Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování

Čekala jsem, že po narození dětí bude nejvíc komentářů přicházet od tchyně. Jenže ta je nakonec docela v klidu. Nejvíc mě kontroluje, opravuje a shazuje moje vlastní máma. A bolí to víc, protože od ní jsem čekala oporu.

Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování Zdroj: Canva

Vždycky jsem si myslela, že až budu mít děti, moje máma bude moje největší opora. Ne dokonalá, to ne. Máme mezi sebou svoje třecí plochy jako asi každá matka a dospělá dcera. Ale byla jsem přesvědčená, že až se narodí miminko, nějak se zase přiblížíme.

Těšila se. To jí nemůžu upřít. Když jsem jí oznámila těhotenství, brečela. Kupovala první dupačky, posílala mi fotky kočárků, říkala, že se nemůže dočkat, až bude babička. Když se narodila dcera, přijela do porodnice s taškou jídla a kytkou. Držela ji v náručí a vypadala dojatě.

Jenže už tehdy začaly první poznámky.

„Neměla bys ji pořád chovat, zvykne si.“ „Proč kojíš tak často? Asi máš slabé mléko.“ „Dej jí dudlík, nebudeš přece otrok.“ „V té zavinovačce jí musí být horko.“ „Neměla by spát s vámi v posteli, to si zaděláváš na problém.“

Byla jsem po porodu, rozbolavělá, nevyspalá, hormony se mnou cloumaly. Každá věta se mi zarývala pod kůži. Když jsem jí řekla, že mě to stresuje, odpověděla: „Já ti jen radím. Nemusíš být hned vztahovačná.“

Vztahovačná. To slovo znám od dětství.

Když mi bylo něco líto, byla jsem vztahovačná. Když jsem se ohradila, byla jsem drzá. Když jsem nechtěla poslouchat dobře míněné rady, byla jsem nevděčná. A teď, o třicet let později, jsem seděla s miminkem v náručí a měla stejný pocit jako kdysi u kuchyňského stolu. Že moje pocity jsou problém, který komplikuje život ostatním.

Dcera má dnes čtyři roky a synovi je rok a půl. Máma je miluje. O tom nepochybuju. Když přijede, vozí jim knížky, ovoce, oblečení, hraje si s nimi, peče jim lívance. Děti ji mají rády. A právě proto je to tak složité. Kdyby byla zlá babička, bylo by jednodušší udělat odstup. Jenže ona není zlá. Ona je starostlivá. A kontrolující. A přesvědčená, že ví všechno lépe.

Nejhorší jsou návštěvy u nás.

Přijede, zuje si boty a do deseti minut začne komentovat byt. Že máme moc hraček. Že děti nemají režim. Že v obýváku není klid. Že dcera moc odmlouvá. Že syn je na mě moc nalepený. Že ho pořád nosím. Že dcera neumí pořádně pozdravit. Že jim dávám moc možností.

Jednou mi řekla: „Ty se jich moc ptáš. Dítě nemá pořád rozhodovat.“

Řekla jsem, že se jich ptám na věci, které rozhodnout můžou. Jestli chtějí červené nebo zelené tričko. Jestli chtějí jablko nebo banán. Jestli chtějí pohádku o králíkovi nebo o vlaku.

Máma odpověděla: „No právě. Pak se nemůžeš divit, že tě neposlouchají.“

Jenže moje děti mě poslouchají. Ne vždycky, samozřejmě. Jsou malé. Mají svoje nálady, vzdor, únavu. Ale nejsou nevychované. Jen nejsou vedené k tomu, aby se bály dospělých.

A možná přesně to mámě vadí.

Když dcera nechce dát pusu na rozloučenou, řeknu jí, že nemusí. Může zamávat, obejmout, říct ahoj, nebo jen stát u mě. Máma se pokaždé zatváří ublíženě.

„Babičce pusu nedáš? To mě nemáš ráda?“

Tohle nesnáším.

Řekla jsem jí mnohokrát, aby dětem nevyčítala lásku přes pusu. Že když dítě nechce fyzický kontakt, má právo ho odmítnout. Máma se urazí a řekne, že z ní dělám nějakého predátora. Že přece babička není cizí chlap na ulici. Že za nás děti normálně pusy dávaly a nikdo z toho neměl trauma.

Jenže já si pamatuju, jaké to bylo, když jsem musela objímat strejdu, který mi nebyl příjemný. Jak se dospělí smáli, že se stydím. Jak jsem se naučila, že moje ne není důležité, když by se dospělý mohl cítit odmítnutý.

Nechci to pro svoje děti.

Máma říká, že přeháním.

Poslední velký konflikt byl kvůli jídlu. Dcera je vybíravá. Ne extrémně, ale má období, kdy nechce maso, pak zase zeleninu, pak jí vadí omáčka, protože se dotkla rýže. Snažím se to řešit v klidu. Nabízím jídlo, ale nenutím dojídat. Nechci z jídelního stolu dělat bojiště.

Máma to vidí jako rozmazlenost.

Byli jsme u ní na obědě. Udělala kuře s bramborami. Dcera snědla brambory a okurku, maso nechtěla. Řekla jsem, že v pořádku, ať sní, co jí chutná. Máma se do toho vložila.

„Maso sníš. Babička se s tím vařila.“

Dcera se stáhla.

Řekla jsem mámě, že ji nutit nebudeme. Máma se na mě podívala před dětmi a řekla: „Takhle z ní vychováš spratka.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se ve mně spojila současnost s minulostí. Najednou jsem nebyla dospělá žena se dvěma dětmi. Byla jsem zase malá holka, která sedí nad talířem studeného jídla a ví, že dokud nedojí, neodejde.

Řekla jsem mámě, že jestli bude o mojí dceři mluvit jako o spratkovi, odjedeme.

Ona se rozčílila. Že jsem přecitlivělá. Že přede mnou člověk nemůže nic říct. Že dnešní matky všechno studují na internetu a pak se diví, že jim děti skáčou po hlavě. Že ona vychovala mě i bratra a přežili jsme.

Přežili jsme.

To je další věta, kterou nemám ráda. Jako by cílem výchovy bylo přežít. Ne vyrůst s důvěrou, že domov je bezpečné místo. Ne naučit se vnímat svoje tělo a hranice. Prostě přežít.

Manžel mě pak podpořil. Řekl, že máma to přehnala. Zajímavé je, že s tchyní takové problémy nemám. Tchyně má svoje názory, ale většinou se zeptá. Když řeknu, že něco nechci, trochu si možná pomyslí svoje, ale respektuje to. Nikdy by mě před dětmi neshodila tak jako moje máma.

A to mě bolí nejvíc.

Člověk se připravuje na boj s tchyní. Na vtipy o jedovaté babičce z manželovy strany. Na to, že bude těžké nastavovat hranice v nové rodině. Ale nikdo mě nepřipravil na to, jak strašně bude bolet nastavovat hranice vlastní mámě.

Protože u ní se nebráním jen za svoje děti. Bráním se i za sebe.

Za tu malou holku, které pořád někdo říkal, že moc řeší, moc brečí, moc odmlouvá, moc si dovoluje. Za puberťačku, která se bála říct vlastní názor, protože máma se urazí. Za dospělou ženu, která ještě pořád někdy automaticky ztichne, když máma zvýší hlas.

Nedávno jsem jí řekla, že pokud chce být s dětmi, musí respektovat naše pravidla. Že nechci komentáře o spratcích, vydírání pusou ani nucení do jídla. Že rady si vyslechnu, když si o ně řeknu. Jinak potřebuju, aby mě nechala být máma po svém.

Máma se rozbrečela.

Řekla, že jsem se změnila. Že od té doby, co mám děti, jsem na ni zlá. Že už nemůže říct vlastní názor. Že se cítí jako cizí člověk. Že jsem se nechala zblbnout moderní výchovou a jednou budu litovat.

Možná budu litovat některých věcí. Určitě udělám chyby. Možná někdy ustoupím moc, jindy budu tvrdá. Možná moje děti jednou budou mít ke mně taky výhrady, stejně jako já k ní. S tím počítám.

Ale nechci opakovat věci jen proto, že jsem je přežila.

Od té hádky je mezi námi ticho. Máma píše méně, návštěvu zatím nenavrhla. Část mě si oddechla. Část mě je smutná. Chtěla bych mámu, které můžu zavolat po náročném dni a která mi řekne: „To je těžké, držíš se dobře.“ Ne mámu, která mi vysvětlí, co všechno dělám špatně.

Možná se toho nikdy úplně nedočkám.

Ale moje děti se toho ode mě dočkat můžou.

A možná právě proto musím vydržet i to, že moje vlastní máma bude nějakou dobu uražená. Protože jestli se nenaučím chránit hranice před ní, jak je mám naučit svoje děti?

Přečtěte si také

Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?

Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
  • Anonymní
  • 10.11.26
  • 794

Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

Váš příspěvek

Odesílám...