.

A já mám pocit, že mi ten týden zase protekl mezi prsty.

Nejhorší je, že neumím vypnout ani tehdy, kdy bych měla odpočívat.

Sednu si ke kávě a místo toho, abych si ji vychutnala, přemýšlím, co ještě musím udělat. Jdu s dětmi ven a v hlavě už řeším večeři. Večer si pustím film a po deseti minutách zjistím, že vůbec nevím, co se tam děje, protože přemýšlím o práci.

Jednou jsem dokonce dojídala oběd a najednou mě napadlo: Já vlastně vůbec nevím, jak chutnal.

A to mě docela vyděsilo.

Kdy jsem se naučila být pořád někde jinde než tam, kde právě jsem?

Funguju. Všechno je hotové. Děti mají, co potřebují, práce je udělaná, doma se uklízí. Jenže u toho pořádně nejsem.

Jsem s dětmi, ale myslím na práci. Jsem v práci, ale myslím na děti. Sedím doma, ale v hlavě projíždím seznam toho, co musím zařídit zítra.

A začala jsem si toho všímat hlavně u dětí.

Dcera mi něco vypráví a já jí odpovídám, zatímco v hlavě už řeším, co nakoupím. Syn mi něco ukazuje a já se podívám, ale za chvíli vlastně nevím, co to bylo.

Přitom právě tyhle obyčejné chvíle jednou budou ty, které mi budou chybět.

Tak jsem si řekla, že s tím něco udělám.

Když si dám kávu, prostě si ji vypiju. Když jím, nebudu u toho řešit pracovní maily. Když jsem s dětmi, zkusím být opravdu s nimi.

Zní to jednoduše. Ve skutečnosti mi to vůbec nejde tak snadno.

Mozek mi pořád hází před oči, co všechno ještě čeká. Tak ho občas musím skoro násilím vrátit zpátky.

Podívat se kolem sebe. Vnímat, co slyším. Co držím v ruce. Co mi dítě právě říká.

A ono to funguje.

Ne pokaždé, ale čím dál častěji si najednou uvědomím, že jsem tady. Ne v zítřku, ne u včerejšího průšvihu, ale přesně v téhle chvíli.

A je zvláštní, jak hezké mohou být úplně obyčejné věci, když u nich člověk skutečně je.

Nemusím měnit práci ani utíkat na druhý konec světa.

Potřebuju jen občas přestat tak strašně spěchat vlastním životem.

Protože mi nedochází život kvůli nějaké velké katastrofě.

Utíká mi po malých kouskách.

U vychladlé kávy. U večeře, kterou ani nevnímám. U filmu, ze kterého si nic nepamatuju.

A hlavně u lidí, které mám nejradši.