Některé otázky už si nekladu

Jdu se vykecat... díky :) a třeba si taky zavzpomínáte na podobné chvíle, na které se dnes už díváte s úsměvem a obrnili jste se proti tomu.

*

Utekly víc jak dva měsíce od začátku školního roku…uff, díkybohu. Jsem realista, pocity držím na uzdě a nejraději jsem v každé těžké životní chvíli sama za sebe, bez emočních výlevů. Netušila jsem, jak vstup dětí do školky bude pro mě psychicky náročný, zaskočilo mě to. Co na tom může být náročného? Nejdou přeci poprvé někam do kolektivu a věk na to taky mají. Jo, tohle jsem si myslela.

Kluci jsou jednovaječná dvojčata, jsou hyperaktivní, ale nemají to v papírech. Zatím se nic neřeší, čekáme, jak se budou dále vyvíjet. Pravidelně chodí k neuroložce, mělo to být do dvou let, ale chodí stále i ve třech. Nechtějí mluvit a jsou divocí, proto jsem jim na doporučení neuroložky domluvila speciální školku, kde se setkávají různá postižení a personál je na vše připraven, mají logo výuku.

Nástup do školky byl samozřejmě krušný, protože vycházka „za ruku“ v délce 45 minut je pro ně málo. Proto byly ranní scény na denním pořádku a mně to lámalo srdce, že své veselé aktivní děti strkám do pidi třídy, kde jsou jak ve vězení. Odpoledne byly taky najednou jiné, uvolnili všechnu energii a pocity, které drželi ve školce, takže byli ještě divočejší a vzteklejší. Vím, že lesní školka by byla pro ten první rok ideální, ale bohužel žádná kvalitní v blízkosti není.

Učitelka se hodila marod už týden po nástupu, takže se asistentky a učitelky střídaly denně, což dětem na pohodě nepřidalo, nemají rádi změny. Já jsem s toho taky neměla radost, protože jsem denně od někoho jiného slyšela otázky „oni neumí pít z hrníčku?“ nebo „oni se neumí obouvat? kupte jim jiné papuče“ atd. To že neumí, spíše nechtějí umět některé běžné činnosti dobře vím, ale překvapilo mě, že to udivuje učitelky ve speciální školce, kde jsou zvyklé na vše a ve dvou se starají o deset dětí.

Připomínky měla najednou i má rodina a dostalo se mi plno rad a výčite, co všechno jsem zanedbala. Paradox je, že díky jejich divokosti je nikdy nechtěl nikdo hlídat. Klidně bych je „půjčila“, aby mi mohli ostatní ukázat, jak na ně, mohli mi předvést, jak přitáhnout jejich pozornost, udržet je v sedě. Také jsem slyšela, že je málo biju, že nemají respekt. No nevím, držím je v lati přísně, pevně, ale i tak působí nestandardně. Přece jim nezlomím na veřejnosti ruku, abych všem dokázala, že nepreferuju volnou výchovu. Stále jsem sama sobě v hlavě říkala: „To si vážně všichni myslí, že jsem padlá na hlavu? Že jsem nezkoušela učit je běžné činnosti? že jsem je nechala růst jak dříví v lese?“ Manžel se k tomu přidal a několikrát na mě zvýšil hlas, jak musím s nima doma cvičit plno věcí, že to nesmím sabotovat a víc se snažit.

Děti jsou různé, ty moje nechtějí dělat běžné činnosti, ale zase dost dobře běhají, šplhají, umí se přitáhnou na hrazdě a celkem jsou zdatní. Fyzicky jsou dokonalí, ale vymámit z nich jiný um je někdy problém. To už všichni zapomněli, že každé dítě se vyvíjí jinak? To si nikdo nevzpomene, že některé výchovné metody zabírají a některé né? To, že si dnes neobují boty, neznamená, že je neobují za měsíc, vždyť děti často dělají pokroky ze dne na den a kolektiv je motivuje k posunům.

