Nechala jsem se přesvědčit, že dcera už plenky nepotřebuje. Dodnes toho lituji

Naše Eliška měla něco přes dva roky a pořád nosila plenku. Mně to vlastně nepřišlo divné. Když jsem se jí občas zeptala, jestli chce zkusit nočník, sedla si na něj na pár vteřin a zase odběhla. Říkala jsem si, že na všechno má svůj čas.

Jenže pak se začalo ozývat okolí.

Na hřišti se mě jedna maminka zeptala, jestli už jsme bez plen. Když jsem zavrtěla hlavou, jen se pousmála a řekla, že její syn byl bez plen už před druhými narozeninami.

Moje maminka mi připomínala, že já jsem prý byla dávno odplenkovaná. Tchyně se při každé návštěvě ptala, jestli už jsme konečně pokročili. A na sociálních sítích na mě neustále vyskakovaly články o tom, jak děti zvládnou nočník během tří dnů.

Postupně jsem začala mít pocit, že něco dělám špatně.

Jednou jsem přijela z nákupu s tím, že už další balík plenek nekoupím.

Řekla jsem si, že prostě začneme.

První den jsem převlékala jedny kalhoty za druhými. Druhý den to bylo ještě horší. Eliška začala plakat pokaždé, když jsem ji posadila na nočník. Když jsem se jí zeptala, jestli se jí chce čůrat, jen zavrtěla hlavou.

Pak se stalo něco, co mě opravdu vyděsilo.

Celý den skoro nečůrala.

Večer seděla na gauči, neklidně se vrtěla a bylo vidět, že je jí to nepříjemné. Když jsem ji vzala na záchod, rozplakala se tak, jak jsem ji snad nikdy plakat neviděla.

Druhý den jsme skončily u dětské lékařky.

Naštěstí se ukázalo, že je zdravotně v pořádku. Paní doktorka mi ale vysvětlila, že některé děti začnou moč zadržovat, když jsou pod tlakem nebo ještě nejsou na odložení plen připravené.

Pak mi řekla větu, která mi utkvěla v hlavě.

„Každé dítě dozraje v jinou dobu. Není kam spěchat.“

Cestou domů jsem koupila další balík plenek.

Poprvé jsem neměla pocit, že něco vzdávám. Naopak. Měla jsem pocit, že jsem přestala tlačit na svou dceru jen proto, že jsem měla pocit, že to ode mě očekává okolí.

O pár měsíců později za mnou Eliška sama přišla a řekla, že chce zkusit nočník.

Tentokrát to šlo úplně jinak.

Bez pláče. Bez přemlouvání. Bez stresu.

Dnes už je dávno bez plen a na to období si vzpomenu jen občas. Většinou ve chvíli, kdy slyším někoho říkat, že dvouleté dítě už by přece mělo být odplenkované.

Tehdy si vždycky vzpomenu sama na sebe. Na ten pocit, že musím něco stihnout jen proto, že to zvládly děti někoho jiného.

Kéž bych tehdy víc věřila sama sobě a své dceři než tomu, co říkali ostatní.