Naše malé miminko

Výklad tvého jména jsem si přečetla až po tvém narození, ale na tebe sedí. Jsi světlo a radost v našem životě.

Už to bude rok, kdy všechno začalo. Byl pátek 13. a já napjatě čekala na zprávu. Čekali jsme už 7 měsíců, kdy ho konečně uvidíme. Dával si hrozně načas a od maminky se mu nechtělo. Když už konečně ten poslední den mi přišla zpráva o jeho narození. Krásný chlapeček, můj malý synovec. Poprvé jsem ho viděla pár hodin po jeho narození. Byl tak krásný a „malinký“ (4,2 a 53 cm).

Měla bych napsat i něco o sobě. Je mi 26 let a se svým manželem (25) jsem už skoro 7 let a skoro 3 roky jsme manželé. Teprve rok jsme v našem novém bytě, který jsme společnými silami zrekonstruovali.

Druhý den v sobotu jsme oslavovali narození synovce. S manželem oba dojatí jsme si večer sedli sami na zahradu a rozhodli se, že za čtvrt roku se začneme snažit o miminko. Tou dobou mi končila smlouva a já doufala v její prodloužení. Jenže osud tomu chtěl jinak a já přesně za týden koukala na pozitivní těhotenský test.

Za dva týdny jsme šla na kontrolu k doktorovi. Na ultrazvuku byla vidět dutinka a doktor řekl, že tam tedy něco je, ale dle poslední menstruace je to menší a pronesl něco i o zamlklém těhotenství. Za dva týdny jsem měla dojit na kontrolu a uvidělo by se. Tak tedy za dva týdny opět na ultrazvk a viděla jsem poprvé pořádně toho našeho drobka i jeho/její bijící srdíčko. :)

Byla jsem už v 9. týdnu a termín porodu byl stanoven na 23.1.17. Musela jsem se objednat na odběry krve na 1. screening. Krev vycházela hned další týden v pondělí a ultrazvuk za dva týdny. Bohužel se mi nevyhnuly ranní nevolnosti.

Na konci 10. týdne jsem, ale začala krvácet. Byli jsme zrovna na návštěvě u tchána a tchyně (80 km od domova). Odvezla jsem se na pohotovost (všichni pili). Kde si mě nečekaně nechali na pozorování. Ležela jsem tam 3 dny a nepřišli na to, proč jsem krvácela.

Na konci 11. týdne jsem šla na screening, kde manžel poprvé viděl naše miminko. Nemohl odtrhnout oči od monitoru. Bylo to krásné a screening dopadl negativně. Oba jsme odcházeli s úsměvem od ucha k uchu a manžel si hrdě nesl fotku z ultrazvuku (nechtěl mi jí dát). Hned jsme všem volali, že je vše v pořádku a konečně už se to může říct i širší rodině.

S nástupem II. trimestru bohužel neskončily mé nevolnosti a já zvracela dál, byla jsem šíleně unavená a nic moc mě nebavilo. Byly 2 věci, co mi zvedaly náladu. 1. můj malý synovec a naše miminko. Kdykoliv jsem viděla pokroky synovce a jak z toho máme všichni radost, o to víc se těšila na to naše miminko. Jak jsem pomalu rostla já, rostl i on. :)

V 17. týdnu těhotenství mi přišly výsledky tripple testu. Test nevyšel dobře a my museli jet do Prahy do Gennetu na konzultaci. Tam nás vzali hned další týden. Byli tam velice profesionální. Čekali jsme opravdu chvilku vyplnili jsme plno papírů a šli k paní doktorce (jméno si už nepamatuji), :-/ ta nám vysvětlila, že mám hraniční výsledky testu krve, ale ne z tripple testu, ale z 1. screeningu. Test nám sice vyšel negativně, ale jen díky mému věku a doporučuje nám odběr plodové vody.