Celé září jsem byla psychicky na dně, jako zbitý pes. Neměla jsem sílu ani se bránit, argumentovat, řvát. Přijala jsem roli „nejhorší matky na světě“ a v duchu si sypala popel na hlavu. Přijímala jsem všechny každodenní otázky a výčitky s pokorou a litovala, že jsem nezůstala v životě sama jen s kočkou.

Připadá vám to přecitlivělé? Pro někoho asi ano, ale i mateřství bereme každý jinak, stejně tak i jako lidé jsme každý jiný. Děti mají tři roky, tatínek s nimi sám moc není a když, tak jsme všichni pohromadě, kdy je vše na mně. Přiznává, že je kolikrát sám nezvládá a vždy to končí řvaním, kdy si myslí, že to zabere a oni se kouzlem uklidní. Jak jsem zmínila, s rodinou taky moc nejsou, i návštěvy jsou problém. V mini školce mi je domítli, ale i tak jsem se snažila integrovat je, vodit je do dětských koutků, vymýšlet jim denní pestrý program, denní dlouhé, akční vycházky a dělat s nima běžné činnosti. Tohle nikdo jiný za mě nevzal ani na jeden den a v noci prožíváme skoro denní noční běsy, takže ucelený spánek je stále vzácnost. Takhle to má plno maminek, proto nepovažuju sebe ani ostatní za přecitlivělé, jen unavené a bezmocné (v tom, že jsou na to samy) a každá připomínka, zlý pohled, výčitka fakt zabolí. Čekala jsem, kdy uslyším, že jsem tři roky ležela na pupku a nehnula prstem.

Utekly dva měsíce, učitelky se prostřídaly a protože vše je o lidech, nastal i můj štastný konec. Po dnech strávených s mými dětmi mě jedna učitelka sama od sebe vzala bokem a povídala svůj příběh, jak prožívala to samé. Ona (opravdu sama opuštěná mužem), s rodinou, která měla pro ni jen výčitky a s problémem, kam umístit dítě, aby jej přijali takové, jaké je. Přidala pár rad, co pomohly jí a taky doporučila nějakou četbu, ale i slova pochopení byla fajn. Nepotřebuju litovat (neřeším v podstatě nic vážného), ale taky nepotřebuju denní snůšku výčitek a otázek PROČ.

Manžel se taky omluvil, postačilo trvat na tom, aby si s dětma sedl a pokusil se naučit je běžné činosti. Dohnalo jej k tomu i to, že učitelka s námi mluví rovnoceně, takže mluvila i s ním o tom, co by děti měly umět. Brzo pochopil, že snaha je marná, spolupráce dětí je minimální a uznal, že více udělat nemůžeme. Také ve školce vidí děti s postižením a uvědomil si, že nesoustředěnost, řvaní a divokost našich dětí je naprostá banalita.

Proč to děti nechtějí dělat doma a ve školce či u babičky to jde? Nevím, ale obouvají se, pijí, oblékají se už úplně v pohodě. Proč lidé tak rychle zapomínají na první roky svých dětí? To si fakt někteří myslí, že našli univerzální patent na výchovu dětí a že všechny děti jsou stejné? A proč někdy raději z taktu memlčí, když sami nepoznali cizí kůži? To taky nevím.

To, že se jednou dozvím, že jsem špatná matka, jsem čekala. Tipovala jsem to na období rané puberty, ale že to přijde s nástupem do školky, které by mělo být jednou z těch hezkých vzpomínek, to mě nenapadlo. Od dětí to možná přijde, to si ještě počkám, ale pokud to znova přijde ze strany rodiny, partnera či cizích lidí, budu už připravená se bránit. Spoustu otázek už si nekladu, hodila jsem to za hlavu.

Pro někoho je to téma, které je běžné, ale jednou dojde ta poslední kapka snad každému a člověka to zlomí. Každopádně mi tahle má „běžná“ zkušenost pomohla ještě více pochopit rodiny s opravdovými problémy. Netolerance a nepochopení okolí a rodiny je může dlouho držet na okraji společnosti bez kapky pochopení.

Věřím, že každá osobní zkušenost nám může pomoci být tolerantnější vůči okolí, nepoučovat, nesoudit… Mně se to (i díky ostatním dětem, co potkávám ve školce) stalo a jsem za to ráda.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
11864
24.11.18 02:03

Ano, největší rádci a soudci jsou ti, co mají bezůdržbové, samoučící a samovychovávací děti. Držím palce ať všechny peripetie a nástrahy života zvládáte s dětmi v klidu a s přehledem. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
765
24.11.18 10:41

Drzte se. zazivame se synem neco podobneho. nevim “kam s nim”. z logopedickeho stacionare nam ho po dvou dopolednech vysoupli, protoze syn nechtel spolupracovat u logopedie a chtel si tam jen hrat. myslela jsem ze mu daji vice casu na adaptaci, ale pripadala jsem si, ze jsme jim tam dala teroristu. agresivni vubec neni-jen negativisticky. v utery jdeme do SPC snad nam poradi… :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2799
24.11.18 11:47

@Teresa.p přeju hodně štěstí ,at narazíte na člověka který má zájem pomoci nebo to zažil.Pokud né tak pevné nervy a držte se. :kytka:
Myslím,že tyhle děti by potřebovaly at se jim někdo jiný(kromě matky) věnuje,určitě jim to pomáhá,posouvá je to dál,ale když to každý vzdá a upřednostní „klidné“ děti a vše zůstane dál jen matce,tak potom je to „bludný kruh“.

  • Nahlásit
  • Zmínit
35229
24.11.18 12:57

Jsem v poodobné pozici, nemám teda dvojčata, ale zato mám tři. Dvojčata, pokud by byla z mých chlapců, bych nepřežila.
Podle mě není špatné si něco z té kritiky či rad vzít k srdci - já třeba až docela pozdě pochopila, že kluci opravdu sami od sebe k rozumu nepřijdou a sami od sebe se nezklidní. Systematický tlak je nutný.
Na druhou stranu drtivou většinu komentářů nezkušených můžeš rovnou pouštět druhým uchem ven. Oni lidi často mají pocit, že když u své dcery vyřešili ojedinělé výchovné problémy, tak už to taky nemají se svým dítětem lehké a jsou oprávnění se vyjadřovat k druhým. Bohužel to dělají i docela inteligentní lidé a dokáží být potom i docela krutí. S tím asi moc nenaděláme, nezbývá nám, než poděkovat za tuto zkušenost a snažit se, abychom nebyli takoví třeba zase v jiném ohledu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.11.18 18:24

Nic si z toho nedělej, cizí a někdy i „vlastní“ lidi jsou nejchytřejší, pokud jde o výchovu dětí. ;)
Docela chápu, jak se asi cítíš, já mám docela bezproblémové děti, i když syn ve věku 4 let byl docela zarputilý divoch a taky jsem si občas něco vyslechla, buď ze školky nebo z rodiny. Dneska je to nejhodnější kluk z širokého okolí.

V tomhle případě opravdu spíš platí „mlčeti zlato“ a pokud možno nikomu necpat rady, třeba jak by už měli používat nočník, co by měli umět a jak by se měli chovat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
211
24.11.18 19:45

