Nechtěla jsem dceři dát mobil. Zjistila jsem, jak složité je to bez něj

A přesně v takových chvílích jsem si říkala, že by bylo vlastně strašně jednoduché jí zavolat. Realita prvních měsíců ve škole mě trochu zaskočila. Jednou jsem stála v koloně a věděla jsem, že přijedu nejméně o dvacet minut později. Dcera měla jít do družiny, ale nebyla si jistá, jestli o tom paní učitelka ví. Tak jsem volala do školy. Nikdo to samozřejmě nezvedal. Pak jsem volala manželovi, ten byl v práci. Nakonec jsem jen doufala, že všechno dobře dopadne.

Dopadlo. Dcera šla do družiny a nic se nestalo. Ale já jsem si doma uvědomila, jak moc mi vlastně chybí možnost jí dát vědět, že se nemusí bát a že pro ni přijedu.
Podobná situace nastala o pár týdnů později. Změnil se jí odpolední školní kroužek a já jsem si až v průběhu dne uvědomila, že jsem jí špatně vysvětlila, kde na ni budu čekat. A problém byl na světě.

Začala jsem se proto ptát kamarádek, jak to mají ony. A překvapilo mě, kolik dětí už nějaký telefon má. Ne všechny samozřejmě smartphone. Některé mají obyčejný telefon jen na volání, jiné chytré hodinky, přes které se rodičům dovolají. Učitelka jim to všechno vrátí po školním vyučování.

To mě trochu uklidnilo. Nakonec jsme se rozhodli pro úplně jednoduchý telefon bez sociálních sítí a her. Dcera ho má hlavně pro případ, že by se něco změnilo. Nečekala jsem, jakou radost z něj bude mít.

První den si ho vzala do školy a večer mi slavnostně oznámila, že mi volat nepotřebovala. Prý všechno zvládla sama. Tohle se od té doby opakovalo už několikrát a mě dokonce přijde, že jí to učí být víc samostatná. A to všechno proto, že ví, že se nemusí být. No vida, jak ty věci mohou být kolikrát překvapivé.

Dokonce ani já už nemám potřebu jí volat pokaždé, když se něco změní. Vím, že kdyby se něco stalo, může se ozvat. A ona zase ví, že kdyby se potřebovala domluvit, má tu možnost.