To jsem čekala, že budeme muset na plodovku, ale já nechtěla. Bála jsem se té injekce a i toho, že bych mohla přijít o naše miminko! Paní doktorka nás chvíli přesvědčovala a když už to vypadalo, že mě zlomí, se do toho vložil manžel se svým rezolutním „NE!““ a že půjdeme na ty drahé testy (ty nám nedoporučila, protože vše nezjistí). Nakonec jsme se dohodli na ultrazvuku s odstupem 4 týdnů, abychom viděli. zda miminko roste. jak má.

Po chvilce jsme byli už na ultrazvuku, pan doktor byl dost nekomunikativní a ten náš drobek nechtěl moc spolupracovat. :-/ Dloubal budil a snažil se ho/jí přesvědčit o spolupráci. Nakonec se vše povedlo a já už pomalu se slzami v očích se ptala, zda tomu našemu miminku něco je.

Řekl, že na něm/jí nevidí nic špatně a vypadá jako naprosto zdravé miminko (samozřejmě to nemůže říct na 100 %). Poslední moje otázka byla na pohlaví. A konečně jsem už mohli říkat našemu miminku jménem. Doktor mi potvrdil mé tušení a my čekali Evelínku. <3 Manžel si sice strašně přál kluka, ale za půl hodiny už kupoval krásné dupačky se srdíčkama, aby ta naše holčička měla i něco od nás. :) (Dědili jsme věci po synovcovi.)

Ve 22. týdnu těhotenství jsme šli na další kontrolní ultrazvuk do Gennetu. Doktor stejný a Evelinka spolupracovala, tudíž jsme tam nebyli ani tak dlouho. Viděli jsme její srdíčko, ručičky, nožičky, prostě vše. Cucala si palec, jako to dělá do dnes. Prostě nádhera. Doktor řekl, že neshledává na plodu nic špatného a už k nim nemusíme. :)

V 25. týdnu těhotenství konec II. trimestru a mě stále neopouštěly mé nevolnosti, jsem šla na OGGT. Jak jsem se bála, že to nevydržím nebo spíš neudržím. 1. odběr krve v pohodě a pak vypít ten sladký kekel. Po prvním loku jsem zjistila, že to není tak hrozný a vypila to. 2. odběr krve už se mi motala hlava, šla jsem ven na vzduch a čekala venku hodinku, jak to dopadne. 3. odběr já to vydržela, juchůůů. :) Šla jsem normálně na kontrolu, kde pan doktor zhodnotil, že je vše v pořádku a do konce týdne, když mi nedají vědět, tak mám cukr v pořádku.

V 29. týdnu těhotenství jsem šla na kontrolu. Doktor řekl, že je vše v pořádku, ale ty mé nevolnosti se mu moc nelíbily. Bavili jsme se jak to zvládám. Pak doktora zarazily mé výsledky z cukru. Neberou přeci krev jen na to, ale je to spojené s jaterními testy a ty jsem měla mírně zvýšené. Dohodli jsme se, že v týdnu přijdu na odběr krve. Nějak jsem to nezvládala a přišla jsem až za 4 dny.

V 30. týdnu těhotenství mi dopoledne přišla sms, ať se dostavím do ordinace na kontrolu, že jaterní testy nedopadly dobře. Zavolala jsem, v kolik mám dorazit, zda musím ten den nebo stačí až druhý. Sestra se zeptala doktora a hned mi dávala termín asi za 3 hodiny od telefonátu. Vyklepaná jsem zavolala manželovi, že musíme dřív z práce, že musím k doktorovi. Pro jistotu jsem si vyklidila svůj stůl, protože jsem si myslela, že už se do práce nevrátím. Došla jsem do ordinace a doktor si mě zavolal.

Jen jsem se posadila ke stolu, prý se mi ty testy zase zvedly a zeptal se, kde chci rodit.

Já: „No na Mělníku, mám to 5 minut pěšky od bytu a co se tam vyměnilo vedení, tak je to dobrá porodnice.“

Souhlasil: „Budete potřebovat další testy a tam mají svojí laboratoř, takže to půjde,“ a vypisoval papír. Ještě, že bydlím opravdu kousek, tak co, dá mi neschopenku a já budu chodit na odběry. Jak jsem se spletla. Dal mi papír s hospitalizací.

Jako opařená jsem vylezla z ordinace a s brekem jsem říkala manželovi, že musím do nemocnice. Nakoupili jsme potřebné věci do nemocnice, zavolala jsem mámě. Všichni z toho byli vykolejení. Večer jsem nemohla usnout a bála jsem se, že už se z nemocnice nevrátím.

Druhý den 30+1 jsem nastoupila do nemocnice. Manžel mi pomohl se „ubytovat“ a doktoři mě přesvědčovali o tom, že jsem tam jen na pozorování. Léky vám ty JT srazíme a půjdete domu, nebojte. Vzali mě na ultrazvuk, aby zkontrolovali mojí Evelínku. Vše bylo v pořádku, odhad 1670 g.

31. týden těhotenství. Testy stále neklesaly a spíš šly nahoru. 3× denně poslouchali srdíčko Ev a ptali se, jak jsme na tom. Léky pořádně nezabíraly, a to už jsem byla na maximální dávce (18 prášků denně). Na návštěvu za mnou chodili kamarádi a rodina, ale moc jsem nikoho nesnesla. Jedině manžela a svého synovce. Vždycky mě přivedli na jiné myšlenky. Ostatní na mě koukali jak na mrtvolu nebo inkubátor. Doktoři mě stále drželi v naději, že to bude dobrý. Jeden den se to zastavilo, druhy kleslo a třetí zase zvedlo a takhle pořád dokola.

32. týden těhotenství, pondělí. Další ultrazvuk, zda malá roste, jak má. Odhad 1970 g. Měla jsem radost, jak krásně roste. Viděla jsem i krásně její obličej a dodnes si nadávám, že jsem si neřekla o fotku. Už jsme byli i tak daleko, že jsem mohla v této porodnici porodit a nemuseli bychom do Prahy. Ob den mi brali krev a během několika hodin měli výsledky. Ten den jsem měla poprvé i monitor, jak Evelínka řádila, takhle hodně snad nikdy nekopala. Popisovala jsem to manželovi a byl smutný, že nic neviděl.

32+1, úterý ráno jako každé jiné. Odběr krve, změřili tlak, poslechli Ev. Po obědě přišla sestřička, že za chvíli přijde primář a mně musí píchnout injekci na dozrání plic miminka. Věděla jsem, o co jde. U nás ve skupině byla jedna maminka taky v nemocnici a ta už dávku kortikoidu měla za sebou. Po chvíli přišel primář a vysvětlil mi, že je to pro jistotu, že ty játra neklesají, tak aby byli připravení na vše.

32+3, poslední dávka kortikoidu a odběr krve, speciální, zda netrávím Ev žlučí. Krev posílali do Prahy. (Testy dopadly dobře.)

32+4 (pátek 2.12.16) odběr krve na jaterní testy. Dnes má moje mamka svátek, nesmím jí zapomenout popřát. Odpoledne si mě zavolal můj ošetřující lékař (zástupce primáře). Přesně si nepamatuji, co říkal, měla jsem tak trochu zatmění. Věděla jsem, co se bude dít. Ve zkratce se ptal, jestli si pamatuji, s jakými hodnotami mě přijímali. Věděla jsem tak zhruba 2,5 a 1,3, což není tak hrozný, ale léky to pouze zpomalily a já byla na hodnotách přes 10 a přes 5. Koukala jsem jako puk.

Vyslovil, co jsem nechtěla slyšet. Holčička bude muset ven. Nic jiného mi už nepomůže. Báli se HELLP syndromu a nechtěli už víc riskovat. Dohodli se s primářkou neonatologie, že v pondělí porodím svoji prvorozenou holčičku. Chtěli ji dát další 2 dny k dobru. Naplánovali tedy císaře na pondělí ráno s tím, že mi budou denně odebírat krev a jestli se to zvedne, jdu rodit okamžitě.

32+5 (sobota), jaterní testy stále stejně dobrý, počkáme do zítra.

32+6 (neděle), testy zůstávaly stejné, zítra rodím. Spočítala jsem si, že by měla mít Evelínka už přes 2 kila. Dovyplnila jsem všechny možné papíry a odevzdala. Měla jsem se rozhodnout, zda budu vzhůru nebo ne, ale doporučili mi variantu 1, aby nemuseli pospíchat a hlavně, aby Ev nepřispali se mnou. Dnes se v naší skupince narodilo miminko té mamince, která už v nemocnici byla a já věděla, že se k ní druhý den přidám. Večer jsem hladila bříško a prosila svoji holčičku, ať dýchá. Řeknete si, že 33. týden už je dost „zralá“, ale já se tak bála, že nebude.

33+0, den „D“, vzhůru jsem byla už v 6 ráno, šla jsem do sprchy po balila věci a připravila si tašku na JIP. „Za chvílí se uvidíme, zlatíčko, tak prosím dýchej,“ opakovala jsem své holčičce. V půl sedmé přijel manžel, odnesl věci, které neměly co dělat na JIP, do auta a mě mezitím už odvezli na porodní. U nás se na císaře připravuje na porodním boxu, je moc hezký a dost pohodlné lehátko nebo co to bylo. :D Manžel za chvílí přišel a držel mě za ruku.

Když mi podali všechny léky, tak mě odvedli na sálek (radši bych zůstala v boxu, ten byl mooc hezkej). Nebudu dlouze popisovat, co dělali. Každopádně za 20 minut od odchodu z boxu se narodila moje holčička a plakala. Byl to úžasný pocit. Dýchá. Poslala jsem manžela za ní. Asi za 5 minut se vrátil, že je malinká a má pouhých 1880 g, ale že dýchá (AS 9-8-8). Ještě se mě ptali, jestli chci na šití přispat. Odmítla jsem. Potřebovala jsem vědět, jak je na tom moje holčička a ne spát!

Odvezli mě na JIP a manžela jsem poslala, aby se šel podívat na Ev. Když přišel, ukazoval mi fotky. Nevypadala tak malinká, ale byla nádherná a uřvaná. Bohužel se dostal i k dalším fotkám. Evelínce začala padat saturace a musela na kyslík. Seděl tam se mnou ještě hodinu a pak šel domů, že se odpoledne zase vrátí (ona ho i „vyhazovala“ sestra, prý se potřebuji vyspat. Jen tak mimochodem, usnula jsem až v 1 ráno), v ruce jsem měla telefon a pořád koukala na svoji holčičku.

Když jsem ji druhý den poprvé viděla, bylo mi na nic. Byla tak malinká a vůbec neměla být na světě a já cítila své naprosté selhání.

Dnes už to je 20 týdnů od jejího narození a já jsem strašně šťastná, že ji mám. Sice začátky byly hodně těžké, ale o tom zase jindy.

Děkuji všem co si můj deníček přečetli až do konce.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
486
1.5.17 02:28

Nase Elizabetka se sice narodila v terminu, ale v katastrofalnim stavu. Smolka v plodovce, plodovku vdechla a cele telicko selhavalo. Apgar score 1-3-5. Ted je to mala 10ti mesicni zizala, do ktere by boj o zivot nikdo nehadal :-D Moc dobre vam rozumim pocit selhani, ale neni to vase vina. Evelinka vsechno do par mesicu dozene a jeste predezene :palec: Uzivejte si ten maly poklad :kytka: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5349
1.5.17 04:39
:*
  • Nahlásit
  • Zmínit
1.5.17 06:25

Gratuluji k malemu stesticku! A preji hlavne zdravicko a zdravicko, to je to nejdulezitejsi!! :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Lenka 80
1.5.17 06:44

Divim se ze v dnesni dobe screeningu se jeste dela tripple trest. nespolehlivej a stresujici. Jinak moc gratuluju :-)

  • Upravit
4819
1.5.17 07:06

:hug: :hug: :hug: :* :srdce: vse sobre dopadlo a to je to nejdulezutejsi :* :* :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2194
1.5.17 08:38