Naprosto tě chápu, já od září prožívám něco obdobného. Syn nastoupil v necelých třech letech do školky. Je to živé a akční dítě, je tvrdohlavý, citlivý a je prostě svůj. Na pohybové aktivity je mistr už od batolecího věku, na mluvení už takový talent nemá. Je ale šikovný..umí barvy, písmenka, číslice…snaží se mluvit, komunikovat, vidím na něm neustále pokroky. Není to ale taková ta kolektivní ovečka, co mlčky splní cokoliv mu řeknete. Před nástupem do školky chodil do dětské skupiny, kde s ním nebyl problém…nástup do školky katastrofa :roll: je v kolektivu 20 dětí, od prvního dne neustálé stížnosti typu: bouchá děti, kouše děti, křičí, nechce nosit čepici…Jediné, v čem ho chválí je to, že spolupracuje při různých aktivitách. Poté jsem zjistila, že, když ho bouchne dítě, tak mu to vrátí. Podařilo se nám ho to odnaučit. Začal teda reagovat tak, že ho kousne/bouchne dítě a on zakřičí a odskočí. Bohužel ještě neumí rychle říct třeba:" Paní učitelko, on mě bouchnul", ale i na tom pracujeme a říká alespoň to slovo bouchnul. A reakce učitelek? Zavolali si mě na kobereček a řekli mi, že syn svým chování vyrušuje ostatní děti a že si myslí, že trpí autismem :think: Pro mě obrovský šok. Podařilo se mi poměrně rychle sehnat klinickou dětskou psycholožku, která po druhém sezení řekla, že autismem syn určitě netrpí…že jen prostě není zralý na školku a že v paní učitelce zřejmě nevidí autoritu. Všechny testy naštěstí v pořádku. A reakce učitelek? Jakmile zjistili, že jsem sehnala psycholožku, tak řekli, že jsem si všechno vymyslela :nevim: Tak že tohle je má zkušenost ze školkou…syn do ní teda chodí rád…Já však zvažuji, že ho tam posílat nebudu, protože mám strach, co si zase vymyslí. Učitelka mi řekla, že pokud ho vytrhnu z kolektivu, tak že už do něj nikdy nezapadne. Jinak já teda byla na psychologa z toho zralá taky :zed: Přistihla jsem se i při tom, že jsem se bála vyzvedávat syna ze školky. Jo jinak vyzvedávám po obědě, neboť syn nechodí od dvou let odpoledne spát, tak že by byl akorát ve školce další problém ohledně spaní 8o, protože tam přece všechny dětičky poslušně spinkají. :mavam: Přeji Vám všem pevné nervy a hlavu vzhůru :dance:

Ještě jeden dodatek: na syna jsme přísní a důslední..ale po tomhle, co mi řekli ve školce jsem si připadala jako ta nejneschopnější matka na světě, která neumí vychovat své dítě :zed: Strašně mě to trápilo a vlastně trápí doteď…

Příspěvek upraven 24.11.18 v 19:49

  • Nahlásit
  • Zmínit
3542
24.11.18 20:38

To letí, Tvoji chlapci už chodí do školky. No … je fajn, že jsi narazila alespoň na jednu učitelku s pochopením, určitě Tě to hodně povzbudilo. Jsi prostě na výchovu a vše okolo dětí sama, je to znát, že jsi unavená, vyčerpaná, rezignovaná. Znám moc dobře, co to je tisíckrát se snažit naučit jednoduché banální věci … Věřím a pevně doufám, že kluci prostě postupně dospějí do věku, kdy jim najednou spousta těch nedostupných věcí půjde, časem se objeví v jejich životě i mužské vzory, které jim určitě hodně dají - mám na mysli třeba sport. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2799
24.11.18 21:31

@ivito:lol: já se bojím vyzvedávat děti hlavně v pátek, to je tam logopedka a má plno keců a nulové pochopení. Díkybohu pátky je chlap doma, tak posílám jeho.
Další věc je, že děti beru před obědem. Jako všechny malé děti málo jedí (a jen kdy chtějí oni) a moc rádi dlouho spí a večer potom taky ;) Necítím se tak bohatě, abych platila dva obědy, děti si jen zobly a já je potom povedu ze školky hladové, nevyspalé, zpruzené. Hlavní je, že ještě nepracuju, jsem doma, takže nemám důvod jim nepořát pohodlí, péči, dlouhé vycházky…nic mě netlačí, taky cítím, že pomalu dozrávají, tak není kam spěchat, není důvod aby tam byli"celou šichtu".Ovšem okolí to nechápé, strašně to všichni řeší :roll: i když není proč.
Další naše společná/podobná věc…některé učitelky asi už zjistily, že má neteř je na SPC, což je jejich nadřízený orgán. Minulý týden měli ve školce děti návštěvu z SPC a cítím, že jsou učitelky najednou nějak v pohodě. :nevim: :lol: tak nevím.

