Je mi skoro 38 a pořád čekám, až budu někam patřit

Když mi bylo 20 let, seznámila jsem se s bývalým přítelem, za kterým jsem se odstěhovala do Prahy. Byli jsme spolu 8 let a já věřila, že nás čeká rodina. Bohužel místo toho přišel rozchod.

V té době jsem měla pocit, že zatímco on si v Praze budoval svůj život, já jsem postupně zůstávala sama. Ze začátku jsem se potkávala s jeho spolužáky, ale když odešel z vysoké školy a našel si práci, měl kolegy, se kterými trávil volný čas, a mě už do toho života tolik nezapojoval. Bral to jako žárlivost, ale já jen chtěla mít vedle sebe lidi a pocit, že někam patřím.

Ve 28 letech přišel rozchod. Říkala jsem si, že nemá cenu držet vztah, když druhý nechce to samé co já. Věřila jsem, že mám ještě čas, že si najdu partnera a rodinu budu mít.

Odstěhovala jsem se do malé garsonky. Brala jsem to jako dočasné řešení, než potkám člověka, se kterým budu mít společný život. Měla jsem ale sebou svoji kočičku Fazolku, takže jsem nebyla úplně sama.

Nakonec v té garsonce žiji už 10 let. Má asi 20 m², nemám sklep ani komoru a úložný prostor je někdy opravdu boj. Není to žádný luxus a člověk se musí hodně přizpůsobit, ale mám ji za dobrou cenu a v dnešní době si té jistoty vážím.

Přemýšlela jsem i o větším bydlení, ale bojím se dát všechny svoje úspory do něčeho dražšího. Když je člověk sám, musí myslet i na nejhorší variantu. Nechci za rok řešit, že mi třeba neprodlouží smlouvu nebo že nebudu mít rezervu na vyšší náklady. Proto se zatím držím toho, co mám, i když vím, že to není ideální.

Po rozchodu jsem potřebovala začít znovu. Do té doby jsem pracovala na recepci v našem domě – měla jsem 10 nočních a 5 denních směn. Času bylo víc, ale byla to práce za minimální mzdu, takže jsem si nic moc nenašetřila. Zůstala jsem tam ještě na dohodu a našla si práci na nádraží.

Asi dva roky po rozchodu jsem poznala dalšího partnera. Bohužel se ukázalo, že ten vztah nebyl zdravý. Po dvou měsících se ke mně nastěhoval, protože měl složitou situaci s bydlením. Chtěla jsem tomu dát šanci, protože když s někým jste, snažíte se.

Jenže postupně přišly problémy. Měla jsem pocit, že pro jiné lidi dělá víc než pro mě, často jsme se hádali a já byla nakonec ta špatná, když jsem upozornila na věci, které mi nepřišly v pořádku. Ten vztah mě psychicky hodně vyčerpal a nebyl pro mě dobrý.

Po roce přišel definitivní rozchod. Měsíc poté přišel covid a člověk řešil jiné věci – práci, nejistotu a běžné fungování. I tak jsem se snažila seznamovat, ale bez úspěchu.

A víceméně od covidu jsem sama.

Snažím se najít nejen partnera, ale i opravdové přátele. Nechci mít kolem sebe jen povrchní známosti, kdy se lidé ozvou jen tehdy, když něco potřebují. Chtěla bych mít lidi, se kterými se dá něco podniknout, zajít na výlet, výstavu, kávu nebo si jen napsat.

Dva roky jsem každý měsíc pořádala srazy ohledně háčkování a pletení. Doufala jsem, že vznikne komunita lidí se stejnými zájmy, se kterými časem vyrazíme na výlet nebo jen posedíme. Bohužel se to nepovedlo tak, jak jsem doufala.

Zkoušela jsem i další akce – pokec u piva, výlety přes facebookové skupiny a různé aktivity. Často mám ale pocit, že když se člověk snaží něco vytvořit, ostatní čekají, co vymyslí někdo jiný. Chtěla bych někdy zažít, že se někdo ozve sám od sebe a řekne: „Nechceš někam jít?“

Pracovně jsem si také prošla náročným obdobím. Po covidu jsem po ztrátě práce našla místo u konkurenční firmy na podobné pozici. Pracuji na 13hodinové směny krátký/dlouhý týden.

Ze začátku jsem neměla kolegyni, takže jsem brala směny navíc. Později byla kolegyně často doma s dětmi, takže jsem pracovala i kolem 250 hodin měsíčně. Sice jsem si mohla dovolit dovolenou, ale po návratu jsem zase doháněla směny.

Tělo to po čase nedalo. Přišly bolesti hlavy, vyčerpání, stres a během krátké doby jsem nabrala 20 kg. Dalších pár kilo přibylo, než jsem se trochu srovnala.

Dnes už je situace lepší, ale ani po dvou letech nejsem úplně v pořádku. Po dlouhých směnách často spím jen 5–6 hodin a jsem pořád unavená.

Nejraději bych našla klidnější práci, třeba i na částečný úvazek, ale v současné situaci si to nemůžu dovolit. Jsem sama a musím si sama zaplatit nájem, energie, jídlo a všechny běžné výdaje. Při menším úvazku bych měla nižší příjem a nezvládla bych pokrýt nutné náklady.

Kdybych měla vedle sebe partnera, se kterým bychom se o život dělili, měla bych větší možnosti něco změnit. Ale takto musím myslet hlavně na finanční jistotu. Proto zatím zůstávám v práci, která mě sice vyčerpává, ale dává mi stabilní příjem.

Navíc mi na podzim zemřela moje kočička Fazolka, která se mnou byla 10 let. Byla to moje společnice a parťačka v době, kdy jsem byla sama. Díky ní jsem měla pocit, že se mám ke komu vracet a že na mě doma někdo čeká. Její odchod proto tu samotu ještě mnohem víc prohloubil.

Přemýšlela jsem, že bych si pořídila další zvířátko, ale nechci si ho pořídit jen proto, abych nebyla sama. Bydlím v malé garsonce a kvůli práci a dlouhým směnám bych mu nedokázala dát takové podmínky, jaké by si zasloužilo.

Za pár dní mi bude 38 let. Pořád ale věřím, že může přijít člověk, který měl také v životě smůlu, nemá děti, ale rodinu chce. Ideálně někdo mladší nebo podobně starý, kdo je rodinný typ.

Nečekám dokonalost ani pohádku. Jen bych chtěla vztah, kde budeme parťáci, budeme si oporou a budeme postupně budovat společný život.

Online seznamky zkouším, ale často mám pocit, že mnoho mužů chce všechno hned nebo hledá jen něco nezávazného. Já to tak nemám. Nechci jít na schůzku s někým, o kom nevím vůbec nic, ale zároveň nechci měsíce jen psát. Hledám normální a přirozené seznamování.

Ani v reálném životě to není jednoduché. Chodím mezi lidi – divadlo, kavárny, výstavy a různé akce – ale zatím se nic nepodařilo. Když člověk nemá velkou partu přátel, přes kterou by někoho poznal, je to těžší.

Teď chci zkusit více chodit na přednášky, výstavy a další akce. Seznamky úplně nezavrhuji, jen se snažím najít cestu, která bude fungovat.

Za pár dní mi bude 38 a pořád doufám, že jednou budu mít nejen partnera, ale i opravdové přátele a pocit, že někam patřím.

Musím věřit, že bude lépe.