Rozumím vám. Člověk teoreticky ví, že se děti rodí i dřív, ale u sebe s tím nepočítá. Ty začátky jsou krušný, šok, hukot v hlavě a snaha se s tím nějak poprat a zvládnout to. Bylo mi 28, když se mi holčička narodila, nebyla ani tak nízký týden jako vaše, ale vím přesně, že jsem z toho byla celá vyřízená…boj byly pak zejména první tři měsíce, ale ty už máte za sebou, takže bude dobře :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1.5.17 11:31

@Deniik dekujeme :) a moc si ji uzivame. Vam preji, aby jste uz nemuseli nic takoveho zazit a Elizabetka byla v poradku a delala vam jen radost :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1.5.17 11:32

@Jogrr @Pala8 dekuji moc holky :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1.5.17 11:37

@Lada84 nikdo to na male nepozna. Je to buclik :)…je pravda, ze jsem neverila tomu, ze se muze neco stat, kdyz u nas v rodine zensky prenaseji. Ale moc dekuji a verim, ze uz bude jen dobre.

@Lenka 80 nevim proc delaji triple testy :roll: vedela jsem, ze jsou casto falesne pozitivni, takze jsem to tolik neresila. Sik nastav ve chvili, kdyz mi rekli, ze spatna byla krev ze screeningu :?

@NapoleonovaDesire dekujene :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
13
1.5.17 12:16

Mám předčasně narozená dvojčátka. I když jsem se snažila udělat maximum, abych je u sebe udržela co nejdéle, přesto se narodili už ve 29.tt. Dcera měla pouze 950g, syn 1170g. Oba měli větší potíže s dýcháním, přestože jsem měla včas podané kortikoidy, takže na JIP strávili měsíc a půl. Dlouho jsem si vyčítala, že jsem je nedokázala donosit déle, ačkoliv jsem racionálně věděla, že to nebyla má vina. Za chvíli jim bude rok a pořád s tím nejsem srovnaná, bude to chtít víc času. Kdo si neprošel předčasným narozením svého miminka, tím neskutečným strachem o jeho život, steskem z odloučení a z obav o jeho budoucí vývoj, to jen těžko pochopí. Ale všichni ti naši kulíšci, co přišli na svět dříve, jsou velcí bojovníci.

Příspěvek upraven 01.05.17 v 12:20

  • Nahlásit
  • Zmínit
1314
1.5.17 12:55

Zvládli jste to na jedničku :hug: :hug: :hug: a teď už jen ať Evelinka krásně roste

  • Nahlásit
  • Zmínit
1.5.17 19:52

@Mabeko Ono je těžký se k tomu postavit jako ke skutečnosti se kterou se nedalo nic dělat. U vícečetného těhotenství je vůbec těžké dojít do nějakého rozumného týdne, takže si nic nevyčítejte ničemu to stejně nepomůže ;) :hug:… mě nejvíce rozčiluje, že mi v rodině, hlavně moje máma stále připominá, že je nedonošená, proto všude říkám věk dle TP a né biologický. Musíme těm našim bojovníčkům věřit :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
13
1.5.17 21:08

@Pidulka1991 Když mluvím s někým, kdo neví, že jsou děti nedonošené, taky používám korigovaný věk. Je to pro mě rychlejší a snažší, než všechno vysvětlovat. Někteří ani nechápou, že je opravdu rozdíl, když se dítě narodí plus mínus v termínu, než když přijde na svět skoro o 3 měsíce dříve. Ale v rodině to naštěstí všichni chápou a děti také vnímají tím korigoavným věkem. Ono to bude i tím, že jsme si je domů mohli vzít až dva dny před termínem porodu, do té doby jsme za nimi mohli pouze s manželem a rodina je viděla jen na fotkách.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1597
2.5.17 08:49

@Pidulka1991 Jsem strašně moc ráda, že to všechno nakonec dobře dopadlo!
Tak ať se vám holky daří a jste zdravé!

  • Nahlásit
  • Zmínit