Nedokázala jsem přestat pracovat a porodila na zahradě. Přežila jen část dětí

Moje rodina mi říká, že bych si měla odpočinout. Že to není normální, pracovat nonstop, i ve spánku. Jenže já neumím vypnout. Nemůžu. Když nesleduju, co se děje kolem, mám pocit, že se všechno rozpadne.

Ten pocit mě neopustil ani tehdy, když jsem měla v břiše nový život. Byla jsem unavená, těžká, ale pořád jsem běhala. Pořád jsem hlídala. Každý den, za každého počasí.

A pak to přišlo. Z ničeho nic. Večer, kdy zmrzl vzduch a ticho bylo skoro slyšet. Zastavila jsem se jen na chvíli, protože se mi udělalo zvláštně. Tělo bolelo, tlačilo, dýchat bylo těžké. Ale já přesto vyběhla ven ze stodoly.

Musela jsem. Cítila jsem, že tam venku se něco děje. Že musím běžet. A tak jsem běžela – i když mě svírala bolest. Jenže jak jsem běžela, začaly se dít věci, které jsem nechápala. Cítila jsem teplo. A pak další. A další.

Když mě našli, byla jsem promrzlá, zmatená, všude kolem na zahradě ležely malí teplí tvorečkové. Někteří se hýbali, jiní už ne. Přežili jen čtyři.

Drželi mě, volali na mě, ale já slyšela jen to jediné – ten zvuk, který mě vždycky nutí běžet. Kvákání. Moje kačeny. Moje práce.

Zavřeli mě do malé místnosti. Bylo tam teplo, ticho a čtyři z těch malých nemluvňat. Pískali. Plazili se ke mně. Chtěla jsem pryč. Ven. K plotu, ke kachnám, ke své práci.
Ale oni mě nepustili.

Nevím, kolik dní to trvalo. Jen si pamatuju, že jednoho dne už jsem necítila nutkání běžet. Jen jsem ležela a nechala ty malé se ke mně tisknout. Čtyři. Jen čtyři.

Když teď zase stojím na zahradě a sleduju kačeny, cítím zvláštní klid. Mohla bych je hlídat donekonečna, dělám to strašně ráda. Moje práce, moje radost. Za mnou se jen mihotají čtyři štěňátka, co přežila. Běhají kolem, snaží se držet krok, učí se ode mě všechno, co je důležité. A já? Jsem šťastná. Jsem zase tam, kde mám být. Hlídám, běhám, cítím vítr a tenhle svět má pořád svůj řád – přesně tak, jak ho hlídá borderka.