Nekonečná cesta za miminkem II

Rozhodla jsem se po poměrně dlouhé době napsat pokračování našeho příběhu ohledně cesty za miminkem. Konec našeho příběhu je tak trochu hořkosladký. Je tedy spíše sladký, díkybohu, ale trochu hořkou příchuť přeci jenom má. Máme zdravou a úžasnou holčičku Barunku, která se nám narodila v dubnu 2023. A proč ta hořká příchuť? Inu, pokud to někoho zajímá, může si přečíst celý příspěvek.

Předchozí příběh končil v létě roku 2021, kdy jsme před sebou měli poslední šanci na IVF cyklus. Tu jsme se na podzim roku 2021 rozhodli využít. Bylo to strašně psychicky vyčerpávající, asi hlavně proto, že to byla naše poslední šance. Veškeré kontroly během stimulace neměly příliš příznivý výsledek a já se začínala bát, že to celé dopadne špatně. Tehdy mi pomohl primář IVF centra, který mi na poslední kontrole před punkcí řekl: „Nebojte se, všechno dobře dopadne, budete mít hodně vajíček, jenom tomu musíme dát trochu víc času.“ Tehdy mně to ohromně pomohlo a já mu věřila. A měl pravdu, vajíček bylo 17. Oplodnilo se 9, k transferu zůstala tři. Po všech těch zkušenostech to byl dobrý výsledek.

V únoru 2022 jsme absolvovali KET. Tehdy jsem poprvé odmítla pracovní neschopnost a rozhodla jsem se, že to nebudu hrotit. A vida, dvě čárky na testu! Takže 5. těhotenství nám konečně přinese štěstí? Ale kdeže! Bylo z toho zamlklé těhotenství. Bolest to byla obrovská, ale protože naděje umírá poslední, prostě jsme to nějak zvládli.

Další KET jsme si naplánovali na léto. Snad to bylo tím, že jsme se naprosto vyklidnili a zrelaxovali u moře, snad tím, že už jsme byli strašně unavení, abychom zvládli další neúspěch, zkrátka tentokrát to dvěma čárkami na testu neskončilo! Byla jsem těhotná a od začátku jsem prostě nějak věděla, že tentokrát to dopadne dobře. Těhotenství jsem si naprosto užívala, byla jsem hned na rizikovém (což mi naštěstí nikdo neměl za zlé, naopak bylo dojemné, jak mi všichni fandili). Jak už jsem psala, v dubnu 2023 jsem, plánovaným císařským řezem, porodila zdravou holčičku, která nám dělá jenom samou radost.

Protože nám zbylo ještě jedno embryo, bylo jasné, že se určitě ještě pokusíme Barunce pořídit sourozence. A tak letos na podzim, když jí byl rok a půl, jsme dospěli k závěru, že nadešel ten správný čas. Možná jsme se nechali ukolébat tím, že když se nám to už jednou konečně podařilo, podaří se to podruhé. Možná to bylo tím, že všichni kolem to viděli jako tutovku, no prostě jsme do toho šli tak nějak „na jistotu“. A tak mě dvě čárky na těhotenském testu ujistily v tom, že to tak prostě má být. Ale osud si to nakonec rozmyslel. Jednalo se pouze o biochemické těhotenství.

A to je ta hořká příchuť, kterou má ten šťastný konec našeho příběhu. Ano, jsme neskutečně vděční za naši holčičku, ale to, že zůstane jedináček, je nám líto moc. Jenže člověk nesmí chtít moc. Proto nám tahle smutná tečka za naším příběhem bude navždycky připomínat bolest, kterou jsme si museli projít na cestě za vytouženým dítětem. A tak je to asi správně. Abychom dokázali být vděční a nezapomněli…

Během těhotenství jsem vůbec nebyla schopná vzpomínat na to, co jsem si všechno prožila. Jakákoliv vzpomínka mi vůbec nedělala dobře, a tak když mě kontakovali z e-mimina, na základě první části mého příběhu, zda bych se nechtěla stát součástí připravovaného podcastu ohledně neplodnosti, s díky jsem odmítla. Nechtěla jsem vzpomínat, nechtěla jsem žít minulostí, ale připravovat se na budoucnost. Teď se můj přístup změnil. Nelze minulost jenom tak nechat hodit za hlavu. Ta cesta měla určitě velký smysl. A tak kéž je náš příběh nadějí pro všechny, kteří si procházejí něčím podobným. Naděje opravdu umírá poslední.