Nevlastně vlastní dcera II

Rodičovství

Pojďte se se mnou začíst do mého příběhu o lásce, výchově dítěte z pohledu ne/rodičky... a vytvořte si náhled na život v rodině dvou maminek.

Přečtěte si také první část deníčku »

ČÁST 2
A teď bych ráda pokračovala v původním příběhu…

Věděla jsem, že Laura touží po dítěti a po bolestném roce, plného trápení, schovávání se do svých lží, polopravd koukající z venčí, když naši přátelé ztratili chuť nás dávat dohromady. Laura měla pravdu, pochopila jsem, kam celý rok utíkala, přede mnou. Byla jsem ztrápená myšlenkami na nevěru a bojovala s démonem alkoholové berly. Neustále jsem se bála společnosti, jak nás přijme – homofóbní rodiče. Ale byla jsem zahleděná do svého pohodlí, bezstarostného života bytí a naší pohody, jít si kdy a kam chceme… rády jsme byly ve společnosti lidí. Bála jsem se oprávněně? NE. Dnes vím, že mé obavy měly směřovat jinam.

Po Novém roce jsme opravdu za vším udělaly tlustou čáru (viz první část deníčku). Pracovala jsme jedna usilovně na druhé, bylo to myslím příjemné období, začala jsem se těšit, přesto obávat. Ptáte se: „Začaly v ní bít hodiny?“ Ne. Přehodnotila jsem svůj dosavadní život, Laura a já jsme byly spolu šťastné, ale život byl prázdný… v tom měla Laura pravdu. Netlačila na mě, ale věděly jsme obě, že jsme dost silné a náš vztah kotví v pevných základech a společně jsme si blátem už po bouřích prošly. Proč by nemohly dvě zdravé, zajištěné ženy vychovávat dítě? Ano, odpůrce chápu a jejich kritice se nebráním. Jen ze zkušenosti vím, že dvě milující ženy dají dítěti do života více, než matka alkoholička, která se nechává bít pochroumaným individuem z řad jednodušších, které si své ego léčí pěstmi a odevzdáním výplaty do beden. Tím netvrdím, že je ve všech tradičních rodinách nepohodlí a trauma matek s modřinami. Pochopila jsem ve svém období boje s morálkou – je to o lidech, ne o pohlaví… mýlím se snad?

Původní plán bylo oplodnění za pomocí kliniky. Ale zvážily jsme všechna pro a proti – dvě ženy – kamarád – klinika. Dobrým impulsem byl film Perfect days s I. Chýlkovou, jak začít žít s nadějí na nový život. Pomohl nám anonymní dárce. Nejednalo se o sex. Tuto volbu jsme vyloučily ihned. Staň co má se stát… následujících devět měsíců jsme prožily jedno z nejhezčích období našeho vztahu. Laura netrpěla těhotenskými nevolnostmi, stále byla velmi aktivní a věnovaly jsme se naplno našim výšlapům a cestování. Až ke konci ji zmáhala únava a začala doma příprava s věcmi, plnil se náš sen o rodině.

Těch pár měsíců ve mně byly různé obavy ze ztráty lásky, odcizení. Žárlivosti. Výčitek, že mě dítě jednou vše vyčte a nebude mít rádo. Byla jsem u porodu a vím, že by milující partner/ka by tam být neměl/a. Bezmoc. Až do posledního výdechu už v tu chvíli právoplatné maminky se mi svíralo hrdlo, půlky i pánevní dno. Neumím si představit tu bolest, ale vím, že v tu chvíli se Lauře změnil život o 180 stupňů. Viděla jsem to krásné malé miminko, které se podívalo na svět, a cítila jsem neskutečný pocit štěstí a prázdnoty zároveň.

Následoval kolotoč babičkovských rad, mazlinkování. Ve mně se stále více prohlubovala prázdnota, začala jsem na malou žárlit. Ale mezí ní a mnou se nic nestalo. Vše bylo stále stejné, pochovat, popovídat. Dívat se, jak spinká, objevuje svět. užívat si každý úsměv.
Hormonální bouře byla na světě. Šestinedělí je teda taky něco na ženskou psychiku, žena ví, že se chová hloupě, ale nemůže s tím nic dělat. Možná „hloupě“ není to správné vyjádření, ale nevím, jak jinak to říct. Chvíli slzy, pak zase emoce na vzestupu a smích od ucha k uchu. Věděla jsem, že musím reagovat hodně opatrně, ale stačilo říct „ahoj“ o tón níž a úsměv se vytratil.

