Nekonečná cesta za miminkem

Je mi 35 let a před 4 lety, kdy jsme se s manželem brali, jsme se začali snažit o miminko. Ano, jsme takové „konzervy“, že nejdříve svatba potom dítě (alespoň podle některých lidí v našem okolí). Trvalo nám dlouho, než jsme se našli, chodili jsme spolu dva roky, během kterých jsme se poznávali a ujišťovali se, že chceme v životě to stejné. Takže všechno tak, jak má být.

Myslela jsem si, že všechno půjde hladce, proč taky ne. Jenže půl roku se nic nedělo. No, dnes se tomu směju, protože půl roku je opravdu směšná doba. Pak se ale stal zázrak. Dvě čárky, jupííí!!! Začali jsme se těšit a měli jsme radost, že jsme v pořádku a budeme rodina. Bohužel naše radost vystřídalo obrovské zklamání. Těhotenství bylo mimoděložní a já jsem skončila s prasklým pravým vejcovodem v nemocnici. Bylo mi strašně zle, celý pobyt v nemocnici jsem probrečela. Ale život jde dál, lékaři mě ujistili, že to rozhodně není konec světa a děti mít budu.

Jenže uběhl další půlrok a nic. Začala jsem se proto zajímat o metodu Ludmily Mojžíšové. Naštěstí mám sestřenici, která se touto metodou zabývá a hodně mi pomohla. Začala jsem pravidelně cvičit, srovnala jsem si záda a úspěch se dostavil! Znovu dvě čárky na testu. Ihned jsem běžela na gyndu, kde mi potvrdili, že tentokrát je to opravdu v děloze. Zázrak! Ano, ale jen na chvíli. Embryo se bohužel přestalo vyvíjet, takže revize a vše od začátku. Ale co, dvakrát jsem otěhotněla, otěhotním i potřetí!

A jak jsem řekla, tak se stalo. Zanedlouho jsem byla těhotná potřetí. Ne, ani teď těhotenství neskončilo happy-endem. Opět mimoděložní, odebrán i levý vejcovod. Takže teď už jenom IVF. Co se dá dělat. Vlastně jsme byli i tak trochu rádi, že teď už budeme „pod dohledem“ a bude to tutovka (jsme si mysleli).

Přišli jsme do centra, kde nám řekli, že problém s otěhotněním rozhodně nebude a rovnou se šlo na věc. 1. IVF - dvě embrya vhodná k transferu. Nechali jsme si je vložit postupně. Ani jedno se bohužel neujalo. Bylo to obrovské zklamání, protože jsme byli přesvědčeni, že se to přeci musí podařit! Ale co naplat! Šli jsme do dalšího pokusu. 2. IVF - jedno embryo vhodné k transferu. Už to samo o sobě byl docela šok, protože vajíček odebrali 10. U každé stimulace jsem navíc měla vždycky různě velká vajíčka, takže nikdy nebylo jasné, kolik jich vlastně bude. No, ale tak třeba to bude ten jeden bojovníček, který na nás čeká. A taky že byl! Embryo se uchytilo a vypadalo to, že snad konečně bude vše zalité sluncem. Bohužel nebylo. Na UTZ mi bylo sděleno, že embryo se nenachází v děloze, ale v děložním rohu, kde se samozřejmě vyvíjet nemůže, respektive když poroste, praskne mi děloha. Asi nemusím popisovat, jak strašně mi bylo. V tu chvíli člověk není smutný, že z toho nebude miminko, ale má neskutečný strach z toho, jak to celé dopadne a zda vůbec ještě někdy nějaká šance bude. Byla to zatím asi nejhorší zkušenost. Ležela jsem na klinice v rámci mého centra, kde, co čert nechtěl, zrovna byli všichni lékaři (kromě dvou) na dovolené, protože byly jarní prázdniny. Jakožto učitelka bych pro to za normálních okolností měla pochopení, ale v tu chvíli jsem zrovna moc ráda nebyla, protože ti, co tam zbyli, nevěděli, co se mnou, a stále mi opakovali, ať se připravím na to, že možná přijdu o dělohu. No, nepřišla jsem. Zkoušeli to nejprve „rozehnat“ potratovou pilulkou, což se bohužel nepodařilo, ale tím získali týden času, kdy se zatím vratili „dovolenkáři“ a laparoskopicky mi děložní roh odstranili.

Přišla první vlna Covidu, všechno se zavřelo (včetně CAR), a zatímco všichni dělali vtípky o tom, jak se zvýší počet mimin, když budou všichni zavřeni doma, já jsem byla zoufalá, že nejen, že k tomu nepřispěju, ale ani nemám šanci absolvovat nějaká vyšetření, když je vše zavřené. No, bylo to na palici.

Ale nic netrvá věčně, centra se otevřela, absolvovali jsme nějaká vyšetření, přičemž mi stejně nikdo nebyl schopen říct, proč se mi dějou takové věci, a my začali chystat další pokus. Moje doktorka mě vlákala do sítí cyklu s minimální stimulací, přičemž jsem absolvovala dva s nulovým výsledkem. Nikdy nebylo žádné embryo, navíc nám embryolog dost necitlivě sdělil, že asi budeme mít problém ve spojení buněk a to že se nedá nijak vyšetřit, tak ať přijdeme příště a třeba to klapne. Nebo taky ne. Další ťafka pro mé sebevědomí.

Túúdle! Šli jsme do jiného CARu. Rozhodli jsme se dojíždět přes půl republiky, protože jsme si řekli, že potřebujeme změnu a jiný přístup. A taky že byl. Ihned všechna vyšetření, konečně nám někdo vysvětlil co a jak, no a navíc jsem se dozvěděla, že moje stimulace nebyly vedeny dobře, proto tak nízký počet embryí a proto různě velká vajíčka. Vše vypadalo slibně. Začala jsem znovu stimulovat, tentokrát to vypadalo, že bude opravdu hodně vajíček. No, bylo jich nakonec 9, z nichž se 6 oplodnilo, což byl pro nás neuvěřitelný úspěch, takže jsme věřili, že vše se konečně podaří. Z těch 6 jenom dvě „dožila“ stádia vhodného k transferu, ale zase jsme věděli, že jsou fakt kvalitní. Šli jsme do prvního KETu. NIC!! Cože?? Už zase??? Obrečela jsem to, jak jinak. Ale věděla jsem, že tam máme ještě jednoho prcka a že když si odpočinu a půjdu do toho o prázdninách, kdy na všechno bude klid a žádný stres, určitě se to podaří.

Naplánovali jsme si dovolenou nedaleko místa našeho CARu tak, abychom si cestou zpět mohli odvézt transferované embryo. Dovču jsme si užili, odpočinuli si a teď už bylo jasné, že je to tutovka.

Právě jsem se dozvěděla výsledky krve. Opět už jsem věděla, že je to jenom formalita, která mi měla potvrdit, že se zázraky u nás prostě nekonají, protože testy byly negativní, i když jsem se snažila ze všech sil tam nějaký stín najít. Marně. Dochází mi síly. Mám strach. Vím, že máme ještě poslední pokus hrazený pojišťovnou, ale i tak už jsme do toho nasypali takových peněz, že by za to bylo slušné auto. Neumím se smířit s tím, že nebudu máma. Mám skvělého manžela, který se mnou všechno absolvuje, vozí mě ty stovky kilometrů na kontroly, které trvají 5 minut, abychom se zase plahočili zpátky. Strašně moc bych si přála mu dítě dát, ale nevím, jak. Tak jsem se z toho aspoň vypsala a třeba mi někdo dá naději, že se jednou dočkám…