P.S.: jo a jednou týdně jim dělám volný den,dělám dlouhé výlety,do lesa apod.Taky jsem měla pocity,že tam prostě nebudou chodit,že tohle nemám za potřebí,ale raději dělám tenhle kompromis 4× týdně školka do11:30 a jsme spokojeni.Jen nezapadám do klasického modelu,což některé dráží. :nevim: :lol:

Příspěvek upraven 24.11.18 v 21:35

  • Nahlásit
  • Zmínit
21527
25.11.18 10:11

Ahoj, mám zkušenost, že srovnávat se s ostatníma (nebo to připustit) je cesta do pekel! Každý jsme jiný, každé dítě je jiné a máme k výchově odlišné podmínky!
Já jsem si nejvíc zobla od okolí u nejstaršího syna, který byl jak urvaný ze řetězu a naprosto postrádal pud sebezáchovy! Poučovala mě kdejaká kolemjdoucí babka a kdejaká prodavačka - at jsem udělala, co jsme udělala, všchno špatně :roll:
Ve školce ho odmítli vzít do školy v přírodě, navíc byl předškolák, čekal ho nástup do školy! V PPP mi doporučili psychofarmaka, která jsem odmítla - a dodnes to beru jako dobré rozhodnutí! Jako zázrakem se potíže velmi zmírnily nástupem do školy! Za prvé dostal úžasnou učitelku, za další zřejmě postupně vyzrával a zklidnoval se (byt samozřejmě nebyl žádný milius :lol: ) Dnes je kluk skoro dospělý a je naprosto v pohodě, na lustru se nám nehoupe a neskáče ze skříní! Naopak, dobře se učí, sportuje, nepije, nekouří!
Btw npsala jsi někde, že čekáš miminko? Naprosto nechápu, jak si někdo dokáže vyskakovat ještě na těhuli, která se sotva valí, když ta dvojčata kočíruje :nevim: :nevim: Ale neboj, kluci vyzrají a bude líp, mám tu zkušenost :kytka:

Příspěvek upraven 25.11.18 v 10:12

  • Nahlásit
  • Zmínit
8056
25.11.18 10:41

Nevyžádané rady jsou u „nestandardního“ dítěte boj. Především starší generace má pocit, že se musí podělit :D Bohužel je to vždy „škoda rány, která padne vedle“…
Mám dvě dcery, žádnou vlastnost snad nemají společnou. Jak jsme to dokázali netuším, ale nejčastěji bojuji s tím, že se mi nedaří to dát dohromady. Kupodivu každá samostatně se dá celkem dobře směrovat.
Chodí do klasické státní školky, jen po konzultaci s ředitelkou do jiné třídy, aby to učitelky přežily ;) Na přístup si nemůžu stěžovat, spíš naopak. Hodně rychle se naučily jak je zvládnout… Naprosto je nerozhazuje potopa v umývárně 5× denně (mladší), pak se jde sama převlíct a učitelky jí hledají atd.. vždy se dozvím, že je to jejich „kacka“ a není odpoledne kdy bych si ji nevyzvedávala z mazlicí a pusinkovací náruče učitelky.
Starší je pro změnu vztekna, ale v nejhorším slova smyslu. Dokáže se válet po zemi i několik hodin a nikdo nemá šanci jí do toho zasáhnout. I to zvládly dobře, pochopily, že to má vždy příčinu v tom, že jí něco nejde nebo si s tím neumí poradit a zasáhnou včas…
Vozím holky do školky na opačnou stranu města (cca 15km)… bohužel je to o lidech. Učitelka může pomoci, ale také dítě naprosto zničit, proto je dobré volit školku velmi, velmi uvážlivě…