Vzhledem k tomu, že je Laura prvorodička, upínala se stále více na malou. Spaly jsme odděleně, abych se vyspala, několik měsíců, a ve mně se postupně plnily veškeré obavy ze ztráty, odcizení. Nevím, jak to má muž – otec, ale asi i tím, že jsem žena a mám hladiny hormonů trochu jinak, než hetero žena. Začala jsem se uzavírat a můj mozek se točil v kruhu otázek. Ztrácela jsem sama nad sebou nadhled. Chvílemi kazila Lauře prvopočáteční pocity euforie z krásné a zdravé dcery. Laura byla stále více upnutá na malou a ze mě zklamaná. Přesto všechno mě stále ujišťovala, konejšila, snažila se mě uklidnit. Protože chce, abychom se na výchově podílely společně. I když jsem věděla a vím, že nikdy nebude schopná se vcítit do „mé prázdné náruče“, bohužel asi žádná maminka.

Je mi neskutečně líto, že jsem nedokázala v sobě potlačit všechny své emoce, ale bylo tak silné, je to stále, ale už nepanikařím a nepláču. Protože vím, že na „své dítě“ možná není nikdy pozdě, ale abychom to zvládly finančně, nemůžeme být na mateřské obě. Je to souboj pocitů, nepochopení. Protože bolest, kterou někdo neprožil, nemůže soudit, hodnotit, ale ani pochopit.

Když jsem se dokázala konečně s nadhledem pozvednout ze dna svého sobeckého JÁ a začala obě holky vnímat, bylo to krásný. Zvládala jsem ty zamilované pohledy, Laura byla najednou v jiném světě. Ty chvíle, kdy se na vás to maličké usměje, chytne za prst. Rozesměje se. Zapomněla jsem v tu chvíli na veškeré předsudky a snažila se být „mámou“, v doslovném překladu mámou č. 2. Vnímáte, jak divně to zní? Ano, máte pravdu zní a ve skutečnosti je to ještě horší. (to, co ve vás je, nebo spíš není…?).

Když malá začala plakat, na začátku, než jsme poznaly hlad apod., jsem byla celkem v pohodě, ale Laura se nedokázala smířit s tím, že i šťastná miminka pláčou a konejšila malou více a více. Při kojení Laura zapomínala na svět kolem sebe. Přestávala celkově vnímat života běh a malá se stává více a více závislá na vlastní mamince. Naše role začínají mít svá jména, pro každou z nás je slovo máma vyskloňováno jinak. Ale vím, že v reálu to bude pro malou svoje určení si. My dospělí víme, že naše morální přesvědčení o rodině je jiného vzoru, ale to malé dítko bude žít v tomto modelu a nepřijde mu to nijak zvláštní.

Nejhorší to vlastně začalo být od 4. měsíce věku dítěte. Moje pozice živitele rodiny se stala rutinou, tam zajít, tam jet nakoupit, udělat. Laura vytvářela příjemné teplo domova. Začala jsem pociťovat chybějící vazbu mezi mnou a malou. Jakmile Laura byla pryč z dohledu, malá začala poplakávat. Třeba je to jen v mé hlavě a trápím se zbytečně, ale nedokážu ji uklidnit, vydrží plakat dobu. Jen se Laura objevila, malá se po chvilce uklidnila. Uklidním ji, uspím… jejich metodou v náruči, protože ji nemohu přiložit k ústům prs, i když vnitřně je to někdy zvláštní, jak se mi naježí bradavky. Asi je to tím tlakem v mé hlavě. Nikdy bych to nezkusila, už jen proto, že bych se možná mohla vážně zbláznit z návalu emocí. Chovám se k ní jako k dítěti, né ke své modle. Jen tak ji během dne pomazlit, pohrát si s ní, ale vím, že musím doma fungovat i jako máma a závisí na mně běžný chod, stejně jako na Lauře, která poklízí, ale má za to, že se musí celý den točit kolem malé. Takže vlastně nemá moc na nic jiného čas. Občasné kafíčko s kamarádkou.

Zní to pitomě, asi z pohledu maminčiny náruče, ale řeknu to jinak. Chtěla jsem, aby spala ve své postýlce (v noci tam spí běžně), neusínala každý den v náruči, ano, když jí nebylo dobře, pochovala jsem ji. Ale dokáže být vzpurná, když chce do náruče, tak tam bude. Jak si ji Laura naučila, tak si ji bohužel bude muset uspávat. Ale zase na úkor vztahu. Trávíte večer co večer hodinu uspáváním? Máte návštěvu a vylezete po skoro hodině, když už vylezete, a úplně rozespalé? Přijde to nenormální jen mně? Malá nechodí po obědě spát, spí pouze v kočárku na procházce. Možná nejsem dobrým rodičem, řekne si spousta z vás. To je můj pohled, s Laurou vše řeším, ale vidí to svými pocity a nechci ji zbytečně trápit. Nemám v sobě dostatečně vyvinutý smysl pro rodinu?

Je těžké milovat příchod malé lásky, která vám bere a stává se životní láskou té vaší… žárlivost už pominula, snažila jsem se více malé věnovat, během dnes si s ní hrát, pochovat. Ale asi je to časem, který netrávím doma, holky mají svůj svět. Malá chce být s Laurou a já se mohu jen dívat, jak si společně rozumí, přesto že dělám s malou to samé (hraní si, přebalování, koupaní), není to to samé. Jak to mají tátové?

Nemám to Lauře za zlé, po těch pár měsících jsem v sobě zabojovala, úporně na sobě pracovala. Ale pak přijde den… Potkaly jsme dávnou známou s malou v autosedačce při běžném procházení regálů v obchodě. Laura ji zná lépe, a tak na tu blond matku ověšenou třemi dětmi koukám a z ní vypadne směrem k Lauře: „Jé, čí je to dítě, tvoje?“ to jsou ty chvíle, které mě bolí. Laura ví, co bude následovat, snaží se situaci zachránit a říká: „Naše přece,“ ale z blonďatého pohledu, který říká (z každého normálního člověka) „Příroda to zařídila jinak a homosexuálové prostě mít děti nemohou.“ Jsou to chvíle, které mě fackují zpět na dno, ze kterého se hrabu už několik měsíců. Naštěstí je Laura milující osobou, která ví, kde jsou naše místa, a snaží se mě držet v psychické pohodě a dává mi dostatek prostoru pro upevňování vztahu s malou.

Dopadají na mě stíny, když se na Lauru celý svět vybodne, bude mít vždy dceru… to je to, co mě svírá, bolí a pálí uvnitř sebe. Presto první, na co se těším, když jedu z práce, je pohled na úsměv malé princezny. Ale pocitům uvnitř sebe se neubráním a nejde mi tak snadno říct, je to naše dcera, natož moje… že bych ji nepřijala? Ne, starám se o ni, muchlám, pusinkuju. Ale bojuji sama v sobě. Chybí mi ta citová vazba, která se upevnila pupeční šňůrou? Není to mé vymodlené dítě, přestože jsem se těšila, až tady bude s námi. Jsem stále žena a své vlastní hormony ovládat nedokážu. Nemusíte se mnou spousta z vás souhlasit, pochopím to a budu respektovat vaše názory.

Vím, že to společně zvládneme a bude nám třem dobře, až se na to vše začnu dívat s nadhledem. Jen k tomu musím dojít, díky Lauře se konečně cítím být více rodičem, i když ne mámou. Mála postupem času bude více a více inklinovat k mámě a to je také další z výzev, které v sobě musím zvládnout, pokud chci být dobrým rodičem, a především si musím být jistá svojí vlastní pozicí. Když dnes ve věku dospělosti máte „něco na srdci“ komu voláte? No mámě. Dost předbíhám, netušila jsem, jaké to bude. Čím si budeme muset projít, ze všeho nejvíce se obávám dne, kdy mi Laura řekne: „Je to moje dcera!“ Chtěla bych věřit, že se to nestane.

To vše jsem napsala pro svoje vlastní uvědomění si svého místa ve své rodině a především, abych tímto deníčkem podpořila podobné páry, které mohou mít podobné pocity. Až si budu číst tento deníček za pár let, věřím, že k němu budu moci přispět veselejšími řádky. Protože s příchodem malé se změnil život nám všem. A vím, že k lepšímu…4

V první části jsem trochu pobouřila svým názorem na sebrání dítěte, toho se bojím stále. Protože papírově jsem a budu cizí člověk. A stát nemusí vždy rozhodnout ve prospěch potřeb dítěte. Pak jsou tu prarodiče, kteří mě mají rádi, ale nikdy člověk neví. To jen tak na závěr, až budu mít lepší rozpoložení mysli, zase se vám svěřím, a věřím, že se mé řádky budou číst radostněji.

Budu ráda za vaše postřehy, i třeba kritiku, ale zkuste se nejprve vžít do role člověka, kterého nepřímo dokážete odsoudit, přiřadit mu roli, která mu nemusí příslušet a teprve potom se zamyslete nad svojí reakcí. Kdyby tu byl někdo z vás, kdo by si chtěl o tom všem popovídat, ráda…

…stále mě mozkomorové dobíhají, a proto jsem to ze sebe potřebovala dostat. Možná vás zklamal titulek a je to hlavně o pocitech, ale o těch ten titulek byl… nevlastně vlastní…

Váš příspěvek
Meredithx
Kecalka 279 příspěvků 06.03.19 00:44

Není za co tě soudit :hug: Jsou to přirozené pocity. Když jsem to četla, byla jsem upřímně ráda, že jsem jen v pozici macechy. Tyto situace bych nedokázala zvládnout s takovým nadhledem a uvědomněním jako ty. Držím palce ať jsou odteď myšlenky už jen pozitivní. :srdce:

Uživatel je onlineM-A
Kecalka 331 příspěvků 06.03.19 07:34

Je to silný text, jsou to silné emoce. Me tedy napadalo behem cteni, ze mala princezne by vasem mohla dostat sourozence kdy ty bys byla tehotna, ale to je samozrejme jen na vas ale bylo to i zmineno, ze nemuzete byt obe na materske/rodicaku… mozna mam blby nazor, ale nejsem sportovec aby po me zustaly vysledky, nejsem vedec nebo lekar aby po me neco zustalo, tak jen ty deti tady po me jednou budou, urcite bys mela mit, nechci rict vlastni, ale sve biologicke…

smarket
Nováček 4 příspěvky 06.03.19 07:52

Taky si myslím že není za co tě soudit. U nás je to dost podobně, akorát v roli maminky jsem já a přítel je ten co spí na gauči :D Taky se snažil přimět mě dát syna do postýlky, nebo udělat pořádek v usínání, ale to akorát skončilo mým nekonečným pláčem :D Synovi je 5 měsíců a rozhodně nejsem připravená spát bez něj . nebo dělat něco jinak než co mi velí instinkt. Chtěla bych ti na to poskytnout pohled druhé strany. Miminko je zvyklé pouze na maminku když se narodí, slyší její tep, zná její vůni, celý svět je maminka. Když se narodí je na ostatních aby si s dítětem tvořili vztah. Já ho mám přirozeně, ale přítel i když je biologickým otcem , musí na poutu a vztahu neustále pracovat a rozvíjet ho. Ze začátku na něj pomalu nechtěl ani sáhnout a teď už ho koupe a hraje si sním. Včera když jsem byla ve sprše ho dokonce dokázal i uspat, což mi pak hlásil s neskutečnou hrdostí :) Ale vím naprosto jistě, že se chvílemi cítí taky odstrčený. Tady zase nastává snaha z mojí strany. Upravila jsem synovi režim tak , aby šel spát v 6 hodin večer, sice pak vstáváme ve 4, ale za ten čas co máme s přítelem večer sami pro sebe to stojí. Vařím mu jídla co má rád, nepyskuju nikdy když chce být s kamarády a cokoliv si přeje se mu snažím splnit, stejně tak jako on mě. Chce to moře sil,trpělivosti, ústupků, času a lásky, ale i když kolikrát padnu vyčerpaná do postele hubou napřed , stojí to za to :) A ty se vyprdni na ostatní :) vytvoř si se svou dcerou vztah , protože dítě potřebuje parťáky , co ho provedou životem a co za ním budou stát ať si každej žvaní co chce :) Budeš pro ní maminka , protože rodič je v první řadě člověk, co miluje a stará se :)

solip
Zasloužilá kecalka 505 příspěvků 06.03.19 08:41

A já ti k tomu jen chci napsat, že mám stejně silný vztah ke své mamince i k tatinkovi…a když mám problém jdu spíš za taťkou. jak píše @smarket, ten vztah si prostě musíš utvořit.

Verurizeckova
Ukecaná baba ;) 1675 příspěvků 06.03.19 08:58

Nemůžu te nijak poučovat, ale muzu napsat svůj příběh :)

Jsme hetero par a dítě jsem chtěla hodně… manžel taky, když se narodil malý, tak na mě padla poporodni deprese, takže jsem se psychicky zhroutila. Muž byl najednou hozen do vody a musím říct, ze vztah si vytvořil ihned, on byl vlastně ten, který se staral nejvíc, než se mi ulevilo.

Pak přišla doba jen maminky, kdy jsem byla pro malého top top, protože já dávala jídlo, lásku atd. Teď je malému 8M a muzu ti říct, ze já jsem okoukaná matka, která je s nim cely den a je to nuda. Přijde manžel a malý je úplně v rausi, úsměv od ucha k uchu, happy jak dva grepy :) ráno když je doma, tak malý se lisa v posteli, jenom tatatatata… až je mi to líto, ale jsem rada, ze jsou v pohodě :) uvidíš, ze budes hvězda a nebude to trvat tak dlouho :)

pe-terka
Neúnavná pisatelka 19408 příspěvků 06.03.19 09:01

při čtení deníčku jsme měla dost kontriverzní pocity, protože jsem žena konzervativní, navíc naprosto hetero :think: Zkusím se od nich oprostit :) Myslím si, zakladatelko, že tvé pocity se můžou hodně přibližovat pocitům některých otců, s tím rozdílem, že oni vědí, že dítě je jejich a časem se ty role stabilizují tak, jak je dané přírodou :think: Tvé role je vlastně hodně složitá, příroda na ni nijak nepamatovala, právě proto, že homo páry mít společné děti nemohou :think: Na druhou stranu připustila, že někteří jedinci homosexuálně založeni jsou, ale jejich rodičovské touhy nějak nezařadila do svého konceptu :mrgreen:
Co s tím? Obávám se, že ty rozporupln pocity budeš mít vždy, a pramení z reálného fakt, že ty bio rodič nejsi a tvoje partnerka ano :nevim: Krev není voda! Osobně si myslím, že by ti na duši pomohla varianty porodit si též vlastní dítě - ve vašem rodinném seskupení by nastala rovnováha v počtu bio dětí a uspokojených mateřských hormonů :think:
Hodně štěstí :kytka:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 06.03.19 09:56

Myslim si, ze je v poradku, kdyz dve zeny vychovavaji dite, ale verim, ze je spatne detem vnucovat nazor, ze jsou obe matky. Dite ma prece vzdy jen jednu matku a jednoho otce. Druhou zenu bych nazyvala jmenem nebo tetou. Rodina se tak vyhne mnoha problemum.
Bylo zajimave si precist, jak se muze citit druhy clen rodiny, v mem pripade otec ditete. Ten nas je hodne tolerantni, asi bych za nej mela byt vdecna ;-)

terien
Extra třída :D 11599 příspěvků 06.03.19 10:18

No je to mazec. Problém bude asi v tom, že když mají dítě muž a žena, tak dítě je obou, nese jejich geny. U vás je dítě prakticky jen partnerky a tebe šroubují do postavení matky, ačkoliv matka nejsi a nebudeš. Nejen úředně, ale ani pocitově jak sama vidíš. Možná se ti uleví když to přijmeš a budeš to brát tak, že máš prostě partnerku s dítětem. Ty budeš teta, kámoška, součást života toho dítěte, ale trochu jinak, než jste si to na začátku plánovaly.

Žirafka D.
Kecalka 145 příspěvků 06.03.19 10:37

Moc zajímavé čtení. Člověka to donutí se nad určitými věcmi zamyslet. Ale v jednom s vámi naprosto bezvýhradně souhlasím - že je lépe dítěti v láskyplné, fungující rodině se dvěma „maminkami“ nebo „tatínky“, než v nefunkční rodině s mámou a tátou… Jen tedy taky mi nesedí mluvit o obou jako o maminkách, oslovení „teta“ nebo prostě jen oslovovat jménem by mi asi přišlo symptatičtější, ale to je samozřejmě každého věc. ..... Ale asi bych měla jeden dotaz, který mi vždy u takovýchto případů vrtá hlavou: jak se partnerky domluví/rozhodnou, která z nich bude těhotná? … Z Vašeho deníčku mi vyplynulo, že u vás to byla Vaše partnerka, kdo hlavně toužil po dítěti…

Masina
Kecalka 116 příspěvků 06.03.19 10:42

To, co prožíváš, je naprosto přirozené. Já bych si nehrála na druhou maminku. Maminka je jen jedna a vždycky vás dítě bude rozlišovat třeba tónem na tu hlavní a na tu vedlejší maminku. A ty to uslyšíš. My o tomto vývoji ve vztahu, když přijde dítě, dost často mluvíme s manželem. Prošel si vším, čím ty. Ten vztah mezi partnery už nikdy nebude stejný. Jen ty to máš těžší v tom, že to dítě není biologicky tvoje. Tvůj pohled na to, že Laura děcko rozmazluje…to pochopíš teprve, jestli se odhodláš a porodíš svoje vlastní dítě. I já spím s dětmi a kolikrát za noc je přikryju nebo je probudí zlý sen a já jsem hned po ruce, neletím za nimi rozespalá přes celý byt, když už pláčou nahlas. I já je uspávala v náruči a nezainteresovaný partner tomu říkal rozmazlování a „jak si je naučíš, takové je budeš mít.“ Jenže když jsem se zeptala, jaká je jiná možnost, než je nechat vyřvat, tak nevěděl. Ona prostě v té době žádná jiná možnost nebyla.
Ať se manžel snažil sebevíc, v určitém věku byly obě děti nehlídatelné. Snažila jsem se chodit třeba cvičit a pak jsem to vzdala, když jsem zjistila, že opakovaně pro ně dělá všechno, co může a ony mu 3 hodiny v kuse brečí a brečí. Stačila moje náruč a do minuty byl klid. Bylo to pro něj hrozné, ale musel to vzít tak, jak to bylo. Teď už jsou v předškolním věku a táta je pro ně TOP. Je to pro ně parťák pro hry a dobrodružství, ale když jsou nemocné nebo na ně padne zoufalství, vždycky dají přednost mámě.
Nesnaž se Lauře konkurovat, to je cesta do pekel. Musíš mít jinou roli, stejně cennou. A pokud tu touhu být maminkou jednou ucítíš, přeji ti, ať se dočkáš vlastního miminka. Děti budou parťáci, ty s Laurou rodiče, budete mít naprosto vyváženou rodinu. A pochopíš. Hodně toho pochopíš.

Popokatepetla
Závislačka 3327 příspěvků 06.03.19 11:49

Hodně otevřený deníček, přečetla jsem ho jedním dechem. Můj názor je ten, že by ses neměla snažit být druhou mámou. Tou prostě nikdy nebudeš. Je to tak i v hetero párech - je máma a táta. Máma je ta, kterou miminko nejvíc potřebuje na začátku, máma „je jídlo“, bezpečí a prostě celý svět. Ale jakmile miminko trochu odroste nastupuje druhá stejně důležitá osoba - táta se kterým je legrace, dělají se lumpárny, je spiklenec - alespoň tak to bylo u nás. Manžel se mi také svěřil, že se od začátku s dětmi cítil hodně odstrčený. Jak tu i někdo psal, kolem toho 1,5 - 2.roku přišlo období, kdy máma „byla nuda“ hned, jakmile se táta vrátil z práce. Teď je dětem skoro 6 a s manželem nají naprosto super vztah. Ale i přes to jsem já ta, za kým přijdou, když mají nějakou bolístku nebo problém.
Moc držím palce, ať vám to nadále klape a ať jsi jednou pro malou stejně důležitým parťákem jako tvoje partnerka :)

PenelopaW
Zasloužilá kecalka 738 příspěvků 4 inzeráty 06.03.19 12:14

Druhá část deníčku je pro mne velmi cenná tím, že popisuje pohled druhého rodiče, do něhož se ti, kdo to nezažili, nemohou vžít. Sama jako maminka, hnaná hormony a pudy, jsem se taky upínala na miminko a vůbec mne nenapadlo řešit jiné pocity než vlastní. A co vím od kamarádek, častokrát partnera začaly odsuzovat, že to má jinak, že nevnímá, že miminko přece potřebuje pochovat, zatímco oni by si nejdřív dokoukali Branky, body a dítě nechali plakat apod. Proto moc děkuji za popsané emoce a úvahy, protože chlapi prostě takhle otevřeně své zážitky neprojeví. Takže deníček beru nejen jako soukromou zpověď, ale i jako hodně dobrý námět k zamyšlení. Nu, a to, co psali ostatní - myslím, že přijmout dítě, které neopustilo moje tělo, které je prostě nastavené na to,a by na něj reagovalo, je těžké nejen pro muže, ale i pro druhou matku. Vztah s dítětem se buduje na úplně jiných základech než u biologické maminky, a považuji za normální, že se s ním pojí pochyby, ne naprosto bezpodmínečná láska apod. Ale stejně jako u heterosexuálních rodin, nebála bych se toho, že dcera bude fixovaná jen na partnerku. Každý z rodičů dává něco jiného a naopak jsem si jistá, že přijde období, kdy se dcera přijde třeba s něčím svěřit Tobě a ne Lauře. Anebo si najdete nějaký svůj výsek života, který bude jen váš a který budete sdílet jenom Vy dvě. Každý z rodičů má svoji roli, a pokud si udržíte i vztah partnerský a milující, dcera tohle bude vnímat a i když ke každé z vás bude přistupovat jinak, obě vás bude milovat a brát jako součást svého života. Akorát prostě to období, kdy je dítko malé a odkázané na maminku, je náročné a často vede k odcizení - proto jediné, co bych poradila, kdybych musela, abyste si našly opět i cestu k sobě, nebraly to tak, že Laura je doma a Ty nosíš peníze, ale podnikaly i něco spolu a utužovaly i vztah milenecký, nikoli jen rodičovský a provozní. Ještě jednou moc děkuji za deníček a přeji, ať si vše sedne a jste spokojené všechny tři :kytka: .

Aotearoa
Kelišová 5840 příspěvků 06.03.19 13:03

Upřímně napíšu, že já bych to nedala. Chtěla bych taky svoje dítě. A jestli po něm toužíš, měla bys ho mít. Proč bys měla být navždy je ta teta. Je to nespravedlivé.

Alušáček
Závislačka 3722 příspěvků 06.03.19 13:38

Tvoje pocity jsou normální vzhledem k tomu, že dítě není tvoje.. Jsi na tom hůř než když se rodičem stane chlap, můj muž naprosto chápal, že dítě potřebuje pořád kojit, chovat, spat s námi v posteli, on tu lásku k dceři se mnou sdílel společně, nejsme já+dítě a on, jsme prostě my.. Nemyslím si, že dítě by mělo mít dvě mámy, na tobě je ukázkově vidět, že se v roli mámy necítíš.. Tím nechci říct, že v životě holčičky nemáš žádnou roli, jistě můžete fungovat jako rodina.

Freya10
Kecalka 394 příspěvků 06.03.19 14:27

Ahojky,

nečetla jsem všechny komentáře, tak nevím, jestli se nebudu opakovat…

Znáš youtube kanál (+instagram) DVA TÁTOVÉ? Myslím, že by ti (vám) mohla jejich videa dost pomoct. Jedná se o homosexuální pár, který společně vychovává dvě společné dcery - dvojčata - holčičky narozené díky náhradnímu mateřství, kdy každá z holčiček je biologicky jednoho z tatínků. Je to ohromně zajímavé, poučné a do detailu tam rozebírají všechny aspekty výchovy dětí v homosexuálním páru. Moc doporučuju na ně mrknout - já na ně koukám moc ráda ;)

Jinak jako matka dcery se do tvých pocitů dokážu vcítit. Musíš to mít ohromně těžké, protože instinktivní nastavení muže ve vztahu k potomkům je prostě naprosto odlišné od nastavení ženy. My ženy jsme pocitově matky a je fakt, že si neumím představit, že bych se o tu roli měla s někým dělit (a ještě ke všemu být „ta druhá“ máma)…Smekám před tebou. I před tvou schopností sebereflexe :kytka: Každopádně myslím, že pokud byste byly v situaci jako zmínění dva tátové (dvě společné děti, z nichž každé je biologicky jednoho z toho páru), tak by byla situace vyrovnanější, pocitově přehlednější a tvá role by se naplnila… ;)

Kajuli
Ukecaná baba ;) 2155 příspěvků 06.03.19 14:47

Věřím, že zrovna mezi spoustu rozjitřených matek heterosexuální orientace muselo být dost odvážné tohle napsat :) Není zač tě odsuzovat, tyhle pocity se také dají přirovnat k ženě, která si najde partnera s dítětem. Byť má dítě ráda, není jeho biologický rodič a tím, že vlastní děti nemá a tu pravou hormonální mateřskou lásku ještě nestačila prožít se na spoustu věcí dívá prostě jinak a zároveň se cítí odstrčená.

Nemístných poznámek o tetě a jedné jediné mamince si nevšímej, tohle dovedou ze sebe vypustit akorát lidé bez empatie a bez ochoty být trošku otevřenější, než je na tradiční společnost běžné.
Znám pár, kde jedna maminka chlapečka porodila a druhá pracuje a supluje tu živitelskou roli. Obě jsou maminky, obě má dítě rádo, jen prostě jak je dítě malé, více se upíná na toho, kdo se o ně stará pravidelně a koho zná i z prenatální doby. Pozitivní je, že s věkem se přístup dítěte lepší a pokud maminka živitelka zvládne s těmihle pocity pracovat, komunikuje s bio maminkou o svých pocitech otevřeně a opravdu má dítě ráda a zapojuje se do péče, budou vztahy více vyrovnané, jak dítko poroste. Věřím, že se to třeba později přehoupne i na druhou stranu, kdy bude maminka živitelka top, to jsou prostě dětská období.

Zvážila bych návštěvu psychologa, ať se někde nezaujatě vypovídáš.
A do budoucna určitě vyzkoušej mateřství, pokud to půjde.

Je veliký rozdíl v přístupu partnera, který děti nemá k nebio dětem a v přístupu toho, který děti má. Vyzkoušeno z první ruky, expartner byl vždy toho názoru, že děti mají být nejlépe pořád ticho, samy si hrát, nechodit za námi do postele, mluvit jen po vyzvání, prostě voják hadra. Dle něj jsem byla na děti příliš měkká a dával mi to část sežrat.
Můj muž své děti má a mé děti má rád, dohromady to jsou pro nás naše děti bez rozdílu. Chápe potřebu nočních výletů do postele, společného hraní si, sledování pohádek, poskakování kolem stolu a občasného zlobení. Je více diplomat a já jsem více autoritativní. Lepšího muže jsem si nemohla přát.
Prostě se zkušeností s rodičovstvím z první ruky je pohled na děti najednou zcela odlišný.
Držím vám palce

marketak5
Ukecaná baba ;) 1233 příspěvků 06.03.19 21:23

já nebudu primo odsuzovat, hormony jsou hormony, ale pri čtení tohodle jsem teda mela pocit, ze to dite vlastne nechces. Sice pises, ze jo, ze ji mas rada, tesis se, ale to dite to citi. Ty pocity a vsechny ty myslenky zarlivosti mi prijsou scestne, zarlit na male dite. Dite ktere jste snad chtely obe, mate se z nej obe radovat. Ale jinak je mi jasne, ze to tezke musi byt. Dle meho to nakonec bude koncit hadkama a vycitkama. Rada se budu mylit. Videla jsem uzasny serial The Fosters, dve zeny adoptuji postupne nekolik deti, z nich jedno je vlastni (biologicke) jedne z nich. Jsou teda uz starsi, ne miminka. Otazka biologickeho ditete te druhe zeny tam taky padla, taky dost emotivne…tak drzim palce :srdce:

Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Nevlastně vlastní dcera