Nevzdávám se. I když...

Uběhlo už rok a půl od mého posledního deníčku. Člověk by řekl, že už všechna dramata vyhasla a boje utichly. Vážně? Mám jen smůlu, nebo je život prostě boj? Už mi je pár let přes 30, tak si asi musím začít zvykat. Nebo ne?

Nevzdávám se. I když...

Dopsala jsem poslední deníček 10 měsíců po porodu. Oddechla jsem si a odložila telefon. Už mě nic nepřekvapí a už bude jen lépe. Začala jsem se připravovat na první narozeniny a Vánoce. Už mám objednané dárky a těšíme se.

Všechno se zdá dobré, psychika se lepší, ale občas mám pocit, že mi srdce vyskočí z těla. Psychiatrička mi říká, že to bude asi ze stresu. Vánoce každý psycho pacient snáší přeci jenom hůř, že jo.
Jenže mě už to srdce buší pár dní. Nebuď hysterka říkám si, slupnu oxazepam na nervy a jdu si lehnout.

V noci se budím a sahám si na krk. Tep 140 v klidu. Nelíbí se mi to, dostávám panický záchvat a snažím se uklidnit. Ještě není tak pozdě, tak volám ambulanci. Manžel musí ve tři do práce a bojím se, kdyby něco, ať nezůstane prcek sám. Po telefonu mi neporadí, to jsem mohla čekat, tak posílají rychlou. Sbalím se a stepuju před domem. Přijíždí sanitka, vysvětluji, měří mě, tachykardie, odvezou mě do nemocnice na internu. Je mi trapně. Mám pocit, že blokuji sanitku někomu potřebnějšímu.
Na interně mě vyšetří, vezmou krev, dají léky a kapačku na zpomalení srdce. Říkám, že jsem měla v těhu cukr dobrý, štítnou žlázu taky, jen to železo a ta psychika.
Přišly výsledky, jsem chudokrevná. Pošlou mě domů s železem.
Ok, další měsíce přečkávám noci, bušení srdce, pocení s tím, že železo, a že určitě na to nemohu umřít přeci.

Je březen, začínají se množit první případy koronaviru. To je něco na mé nervy. Udělám zásoby (které nikdo nejí) a čekám, jaký mor se přižene.
Se srdíčkem mě už dochází trpělivost. Železo nefunguje. Jdu znova na internu do nemocnice, tentokrát sama. Manželovi se nechce a prý mi pohyb prospěje tak mě posílá autobusem a pěšky.
Na interně berou krev, měří, nález stejný. Doktorka zvedá telefon a volá do laboratoře, ať ještě přihodí štítnou žlázu, ať to máme kompletní alespoň. Dostanu kapačku a čekám.
Za hodinu asi přišly výsledky. Doktorka někam volá a radí se. Pak si mě vezme k sobě a říká, že mám hodně špatné výsledky štítné žlázy, a že si mě nechají přes noc na pozorování, aby mi mohli další den udělat testy. No, tak jednu noc to vydržím, říkám si…

Volám manželovi a ten se dost diví. Přiveze mi pár věcí a vezou mě na pokoj. Večer přijde doktor, nese léky na štítnou žlázu, a s díky odmítám už třetí Neurol s tím, že už je to moc.
Doktor mi sdělil, že mi štítná žláza svou vysokou produkcí otravuje orgány a proto mám psychické problémy, nespavost, tachykardii, a že je nutné začít léčbu a zklidnit srdce. Ptám se, jestli zítra půjdu domů. Tak se jen zasměje, že minimálně týden si tam poležím a odchází.

Začnu hrozně brečet, a babičky na pokoji se ptají, proč pláču. Je to moje první odloučení od mého ročního chlapečka po porodu a mám pocit, že to bez něj nezvládnu. Že to nepřežiju. Týden určitě ne. Stýská se mi už teď. Jak to zvládnu?

Pokračování napíší příště do samostatného deníčku.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
1573
31.5.21 13:49
:hug:
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
31.5.21 20:22

Štítná žláza…tak malá a tak důležitá. Taky mám potíže - ale směrem k autoimunitě a hyperfunkci. Manžela bych nakopla, říct ženský, ať jede do nemocnice sama, k čemu takovej chlap?!

  • Nahlásit
9441
31.5.21 21:00

Anonymní: Tak asi se musel postarat o to dítě, ne… Jinak co dokáže zvýšená funkce ŠŽ jsem po prvním porodu zjistila taky, nespala jsem skoro vůbec a byla chodící troska, i psychicky - celý život se léčím se sníženou, v těhotenství se dávka hormonů suplujících její funkci, která v mem případě je prakticky nulová, i nekolikrat navyšuje, já brala dvojnásobek běžné, ale díky tomu, že mi nikdo neřekl, že se mám vrátit po porodu na normální dávku před těhotenstvím a já si myslela, že kvůli kojení potřebuju dál tu vyšší, štítka se mi úplně zbláznila a než jsem se někam dovolala o radu, málem mi hráblo - letní prázdniny, dovolené tj nikde nikdo, já byla v takovém stavu že jsem nebyla schopna ani nikam zavolat, mluvit s kýmkoliv aniž bych se rozbrečela, regulérní poporodní deprese jak z učebnice, rodina mě ještě furt peskovala ať se uklidnim a proč pořád řvu, když mám zdravý dítě a dost mlíka, pomáhají mi, vozí kočár tak co bych chtěla, že takhle o mliko přijdu a budu vyvarovat flašky, no dodnes se divím že ne, už jen z toho vyčerpání…po 3 tydnech kdy jsem naspala tak 3h ani ne v kuse se na me tchýně coby zdravotnice nemohla dívat a zavolala mi do nemocnice, kde jsem rodila, tam se zděsili a okamžitě ať snížím na půlku, já paniku že to ublížilo dítěti (ani trochu, mladý pán chrnel 6h v kuse a přibýval co měsíc, to kilo), no paniku jsem chytala ze všeho, že dělám něco špatně, jak zaknoural já auf, co mu je, jako psycho na entou, klepaly se mi ruce, venku 35 ve stínu a já mikinu a tepláky, nejedla jsem, přežívala na kefirech, nebyla schopna dát dohromady větu bez zakoktani. Ulevilo se mi až po 3 měsících po návštěvě psycholožky a homeopatikach - antidepresiv jsem se bála jak čert kříže, brala jsem to jako selhání a ostudu, kdybych kvůli tomu musela přestat kojit…že se některý dají brát i při kojení, jsem vůbec netušila…u 2. uz mi nic jiného nezbylo a šla jsem si pro ně bez výčitek - musela jsem fungovat i s minimem spánku, natož času pro sebe na odpočinek…

Příspěvek upraven 31.05.21 v 21:22

  • Zmínit
  • Nahlásit
4271
2.6.21 19:34

@Jahudka82 Jestli si četla moje ptedchozi deníky o porodu šestinedělí a dál tak jsem to měla velice podobné. Taky jsem měla obrovský problém spát, úzkosti, šílené stavy. Myslím si že u mě to bylo nejen šż ale i ta to „dodělala“. :srdce: děkuji za sdílení. Hodně pomáhá když čtu, že si na tom byla taky tak špatně a přežila si. Zvládli jste to. Já jsem si v tom nejhorším myslela že snad musím umřít. Nebo že mi definitivně hrabne a budu trpět do konce života prikurtovana někde v léčebně. Čím víc jsem se toho bála tím mi bylo hůř. Dodnes mi slovo spánek zvedá tlak. :D

  • Zmínit
  • Nahlásit
9441
2.6.21 20:07

@Leviatan Jj,pamatuju si to. Nemelas to taky jednoduchý, přeju ať už se daří jen dobře! Nojo přežila jsem, ale dodnes mě občas zamrzí, že jsem si ty první týdny s miminkem nedokázala moc užít a spíš jen přežívala - každý den plný zoufalství a beznaděje, brečela jsem od rána už jen při představě, že budu s malým sama… Mám celé šestinedělí totálně v mlze a stejně jako tobě, i mně pomáhá zjistit, že nejen já… :*

  • Zmínit
  • Nahlásit