  • Nahlásit
  • Zmínit
2799
25.11.18 12:48

@pe-terka taky zajímavý příběh :mavam: jo,jo čekám další dítě a asi máš pravdu.Z některých trochu cítím " nezvládá ty dva a bude mít další :roll: ".......no,jo no chce se to obrnit a hlavně to nesmím dělat potom i já,to bych si dala sama sobě facku,než poučovat druhé (když o to nestojí)

  • Nahlásit
  • Zmínit
3245
25.11.18 12:56

Syn ve 3 letech nechtěl nic dělat sám a to je velmi klidné dítě. Za chvilku ve školce to pak začalo jít. Doma to nechce dělat většinou sám ještě teď a to už mu bylo 4,5 roků. Všude jinde je milionový a funguje na jedničku.

Ale hlavně ti píšu ohledně těch nočních děsů. Vyzkoušej dávat dětem B-komplex. Moje dcera má bez něj noční běsy každou noc a s ním je to OK. Já používám tento - https://vitaminy-a-mineraly.heureka.cz/…-100-tablet/

Noční běsy souvisí totiž s tím, že si nervová soustavá nedokáže vše co během dne zažije zpracovat a B-komplex tomu napomáhá

  • Nahlásit
  • Zmínit
21527
25.11.18 14:20

@axlpol
taky jsem se za tím naším poděsem honila se třetím dítkem v břiše, a taky si určitě řda lidí myslela, že to nedám :nevim: No, dala jsem, navíc ten pupík nebyl zdaleka poslední :nevim: A kupodivu, každé dítě je jiné, ale všechny jsou fajn a máme se rádi :think:

Příspěvek upraven 25.11.18 v 14:20

  • Nahlásit
  • Zmínit
2799
25.11.18 16:12

@fia80 díky za tip,máš pravdu a přehled..........a od roka dáváme rybí tuk od různých značek,takže Béčko mají a doktorka doporučila i magnezium.Ještě v řijnu jsem vstávala každou noc (ono je to vždy do půlnoci),ale ted to nějak ustává :pankac: takže to vidím nadějně :lol:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2799
25.11.18 16:16

@pe-terka …jéé tak to závidím.My třetím asi skončíme,bo už se nevejdem do bytu,už ted jsme pro některé extrém a jestli budeme mít někdy na větší byt,to je utopie(nebo spíš na štěstí)

…a taky spoléhám na to,že třetí bude úplně jiné.Díky tomu shonu s dvojčaty si vlastně ani nic nepamatuju a neužila jsem si to.Rozhodně to bude s jedním jiné a chtěla jsem to zažít.Vím,že odpoledne budu mít na krku tři děti,ale taky to bude nový zážitek.

  • Nahlásit
  • Zmínit
25.11.18 21:44

Syn 3,5 konečně začíná opakovat slova a mluvit! Já jsem neskonale šťastná a přitom mi hlavou běží věta: „Já vám to říkala!“ Říkala jsem tchánovi, že syn není autista, říkala jsem tchýni, že nepotřebuje speciální vyšetření .. dochází na logopedii, kde mi už před půl rokem potvrdili, že je prostě jen pomalejší, že se mu to jednou „spojí“ Tak teď syn začíná mluvit a já zase poslouchám, že je moc hubený, že bych měla navštívit výživového poradce 8o samozřejmě zase od tchanovcu. Bohužel je můj syn vinen tím, že je můj ;) 3,5 roku poslouchám, že dělám něco špatně, počítám, že to budu poslouchat celý jeho život ;)
Jsi skvělá maminka! Nenech si to nikým vymluvit :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit