Nejtěžší rozhodnutí v životě II.: Ortel

Jak jsme se dostali k postiženému miminku a jak jsme se rozhodovali...

Nejtěžší rozhodnutí v životě II.: Ortel Nejtěžší rozhodnutí v životě II.: Ortel Zdroj: Canva

Je květnové páteční odpoledne a z přijatého telefonátu se mi ozývá náš dvorní genetik. „Mám pro vás špatnou zprávu, víte, ono se u vašeho miminka nakonec potvrdil vzácný SLO syndrom. Jste s manželem přenašeči a vaše miminko to zdědilo…“ Spoustu informací jsem pak už ani nevnímala, klepala jsem se, nemohla jsem mluvit, brečela jsem, nevěřila jsem, zpochybňovala jsem výsledky, lékaře i realitu. Doběhla jsem po chvíli k manželovi a hodila po něm telefon, už jsem nemohla reagovat. Přebral štafetu, zatímco já šla zvracet. Nakonec nám pan doktor nabídl možnost ukončení těhotenství, že se jedná o velmi vážnou vadu. Neustále jsem kladla otázky, proč až teď, proč v 7. měsíci, proč po tom všem..
První naše myšlenka byla: „Necháme si ho.“ Vždyť už cítím pohyby, povídáme si…

To odpoledne jsme se s manželem snažili najít odpovědi na otázky, jaký by mělo naše miminko postižení, jaké ty dětičky jsou. Četla jsem z odborných článků. „Nelze posoudit, vzhledem k tomu, že většina jedinců se dožívá pouze batolecího věku.“ Dostala jsem záchvat paniky, smíchu, beznaděje. Tento syndrom má v sobě fyzické a psychické postižení a my už měli jednu z několika vad potvrzenou-srdíčko.

Hledala jsem ale dál. Našla si u nás žijící děti, s tímto syndromem, dokonce dvě! Ovšem u nás byla prognóza - těžší varianty. Dokonce jsem zkontaktovala maminku, které se s tím narodila holčička, ale nedopadlo to u nich dobře. (Za její sdílení příběhu se mnou jsem ji vděčná, moc mi pomohla i s nadějí do budoucna).

Obraceli jsme se o názor na spoustu lidí, lékařů, příbuzných, rodičů co mají postižené miminko a všichni nám řekli to stejné - pokud máte možnost, dejte ho pryč! Manžel po všech získaných informací měl tento názor taky. Celý víkend jsme to řešili ze všech stran a všechno to směřovalo racionálním uvažováním do stejného konce… A já, jako bych seděla v rozjetém vlaku, bez duše a života, bez vlastního přesvědčení, ten ortel v pondělí ráno u genetika podepsala. Ortel: Souhlas s rozhodnutím přerušení těhotenství. Lékař mi už i sjednal místo, kde to proběhne…

Vím, spousta lidí mě odsoudí, spousta lidí si řekne: „To bych neudělala, dal/a bych mu šanci.“ Ale věřte, že když jste postavení do této pozice, vše je náhle jiné.

Už několik let sleduji jednu skupinu, kde sdílejí své příběhy maminky, které odnosily a porodily miminka s diagnózou neslučitelnou se životem. Miminkům maminky dají tolik času a lásky, kolik jim čas umožní a já si tehdy říkala, že bych udělala to samé - darovala bych svému miminku tolik času, kolik můžu, než by se rozhodlo samo odejít. Nedokázala jsem to.

Naše miminko jsem odsoudila svým podpisem k smrti a nikdy si to neodpustím, ač jsem ho milovala, co jsem mohla, nedokázala jsem si představit, že bych ho nechala se trápit a dívala se na něj, jak prochází další a další operací, nebo jak mi v náručí umírá.

Přečtěte si také

Manžel tráví všechen čas na zahradě. Chci se rozvést

Manžel tráví všechen čas na zahradě. Chci se rozvést
  • Anonymní
  • 13.09.26
  • 8062

Nikdy bych nevěřila tomu, že když odrostou děti a konečně budeme mít čas na sebe, tak nás rozdělí naše zahrada. Když se děti odstěhovaly, ze začátku to bylo naprosto skvělé. Najednou jsme byli...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Meggiska
2004
16.1.23 08:31

Nikdo nemá právo tě odsoudit a myslím si, že nikdo tě ani odsuzovat nebude. Věřím, že to muselo být neskutečně těžké a opravdu si to nedokážu představit, co se v ženě musí odehrávat. Ale určitě si udělala to nejlepší, co si mohla. Prďola by neměl pořádný život, prožil by ho v nemocnici, na přístrojích, hadičkách, věčně operace, ty by si koukala, jak se trápí. Takhle si ho můžeš představovat jako krásné miminko, které mu je teď dobře a nikde se netrápí.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
16.1.23 10:50

Je to strašně těžké rozhodnutí. My ho udělali o něco dříve, 16tt a Edwards syndrom. Neuměla jsem si představit porodit takto nemocné miminko (pokud by se porodu vůbec dožilo) a brala jsem ohledy i na starší dceru. Je hodně citlivá…
Posílám hodně sil a štěstí do budoucna :srdce:

  • Upravit
Auhagenn
16.1.23 16:13

Ahoj, na tvém místě bych se rozhodla úplně stejně. Přijde mi sobecké nechat si miminko i přesto, že nemá šanci na normální život. Udělali jste správné rozhodnutí :hug:

  • Upravit
Sunlight515
2736
17.1.23 01:28

Nikdo tě tu neodsoudí a na tvém místě bych jednala stejně. Určitě je lepší nechat tak hodně postižené miminko humánně odejít, než aby po porodu umíralo v bolestech a nemocech x dalších měsíců / let. Akorát by to byla další dušička uvězněná v těžce nemocném tělíčku, kdy doktoři život plný utrpení zbytečně prodlužují, občas skutečně za každou cenu.
Další, zdravé miminko přijde. I když možná s ohledem na vaše přenašečství budete muset řešit IVF, kdy vám vyberou takové embryjko, kde k této vadě nedošlo.
Nejsi sobec! Někdy „opravdu milovat“ znamená „nechat jít“. I když to rozerve naše srdce na kusy, ale víš, že jsi pro svoje miminko udělala to nejlepší, co jsi mohla! Posílám hodně sil :hug: :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Mallorka
4535
18.1.23 16:13

Nikdo vás nebude soudit. To ani nejde. Udělala bych to samé, držte se.

  • načítám...
  • Zmínit
LucieKLuc
4124
19.1.23 20:31

Moc me mrzi cim jste si prosli. :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
lovean
7997
25.1.23 11:36

Odsoudit tě by mohl jenom blb už je to moc let řekli mi na genetice ve 12 tt že moje miminko má defekt k dutině břišní potrat byl víceméně jediná možnost když to na mě vybalili bylo mi zle a když na mě v té době moje gynekoložka jako by nic já bych kvůli nemocnému děcku nebrečela tak mi bylo hůř ještě ale nakonec jsem ráda že se jsem na potrat šla ale to jednání bylo děs

  • načítám...
  • Zmínit
Alušáček
15787
26.1.23 12:22

Rozhodla bych se úplně stejně. Muselo to být hrozné, ale přivést na svět vědomně nemocné dítě by bylo ještě větší trápení.

  • načítám...
  • Zmínit
karjak
429
2.2.23 20:03

Nic si nevyčítej… Stáli jsme před stejným rozhodnutím - kombinované vývojové vady neslučitelné se životem. Také jsem byla vždy přesvědčená, že bych děťátko porodila a byla s ním do úplného konce. Ale když jsem se v té situaci ocitla, věděla jsem, že to nedokážu. V srdci zůstala obrovská jizva, ale nějak jsme se spolu skamarádily a patří ke mně. Přijmi, co se stalo. Mělo to tak být a je to tak v pořádku. Miminko by se po narození jen zbytečně trápilo a vy s ním. :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Aneta Ondrejova
2
26.4.23 21:54

Hodnotíte, že jste si nevybrala správně. Vidíte, že lásku lze dát i v bolesti nemocnému dítěti a sama hodnotíte, že jste měla/mohla zvolit variantu nezasahovat dítěti do života, jelikož ve výsledku by tato těžsí cesta (dítě narodit) byla možná lepší - lehčí pro smíření, morálnější, láskyplnější. Netrapte se, Vaše děťátko by si jistě nepřálo, ať si cokoliv vyčítáte. Stokrát by Vám odpustilo, za trápení, co sebou vlečete jako vnímání viny. Láska odpouští. A pokud by teoreticky bylo Vaše rozhodnutí špatné (posuzovat nechci), Váš andílek Vám nepochybně odpustil. Odpustil hned, láska nemá výčitek a Vy jste jej milovala. Vše jste učinila s láskou, z obav o trápení dítěte. Nejste z žen, co postižené dítě nazývají “ten plod” a vyhrazhují si bez váhání rozhodnout. Už si nic nevyčítejte, Vaše děťátko by si to nepřálo! Trápení se zakazuje. Jste láskyplná maminka, které udělala velmi těžke rozhodnutí. Váš pocit viny, Vaše láska a trápení nepochybně musela smýt jakýkoliv stín. S láskou a klidem vzpomínejte na nenarozené děťátko a s radostí si užívejte života :) :srdce: :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář